Maminky (a třebas i tatínkové), znáte ty dny. Myslím ty horší a ty lepší. Lepší jsou ty, kdy se dvojčata nehádají. Kdy spolu kamarádí tak moc, že se dokonce stanou spojenci a brojí i proti mně samotné.
Dnes ráno to bylo poprvé, co děti okamžitě po prospané noci neběžely za mnou, ale zůstaly v pokojíčku a já měla možnost poslouchat, co se tam děje. Terezka mluvila s Kubínkem jako jeho máma, to bylo samé „Kubínku, chceš přikrýt?“, „Kubi, mám ti přinést kakajko?“, „Kubi, já ti tu hračku složím dohromady“. Byla jsem překvapená, ale schválně jsem do pokojíku nešla a jen poslouchala. Po chvíli ticha jsem to přece jen nevydržela a otevřela dveře. V tu chvíli bych je nejradši umačkala láskou, protože taková rána dělají den hned jiným :) Že ano, rodiče, že mi rozumíte? ;)
Tak tohle jsou ty lepší dny, kdy jsou děti v absolutním klidu a harmonii, hrají si spolu, vystačí si ve společnosti toho druhého a doma vládne krásná pohoda. Nemusím nikoho napomínat, odtrhovat od sebe, promlouvat jim do duše, zvyšovat hlas, hrozit vařechou. Ovšem jsou tady taky dny horší a ty jsou opravdu hodně, hodně vyčerpávající. V takových jsem šíleně vyčerpaná, mám chuť utéct, být jinde než mezi dvěma soupeřícími lumpy, kteří se předhání v tom, kdo je lepší/větší/šikovnější.
„Dej mi to, Terezo, to je moje! Mami, že jsem to dostal od Ježíška já?!“
„Dostal, Kubi, to máš pravdu, ale nevidím jediný důvod, proč bys to Terezce nemohl půjčit! Aspoň ty holčičkovské kostky, tzn. růžové, fialové, červené.“
„Jenže já teď zrovna něco stavím a nemůžu jí to půjčit!“
Plesk - Terezka mu jednu flákla.
„Co to děláš, Terezo???“, křičím po ní, když vidím, že prochází kolem Kuby a jen tak mu prostě dá pohlavek.
„To máš za to, že mi to nechceš půjčit!“, Terík zasyčí jak rozježený dikobraz, ona prostě musí mít poslední slovo.
Právě při takových scénách tiše úpím a jsem na pokraji svých sil. Když něco řeknu jednomu, cítí se ublíženě, když druhému, cítí se dotčeně. Začarovaný kruh...
„Mami, on mi říká PANÍ!!!“, slyším Terezku až do sprchy. Aaaaauuuuu…. Pomóóóc!!! Doufala jsem, že alespoň tady neuslyším ty jejich hádky!!! Mají už usínat a ne se dohadovat!
„Mamííííííí, Tereza mi říká PANE!!!“, hučí obratem Kuba.
To se mi snad zdá… Jsem unavená, je večer, chci jít spát, bolí mě břicho, mám hlad, podlamují se mi kolena… A místo odchodu do postele mám řešit tyhle jejich žabomyší spor PÁN vs. PANÍ? To tedy ne!
„Jestli toho okamžitě nenecháte, než přijdu ze sprchy, tak…“ Už ani nevím, co říct, hlava nefunguje… „Tak za vámi nepřijdu!“
Potřebuji dovolenou… Akutně potřebuji dovolenou.
