Před rokem jsem nad tím pouze uvažovala. S myšlenkou na jakýkoli workshop, seminář, posun, kurz či jen obyčejné setkání s významnými lidmi, jsem si jen hrála.
Byla jsem zavřená se svými dvojčaty a jediný výběh mi byl „dopřán“ do práce. V podstatě jsem s lidmi udržovala kontakt spíš prostřednictvím elektronické komunikace. Záviděla jsem (ale v tom nejlepším smyslu slova) lidem, kteří měli volnost, svobodu - těm, kteří mohli jít kdykoli, kamkoli. V hlavě jsem živila myšlenku, že já nemůžu, protože nemám příležitost. Čas. Možnost. Finance. Měla jsem vlastně jen dvojčata, o která jsem se musela sama postarat. V určitém momentu se můj život začal měnit. Nevím, kdy přesně to přišlo, kterým momentem to začalo, ale začala jsem si v hlavě bořit staré vzorce NEMŮŽEŠ, NESMÍŠ, NEDOKÁŽEŠ. Prostě jsem si to zkusila nastavit jinak. Viděla jsem příležitost a místo NE… jsem si v hlavě nastavila vzorec „proč nad tím nezkusit aspoň popřemýšlet?“ Tak jsem tedy zkusila. Hrála jsem si už jen s představou, jak jsem na daném určitém místě. Sedím tam, anebo praktikuju yogu, poslouchám, anebo se bavím s konkrétním člověkem… Takhle jsem trénovala mysl dlouho, až najednou jsem se přestala vymlouvat na NEMŮŽU. Došla jsem tak daleko, že jsem se přestala už i vymlouvat lidem, proč NE a začala spíše uvažovat jak, proč, co ANO. Když jsem někde chtěla být, tak jsem se pokusila tam být. Okolnosti jsem se snažila změnit tak, aby byly v můj prospěch.
A tak jsem se octla na víkendovém workshopu s Jarom Pávkem. Přestože jsem ho měla už před sebou, nevěřila jsem pořád tomu, že jsem opravdu tam. Na tomhle místě v jedné místnosti s - pro mě „velkým“ - člověkem. Po velmi výživných dvou dnech jsem si v klidu sedla a řekla si… „Zvládla jsi to!“
