Řekl mi, že budu věčně nespokojený člověk. Že jsem jedna z mála, kteří nikdy nebudou spokojení, kteří nikdy nebudou šťastní, kteří vždycky budou remcat a stěžovat si. Zapřemýšlela jsem nad tím a možná je to pravda. Možná že jsem opravdu pořád nespokojená a ufňukaná... Ale ON neví proč, tohle už pochopit nechce. Moje smutky, moje prázdna, moje vyhoření, moje špatné nálady mají jedinou příčinu... Pocit nenaplnění láskou. Necítím lásku, nedostává se mi, nedává se najevo... Každý potřebuje lásku, milovat a být milován. Každý potřebuje slyšet pochvalu, ocenění, lichotky. Každý musí být druhým ctěn, musí být podporován...
A když tam přesně tohle všechno není, člověk uvadá. Uzavírá se do sebe, přestává se snažit, usilovat o změnu... Přestává toho druhého vnímat jako svého partnera, přestává jej milovat. Co se s tím dá dělat? Přečíst si články a doporučení o tom, jak znova vrátit jiskru do vztahu? Nebo začít kupovat dárečky, pečovat o partnera více, komunikovat častěji a přesněji?
Co má člověk udělat pro to, aby toho druhého znova začal milovat, pociťoval úctu, znova začal důvěřovat? Dá se tohle vůbec provést? Říká se, že kde nic není, ani smrt nebere. Je to pravda... Když v partnerství něco chybí, nejde lusknout prsty a vrátit tam to, co tam kdysi možná bylo. Existuje vůbec řešení či návod na to, jak začít znova milovat partnera, ke kterému člověk už nic necítí? Je dobré a vhodné bojovat? Nebo jde jen o marné pokusy, šance, naděje...? Má smysl zůstávat v takovém vztahu...???
