Slovo, které vyjadřuje hodně a zároveň nic. Samota je stav, kdy se člověk cítí určitým způsobem prázdný, opuštěný, smutný. Pocit, kdy si myslí, že nikoho nezajímá, že je úplně sám. Sám se svými problémy, se svými nářky, se svými smutky. Kdy se mluví o samotě? O tom nepopsatelném a těžko vyjádřitelném pocitu prázdna? Když je člověk uprostřed davu a přesto jako by byl sám. Jeho duše je vyprahlá, nenaplněná... Jeho hlava naopak plná myšlenek "proč zrovna já"?
Samotu nemá nikdo rád, nicméně podle mě má něco do sebe. Když je člověk 24 hodin denně mezi lidmi, když musí celý den mluvit či poslouchat ostatní, když nemá chvilku soukromí a času sám pro sebe, touží se na chvíli zastavit, jít do prázdné místnosti a v tichu tam být jen sám se sebou. Taková samota je pozitivní, člověk má čas zapřemýšlet nad prožitým dnem, nad tím, co chce či nechce, nad tím, co prožil a ještě chce prožít.
A pak je tady taková samota, při níž se cítíme opuštěný, opravdu sami. Jako bychom neměli ve svém životě nikoho, kdo by nám řekl "nejsi sám". Tento stav už tak dobrý není. Když uvnitř necítíte nic, když se nemáte z čeho radovat, když nemáte důvod ráno vstávat. To je ta horší samota... Když vaše duše cítí a ví, že je něco špatně... Jenomže rozum nerozumí tomu, co konkrétně je špatně. Jak to zjistit? Jak se vyhnout stavu, kdy cítíte, že jste opravdu osamocení. Prakticky má člověk všechno, co potřebuje ke štěstí - krásné, zdravé děti, snaživého partnera, má kde bydlet, co jíst, má peněz tak akorát... Tak co mu chybí k naplnění? Jak se zbavit pocitu SAMOTY...? Pocitu PRÁZDNA...?
