Láska je, když Váš přítel dokáže odpovědět na otázku „Kdyby se tě někdo ptal, jaká jsem, kdybys mě měl někomu popsat, co bys řekl?“ bez zamyšlení, bez zakoktání, bez přemýšlení, bez obracení očí v sloup... Když odpoví i maličkostí tipu „Miluje Haribo Konfekt a miluje běhání, za což ji obdivuju, protože běhá pravidelně už 10 let.“
Láska je, když si moje dvojčata hrají, najednou, z ničeho nic jedno z nich přiběhne a obejme mě svýma malinkýma ručičkama, které nedosáhnou výš než k mým kolenům. Láska vypadá i tak, když koukám na své děti a poslouchám jejich dech, v noci, večer, brzy ráno. Jednu z podob lásky považuji i to, když mi nejlepší přítel řekne prosté „Děkuji za to, že seš.“ Když mi napíše email, který mě dojme natolik, až mám slzy v očích. Láska je, když se podívám ráno do zrcadla a řeknu si – ale upřímně a ze srdce - „Zasloužíš si to nejlepší, Veru a to taky dostaneš. Jen buď trpělivá.“ To je sebeláska. A co třeba to, když jdu do obchodu a řeknu si „Tohle by MU mohlo chutnat, to má rád, tak to koupím.“ I to je svým způsobem láska. Stejně jako to, když se pohádám s mámou a přestože to ona by se měla ozvat první, udělám to já a tím udělám krok k usmíření. A co láska k tátovi, na kterého myslím každý den? Láska je už i myšlenka na snahu, kterou chci projevit ve vztahu, ve kterém přišla krize. Krize, která se vleče už tak dlouho. Která přišla a nechce pořád odejít... Láska je, když připravuju jídlo pro celou rodinu bez nároku na odměnu či pochvalu. Láska je přijmout sebe samu, přijmout se prostě taková, jaká jsem. Pracovat na sobě, vnímat svoje potřeby a svoje sny. Láska je ve všem a všude... Ale je třeba ji nejen brát, ale umět i dávat...
