Intuice (VI.)

A mezitím se průběžně pořád ozýval ON. Byla jsem zmatená a netušila, co dál. Kam dál... Proč dál... ON bojoval... O mě... Za sebe... Za nás... Za náš vztah... Byla jsem zase středem JEHO pozornosti.

Tak proč ve mně všechno křičelo? Bránilo se...? Něco mě varovalo, proč jsem neposlouchala? Proč jsem si sakra nestála za svým rázným, pevným NE? Znám odpověď, konečně si to můžu připustit. Bála jsem se zůstat sama. Miluju samotu a přitom jsem se děsila toho, že zůstanu "na ocet". Ach bože, jaký nesmysl! Přesvědčila mě jedna kytice růží (správně - k narozeninám!!!) a pár pěkných slovíček. Dnes už vím, že ta slovíčka byla jen lákadlo. Abych se vrátila... Zpátky do JEHO bytu... Zpátky, ke starému životu, ze kterého jsem před půl rokem utekla. Zpátky k přines... Podej... Kup... Zařiď... Jak já byla naivní, že se něco může změnit! Ano, něco se změnilo. Na chviličku... Na pár dnů, týdnů... Pak to bylo přesně to samé jako předtím, snad jen v bledě modrém. Či spíš jen v bledém... Ne, šedivém... černém... A znova ten kolotoč špatných a více špatných dnů... Bludný kruh, do kterého jsem dobrovolně vstoupila! Proč mě nikdo nevaroval, že vstupovat dvakrát do stejný řeky, se nevyplácí? Proč byli všichni kolem naopak rádi, že jsme znova spolu? Prý nám to spolu sluší... Hm... Proč jsem víc nevnímala svou intuici...?