Nebylo to vždycky takhle idylické. Prošla jsem si hodně náročným obdobím a myslela jsem, že se z bludného kruhu nedokážu vymotat. Dlouho jsem zvažovala, co způsobím svým odchodem…
„Jak moc to postihne děti?“
„Zvládnu to finančně?“
„Kam se odstěhovat?“
„Jak to říct všem kolem?“
A především otázky…
„JAK TOHLE VŠECHNO VŮBEC PŘEŽÍT???“
Jistě, bála jsem se. Hodně jsem se bála. Šlo přece o naprosté nabourání dosavadního zaběhnutého režimu. Změna místa, změna lidí kolem sebe. Dobrovolně si vybírám post svobodné mámy a stále přemýšlím - „ANO/NE?“
Rozhodla jsem se… Jakoby v tu chvíli vybuchla bomba. Život jsem naruby neobrátila jen sobě, ale mnoha dalším lidem kolem. Bylo to velmi náročné, nejen fyzicky, ale především psychicky. Opakovaně jsem si vyjmenovávala důvody, proč to dělám a proč to musím zvládnout překonat. Stačilo se podívat na děti a věděla jsem, že musím pryč. Kvůli nim, kvůli jejich lepší budoucnosti přece. Samozřejmě, otázkou zůstává, zda jsem jim dopřála lepší či horší budoucnost, ale veškeré dění posléze mi jen potvrdilo a stále průběžně potvrzuje, že jsem se rozhodla správně.
Dnes je po všem. Emoce na jedné i druhé straně se konečně zklidňují. Nemůžu říct, zda je má situace lepší či horší. Vím, že není nastolena ještě prozatím ta správná rovnováha, která by měla panovat, ale pomalými krůčky se k tomu propracovávám. „Jedno po druhém“, opakuji si. „Nebuď netrpělivá“, snažím se být k sobě shovívavá. Došlo mi, že na dobré věci se vyplatí si počkat. A tak čekám, užívám si, především se ale učím. Být zároveň máma i táta. Živitelka i pečovatelka. Utěšovatelka i přísný rodič. Je to zkouška a v mnoha situacích tápu. Mýlím se. Důležité ale je, že nestojím na místě. Jen prostě kráčím a je mi dobře.
A když je člověk pokorný, trpělivý a vděčný, začne stavět na pevných základech. Určí si pilíře a jeden po druhém staví, zpevňuje, zvětšuje. Stojí to za to… Zavřít jedny dveře a otevřít další je náročné, ale ne neuskutečnitelné. A já si vybrala… Resp. si mě vybrali i oni. Moji tři Blíženci… Jeden jako druhý a druhý jako třetí.
Protože… PRVNÍM KROKEM, BY SES DOSTAL TAM, KAM CHCEŠ, JE ROZHODNOUT, ŽE NEZŮSTANEŠ TAM, KDE JSI
