Naděje

Viděla jsem ho.. Pár minut, pár pohledů do očí, pár vět... Nervozita, bušení srdce, třes rukou a strach. Takhle nějak vypadá neplánovaná schůzka dvou, kteří se dva roky neviděli. Netuším, co cítil on, nevím, jak to vzal, ani nevím, proč se ozval a chtěl mě vidět. Jen tak, z ničeho nic, po  dvou letech se za 10 min od otázky "Chceš se vidět?" sejít, koukat si do očí, mluvit spolu... Bylo to zvláštní, rozpačitý... Jako by se potkali dva cizí lidé, kteří mají společného neuvěřitelně mnoho a přesto neví, co by si řekli. Těch pár vět, které jsme ze sebe dostali, bych ani nepovažovala za rozhovor. Celé to trvalo maximálně 5 minut a přesto si nevybavím většinu. Co si však vybavím i za několik let je ten pohled do očí. Gesta... Úsměv... Mimika.... 

A k čemu tohle vedlo? Mohla bych lhát a říct, že o nic nešlo, přesto... Šlo o všechno... O nic.. O pocity po těch letech. O pohledy... O myšlenky... O způsob komunikace mezi dvěma, kterým to nevyšlo. Kteří si neuvěřitelně rozuměli a přesto mezi nimi došlo k neporozumění... 
Má smysl otevírat minulost? Nebo je lepší ukončit kapitolu s člověkem, který vás jednou odstavil na druhou kolej a přestat doufat? Nikdo neví... Každý má mít naději. Já si přesto myslím, že tady už žádná naděje není... Je pozdě... ON přišel pozdě...