A přesto jsem se vrátila... Obměkčily mě JEHO slzy, upřímnost. Jeho gesta v podobě dostávání kytice růží, JEHO upřímný zájem o našeho společného psa... Ale vrátila jsem se až po půl roce. Během té doby jsem si užívala svobody. Chodila jsem, kam se mi zachtělo, aniž bych musela někomu něco vysvětlovat, sportovala jsem podle nálady i několik hodin, vařila jsem si jídlo jen sama pro sebe, kafíčkovala s kamarádkama dle libosti, četla spoustu knížek, poslouchala svoji oblíbenou hudbu. Žila jsem konečně svůj vlastní život! Ano, nebylo to snadný být na všechno sama, přesto na tuto dobu moc ráda vzpomínám.
Byla to pro mě svoboda. Být sama, jen se svými myšlenkami... Někteří nemají rádi samotu, mně naopak vyhovuje. Vystačím si sama se sebou, je mi se mnou dobře. Dokážu celé hodiny s nikým nepromluvit. Líbí se mi to, vyhovuje mi to. A když mi chybí společnost, vždycky se našlo pár přátel, se kterýma jsem si mohla popovídat. A pak se zase vrátit... K sobě... Do svého světa, do svého bytu, ke svým emocím, pocitům..
V této době jsem potkala spoustu nových tváří, ostatně, vždycky jsem měla štěstí na lidi. Taky jsem začala chodit se svým dlouholetým kamarádem. Ani nevím, jak to přišlo a najednou jsem se ocitla znova ve vztahu. S někým, koho jsem znala už několik let. Byl gentleman... Otvíral mi dveře, pomáhal mi z a do kabátu, koupil kytku jen tak... Lichotil mi, staral se o mě... Komu by se to nezamlouvalo? Obzvlášť po několikaletém vztahu, ve kterým se žena dočká kytky tak akorát k narozeninám... Které ženě nelichotí opravdový zájem...?
