Teprve začátek... (I)

Byly  dny hezké a méně hezké. A taky ošklivé a ještě více ošklivé. V těch lepších dnech jsme si povídali, smáli se, drželi se za ruce, společně nakupovali, společně sportovali... Jenže takových dnů bylo čím dál méně a já si pokládala otázku, co se to sakra děje, že už spolu ani nemluvíme? Kde se vytratilo to okouzlení ze společně strávených prvních pár měsíců, kam se podělo vodění se za ruce, společné plány na letní dovolenou, na zimní dovolenou. A tak přišla snaha o nápravu... Společné večeře, společné snídaně, společné rozhovory.  Bylo to fajn, vlastně to bylo víc než fajn, bylo to... Prostě pěkné,milé, příjemné. A taky krátké. Snaha o nápravu nás brzy přešla a na řadu přišly ty ošklivé dny. Zatím jen méně ošklivé. V té době vadilo jednomu na druhém kde co, rozhovorů ubývalo, hádek přibývalo... Omluvy, pomluvy. křik, scény, omluvy... A takhle pořád dokola. Začarovaný kruh, ze kterého nevedl východ. Nekonečné rozhovory o tom, jak z toho ven, které ale nikdy neskončily jakýmkoli rozumným či reálným řešením. A potom přišlo vyčerpání. Rezignace, únava. A ty více ošklivé dny...   

Venku pršelo a já přemýšlela, jestli mi za tohle ON stojí. Počasí jako stvořené pro chmurné a depresivní myšlenky.  Zbytečné trápení, vzájemné trápení. Neschopnost se rozumně bavit dosáhla  v našem případě vrcholu. To už není jen občasný, chvilkový stav, tohle je plnohodnotná krize...