Facebook

Jsem sama... Sedím na gauči... Čtu si, připravuju jídlo, vařím čaj, poslouchám hudbu, píšu... Vedle spí moje dvě krásné děti. Děti, které miluju nejvíc na světě. Ty, které mě naučily nelámat věci přes koleno. Které mě naučily být trpělivou. Ty, které mě naučily nechat věci plynout. Věci, které neovlivním, které mě trápí, které se vlečou z minulosti a jsou neustále tady. Věci, týkající se JEHO...

Zase je tady, znova se objevil. Ráno ve 04.30 h mě zvláštní pocit nutil vstát z postele a přihlásit se na svůj profil na FB. Minutu po přihlášení mi poslal žádost o přátelství. A já ve stejné minutě tu žádost přijala. Proč? Sama nevím... Že by ta další už asi stopadesátá šance na znovuvzkříšení výjimečnosti mezi námi dvěma? Ne, ne, tato iluze už dávno zmizela. Zůstal chlad, nedůvěra a zvědavost. Ano, zvědavost, to je ono. ON byl zvědavý, jak žiju, já byla zvědavá, jak žije ON. Nenapsal, nevysvětlil, já nereagovala, neozvala se. Není důvod... Už dávno nepatří do mého světa, já nepatřím do jeho. Zůstane jen přátelství na FB. Na sociální síti, která ukáže život toho druhého. Která ukáže všechno a nic. Fotky, příspěvky, komentáře... K čemu? Když vidíme něco, co vidět nechceme, něco, co ublíží... Co když FB víc škodí než pomáhá? Proč potřebujeme nahlížet do života jiných?
Proč potřebuje ON nahlížet do mého života, když z něj kdysi dobrovolně odešel...? A proč já HO tam chci vůbec pouštět...?