Proč už si nepovídáme...?

Zeptala jsem se, jestli o mě ještě ve svém životě stojí... Jestli nezačneme znova... Tohle rozhodnutí ve mně uzrávalo skoro 3 roky... Rozhodnutí udělat za minulostí tlustou čáru a jít dál. Odpustit, zapomenout, dát novou šanci. Protože... Chybí mi... Naše nekonečné rozhovory o všem a o ničem. Naše škádlení, postrkování, naše filozofické debaty o životě, lásce, pocitech. Proseděli jsme na střeše neskutečně mnoho hodin a dokázali si povídat. Pak jsme si ještě SMSkovali... A psali emaily... A mluvili a mluvili...    

Každý potřebuje člověka, který mu rozumí. Někoho, komu může říct téměř vše. Komu může svěřit svoje stesky, trápení, strach a obavy. Anebo důvod, proč je zrovna teď šťastný, spokojený. My dva tohle dokázali. ON poslouchal mě, já poslouchala JEHO. Dny, týdny, měsíce... A pak to skončilo... Vinou nás obou, oba na tom máme svůj díl. Já ten svůj dokážu přiznat. A ten jeho dokážu odpustit. Ale zvládne  to i ON stejně? Chci tomu věřit a chci doufat, že se vrátí všechno to dobré. To několikahodinové povídání, ale i ty chvilky, kdy nebylo potřeba slov. Chci začít znova. Otevřít nové dveře. Začít novou kapitolu... Ale... Chceš i TY? 
 
Doufám, věřím... Že jednou pocítím znova tu spřízněnost, ten pocit, kdy vím, že můžu říct všechno, co se jiným říct bojím. Protože povídat si, je důležité. Občas potřebuje každý z nás vysypat ze sebe ty nahromaděné emoce. Podávám ruku ke smíru a ptám se... Odpoví...? ANO nebo NE...?