Myslím, že vzhled řešíme všichni - nejenom ženy, ale také muži. Možná, vlastně určitě ne, v takové míře jako ženy, ale přesto řeší. Proč se my ženy vlastně pořád zabýváme tím, jak vypadáme? Je to okolím, které nás nutí o sebe pečlivě dbát anebo je to náš pocit být za každou cenu dokonalá? Všechno jde ruku v ruce.... To, co jíme odráží náš zevnějšek. To, jak se cítíme, vyjadřuje náš vzhled. Když je člověk šťastný, ale opravdu šťastný, projevit se to musí. Na očích, na tváři, na náladě...
Nejsem jediná, která chce vypadat opravdu dobře. Obzvlášť teď, když jsem na mateřské, kdy dennodenně obléká jen tepláky a češe si culík . Možná bych nad tím měla mávnout rukou, říct si, že se přece nepotřebuju upravovat, když jediným mým vypadnutím z domu je procházka s kočárem dopoledne a odpoledne. Jenomže to řeším... Jako miliony žen přede mnou a miliony po mně. Jenomže být krásná - s tím se člověk musí narodit. Někomu je do vínku dán dokonalý vzhled, dokonalé křivky a dokonalý život. My, obyčejné ženy, musíme svému vzhledu věnovat opravdu velkou péči, abychom při dvou dětech, uklízení, vaření, pečení, žehlení a jiných potřebných činnostech v domácnosti, stíhaly ještě vypadat dobře, odpočatě, sexy a ještě se u toho spokojeně tvářit. Jak tohle ale zajistit? Jak mít dokonalou postavu i obličej a stíhat při tom všechny výše jmenované povinnosti? Co když je to tak jednoduché, jak se všude píše...? Co když stačí opravdu málo? Co když stačí cítit se spokojeně uvnitř sebe samé...? Možná se ne nadarmo říká, že vypadat skvěle znamená cítit se skvěle. Možná stačí přestat to lámat přes koleno a svůj vzhled tolik neřešit. Možná je lepší se zaměřit na radosti, které prožijeme a prožíváme. Třeba stačí si uvědomit, že život přece není o tom, zda budeme mít 50 kg anebo 60 kg... Není ani o krásné tváři... Je přece o radosti, štěstí... Co kdybych si konečně uvědomila, že si vlastně nemám nač stěžovat a přestala se porovnávat s ostatními?
Je potřeba začít u sebe... Začít být spokojená... Šťastná... Pak budu vyzařovat i krásu.... Hm....?
