Určitě se ve Vašem životě objevili už také.... Lidé, kteří neustále mluví o sobě, kteří mají potřebu svoje problémy analyzovat do posledního puntíku, kteří dokola dumají nad tím, co ano a co a kteří pořád něco řeší. Nejčastěji sebe a své vztahy. Samozřejmě, musíme si pomáhat, obzvlášť, pokud se na rameno přijde vybrečet někdo nám blízký, ale když už člověk poslouchá takové fňukání 7 dní v týdnu, je toho moc...
Můžu říct, že jsem hodně empatická, dokážu poslouchat, dokážu se do druhého vcítit, vím, kdy mám mlčet a kdy naopak poradit. Co neumím je říct STOP! Neumím dotyčnému, který neustále analyzuje, PROČ je pořád nezadaný a PROČ neustále naráží na ty NEPRAVÉ říct, že už toho bylo dost. Jsem moc měkká a nemám to srdce sdělit tomu, kdo se mi svěřuje, ať už toho nechá. Proč to ale nedokážu? Bojím se, že se naštve?Že si to špatně vyloží a urazí se?
Každý jsme jiný... Někdo má prořízlou pusu a dokáže věci předkládat narovinu a naplno. Někdo zase nemá žaludek na to, razantním způsobem dát najevo, jak moc monology někoho, kdo skuhrá, vysávají. Ano vysávají energii, sílu, čas... Stojí to za to? Stojí za to opakovat pořád dokola tu mantru "všechno bude zase dobrý" a "dej tomu čas" nebo "nech tomu volný průběh"? Nevím, zda je lepší kolem sebe opatrně našlapovat a formulovat své rady fňukající osobě opatrně anebo prostě riskovat a říct to rovnou a tak, jak to prostě je a jak to vidíme my. Nechceme přece nikomu ublížit... Jenže možná tím ubližujeme sobě, když se necháme takto vyčerpávat... Když jsme neustále k dispozici, jakmile se objeví problém, jsme chápající, naslouchající, vždy ochotní pomoci... Ale přece každý máme své problémy... Ve kterých ve finále stejně zůstane každý z nás úplně sám... Tak proč se nechat vysávat a proč vysávat ostatní...?
