Těšila jsem se, opravdu jsem se těšila... Myšlenka na to, že na chvilku "uteču" před realitou, že na chvilku vybočím ze stereotypu, že se na chvilku vrátím do doby, kdy mi bylo 20, mě nadchla. Vlastně, ze začátku nenadchla, byla jsem na vážkách, ale čím dýl jsem nad účastí na srazu po 10 letech s lidmi ze střední školy, přemýšlela, tím víc "pro" mi vycházelo.
Být na chvíli zase tou dvacítkou... Nemít důležitější starost než to, co ráno na sebe... Vrátit se v čase... Říct, co nebylo řečený... Podivovat se nad tím, jak se každý z nás změnil... Fyzicky, psychicky... Probrat život z rubu i líce.... Ano, o tohle jde. Na jeden jediný večer nebýt mámou, nebýt přítelkyní, nebýt pořád k dispozici. Prostě sednout do auta, jet 60 km, vyjít schody a... Hodit všechno za hlavu. Bavit se. Zapomenout. Jen být sama sebou. Sice s lidmi, kteří mi nikdy nepřirostli nějak extra k srdci, ale kdo ví. Každý se mění, třeba si sedneme teď po 10 letech, když jsme si nesedli před 10 lety.
Je hezký snít. Já taky sním - o tom, co si na sebe obleču, abych se cítila skvěle, o tom, že musím zajít ke kadeřnici. Sním o detailech - zavřu za sebou dveře s vědomím, že o děti je postaráno (ještěže ty babičky jsou), nikam nemusím spěchat, nemusím myslet na to, že děti se v noci vzbudí... Potřebuji to, přesně tohle potřebuji. Dobít baterky, vypadnout z domu, vrátit se v čase... Do doby, kdy mi bylo 20...
Těším se a přesto bojím... Že přijedu zklamaná... Že se tam nebudu cítit dobře... Asi je lepší nad tím moc nepřemýšlet. Ostatně - třeba tam nakonec ani nepojedu a... Sny zůstanou sny...
Pátek třináctého... Babička mi právě oznámila, že nemůže v sobotu hlídat... Bác - tvrdý pád... Vítej zpátky na zemi, Veru... Ale snít můžeš dál, hm...?
