Tohle snad není možné… To není můjživot… Takhle já jsem dopadla? Já, benjamínek, kterého rodiče podporovali naprosto ve všem a za každých podmínek, aťjsem si vymyslela v té své paličatéhlavěa při houževnatébýčípovaze, cokoliv.
PROČ? PROČ zrovna já, neudělala jsem chybu, když jsem se odstěhovala??? Je to náročné… Občas to nezvládám. Ano, veřejně se přiznávám, že byly chvíle, kdy jsem si nevěděla rady sama se sebou, natož co si počít s tehdy dvouapůlletými dvojčaty. Odešla jsem, není to dlouho. Odešla jsem ze společného domu, kde jsem byla doslova pod drobnohledem partnera, jeho matky a otce.
Dům, ten dům… Honí se mi hlavou… Je to jako peklo, tma, stahuje mě dolů. Jsem tak neskutečně pitomá, že jsem prodala svůj mini byt v centru a vložila peníze do společného domu! Bylo by všechno tolik jednoduché! Nemusela bych teď řešit únik (doslova a do písmene) od lidí, kteří nemají ani správné životní hodnoty. Neznají snad vůbec slovo LÁSKA, důvěra, upřímnost. Nežilo se mi tam dobře… Bránila jsem se přece stěhování, tak proč jsem nebyla dostatečně silná na to říct jasné a zřetelné NE??? Dnes, s odstupem času, to samozřejmě vím. Byla to jen má slabost a strach. Kam s dvojčaty s příjmem 7.000 kč mateřské? Směšné! Vždyť bych je nedokázala uživit, nedokázala bych jim dát to, co by potřebovaly a chtěly děti v každém jejich určitém věku. Tehdy byla dvojčata malá, ale rozuměla. Moc dobře si uvědomovala, že táta se s mámou hádá, že táta mámě nadává, křičí, ponižuje. Děti mě bránily, plakaly… Zlom nastal, když se mi zatmělo před očima a já křičela na partnera. Jak se chová, jak je odporný, jak se tam s jejich rodiči nedá žít. V místnosti s námi byl náš syn a plakal… A já ho nevnímala, neviděla, neslyšela… Zlom, přišel v té chvíli zlom, kdy jsem po pár minutách zkratu koukla na plačící dítě. Brrrr, i dnes mě mrazí.
Každým dnem to bylo horší a horší… Hádky, slzy dětí i moje… Děti se zapomněly smát, nechtěly se ode mě hnout ani na pět minut. Takhle to nejde, musím se rozhodnout! Přemýšlej, Veru, přemýšlej!!! Blíží se červen, nastoupíš do práce, končí mateřská. Začneš vydělávat, tzn., že budeš mít konečně příjem vyšší než tu almužnu na mateřské, ze které koupíš leda tak jídlo pro děti. Můžeš konečně začít chodit koukat na podnájmy, protože děti nastoupí do školky. Budeš mít volnější ruce, v práci ti poradí a pomůžou. ANO… Den D a já odešla… Odhodlala se… Konečně jsem se vymanila… Kvůli dětem, především kvůli dětem. Nebudu jim dobrovolně předávat tak hnusný vzorec, kdy táta je sprostý na mámu. Mé děti vyrostou v láskyplné rodině, přece jsem jim to slíbila. A já přece své sliby plním - vždy je plním. Život se mi od prvního dne po přestěhování obrací o 180°…
A teď tady běžím jako o život. Snažím se vypustit všechny tyhle myšlenky, veškeré nahromaděné emoce, které mnou lomcují už pár týdnů. Jsem svobodná, jsem volná. Žádné vysvětlování v kolik odcházím, kam a přesně na minutu hlášené příchody. Už žádné prosby, aby nekřičel, už žádná starost o velké třetí „dítě“. Vybrala jsem si dobrovolně post svobodné mámy a vím, že odchod byl nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Běžím… Snažím se vypudit všechno z hlavy. Přidám… Vidím před sebou kamenitou cestu, volně navazuje na lesní, po které letím jako splašená už skoro hodinu. Kameny, Veru, zpomal…
Aaaaauuu… Nezpomalila jsem! Nezpomalila, nevnímala, ani se nesnažila zvedat nohy, být opatrnější. Mrskla jsem sebou na zem a bouchla se do hlavy. Bolí to, o ty kameny to fakt bolí. Pomalu se zvedám a rozhlížím, jestli mě někdo neviděl. Jakoby na tom záleželo, že jsem musela vypadat jako dítě, které nedávalo pozor. Ale ano, ještě pořád jsem ve fázi „co tomu řeknou lidé???“
Ano, dívali se - další běžci. „Jste v pořádku“, ptá se dokonce pár, když běží kolem mě. „Jsem, díky, to bude dobrý.“
Jenomže to dobrý nebylo… Za celých cca 14 let joggingu jsem spadla snad 3x a vždy jen kvůli nepozornosti, prostě jsem přehlédla „překážku“. „Dobrý to není a nebude!“, chtělo se mi zaječet. Vlastně jsem chtěla křičet přes celý les, že běhám, protože se snažím utéct. Před tím špatným dnem, před krizí, před tím, jak se to na mě valí. 24 hodinová péče o děti, práce, každodenní kolotoč povinností, na který jsem sama.
Brečela jsem až doma. Musela jsem doběhnout s rozbitým kolenem, bolavou hlavou a modřinou na stehně, která nebezpečně fialověla. Moje cílevědomá, houževnatá a tvrdohlavá povaha mi nedovolila zůstat sedět na zemi a fňukat. Zvedla jsem se a udělala první krok. Druhý… Zase běžím… Jsem doma a…Tam si svatosvatě slíbila, že myšlenky, které jsem chtěla vypudit, do hlavy už nepustím. Abych nemusela zase běhat jako šílená jen kvůli tomu, abych utekla před tím, co mi sžírá hlavu.
Ne, vrátím se zase k běhu, který je opravdu během a který má plnit přesně tu funkci, kterou plnil do doby, než se můj život zamotal. Resp. do doby než jsem si ten život zamotala sama. Dobrovolně…
A tak běhám dál... Ale už ne jako šílenec. Uvědoměle, klidně, vyrovnaně. Protože jsem si začala dávat život zase do pořádku…
