Zpětně je nutno si přiznat, že nešlo o nic jiného než o tu pozornost. Někdo se o mě zajímal, někdo mi lichotil, někdo mi kupoval dárečky, někdo se ke mně choval jako gentleman, někdo ke mně choval úctu... Tento pocit je příjemný... Nebýt někomu lhostejný... Mluvit... Ptát se... Volat... Psát sms... Oslovení "lásko"... Pýcha, že jsem jeho přítelkyně... Škoda, že to netrvalo dýl... Stejně jako to nečekaně začalo, tak nečekaně to i skončilo.
"Přestěhuješ se časem do Prahy."
"Jj, umím si to představit."
"Bude to skvělé, časem se přestěhujeme do většího bytu, chci taky koupit nový auto."
"A co bude s mým psem?"
"Co by, necháš ho v Brně."
"Počkej - jak necháš ho v Brně?" Začala jsem tušit nepříjemnosti.
"Nechci ho tady. Mně se tahle rasa nelíbí, prostě ho nebudu v bytě tolerovat."
"No..." Usnuli jsme... Já s myšlenkou, že takhle to přece ukončit nejde, že se domluvíme na nějakém kompromisu. Nedohodli... Brzo ráno jsem si, zatímco on spal, sbalila pár svých věcí a bouchla za sebou dveřmi jeho bytu, ve kterém nehodlal tolerovat dvoukilového yorkšíra.
O pár hodin později při zpáteční cestě do Brna mi v autobuse zazvonil mobil. Byl to on.
"Malá, tys mi odjela..."
"Ano, odjela. Už se nemáme o čem bavit. Dal jsi mi vybrat - buď ty nebo můj pes. Vybrala jsem si psa. Nechtěl jsi přistoupit na žádný kompromis... Už nemáme co řešit. Ve vztahu se dělají kompromisy, ty jsi nám ale nedal šanci... Ten pes patří ke mně, nemůžu ho jen tak vymazat jen proto, že tobě se tahle rasa nelíbí..."
"Hm..."
Konec rozhovoru, konec vztahu. A zase jsem byla sama... Sama se svým psem...
