Cesta ven

Stačilo tak málo… Otevřít lahev a nalít si… Vzít si pilulku na „útlum“ svých myšlenek… Utéct od všeho je snadné. Stačí na to prášky či alkohol. Věděla jsem, co by „pomohlo“. 

Ale taky jsem věděla, že účinky by byly velmi krátkodobé. Po vrácení se do reality bych byla tam, kde před útěkem. Problémy by nezmizely, naopak. Zřejmě by nastoupila deprese a větší stavy bezútěšnosti. Zvětšilo by se ´území ničeho´. Problém by v mé hlavě narostl do obřích rozměrů a přibylo by deset dalších, menších či větších. Uvědomovala jsem si velmi jasně, že tudy cesta nevede. Alkohol ani prášky pro mě nikdy nebyly a nebudou. Nejsem zvyklá před problémy utíkat, ani je obcházet. Naopak, beru je jako výzvy. Které sakra bolí, ale zároveň pomáhají růst. Každé zakopnutí má svůj důvod. Každá porážka přinese lekci. Každý pád na dno donutí zamyslet se, co je špatně.

Období temna jsem musela zvládnout. Byly to stavy bezmoci střídající se se stavy naprosté apatie ke všemu. Jeden den plný hádek, druhý den plný smíchu. Musela jsem pryč, jinak bych nepřežila. Doslova a do písmene. Začala jsem hledat cesty ven z té černočerné tmy. Z tunelu, ve kterém se plazí jedovatí hadi a míří přímo k vám. Jak ale najít směr, jak si pomoct? Nikdo nebyl blízko, nikdo nepodal pomocnou ruku! Respektive se všichni snažili pomoct a radili. Samá moudra, fráze „Být na tvém místě, tak bych…“ Samozřejmě, radí se všem dobře, když nežije sám v černé díře a nepotápí se do bahna. Všichni to myslíme dobře, když ostatním předkládáme návrh na žití jejich vlastního života. Ale stejně jako si každý musí namlet sám, musí se i srovnat sám. Přijít na to, co je špatně, od čeho se odpoutat, co shodit ze zad, aby to netížilo. Kterou kouli u nohy přestřihnout, aby se kráčelo snadněji, který balvan shodit z hrudi, aby se líp dýchalo!

Jakmile jsem pochopila tohle, zvedla jsem nohu a učinila lehoučký pohyb. První krok… Šlo to ztuha. Nejtěžší bylo si uvědomit, že to za mě nikdo jiný neudělá. Že se dokonce nestane ani žádný zázrak, nesestoupí žádný anděl z nebe, nestane se NIC! Je to jen a jen na mně… Tak jsem začala. Ke kroku se přidalo zvednutí ruky - to jak jsem se drápala nahoru. Ufffff, bylo to těžké! Ale ano, PRVNÍ KROK mám za sebou.

Našla jsem směr… Sníh, mráz, déšť… Nevadilo mi to… Běhala jsem kdykoli byla příležitost. Utíkala jsem před svými myšlenkami na tmu a černo. Pomáhalo to! Běh přinášel úlevu, alespoň na chvíli. Jako bych se dostala pryč z vězení, byť na jednu jedinou hodinku. Stačilo mi málo a radovala jsem se. Utíkám, já utíkám! Tolik svobody všude kolem! Po joggingu jsem se cítila skvěle. Je to jedno z naplnění, které pomáhalo přežít. Opačný extrém… Pot ze mě stříkal, těžko se mi dýchalo… Myslela jsem, že to nezvládnu. Jistěže zvládneš, jako jsi zvládla všechno! Zaber, Veru, zaber!!! 42°C a několik - pro mě tehdy náročných - ásan a dechových cvičení. První lekce yogy dávaly zabrat, ale snažila jsem se. Po prvních neúspěších přišly malinké pokroky. Hlava šla blíž ke kolenům, záklony byly snazší. Radovala jsem se. Najednou v mé hlavě nepřevládala tma, viděla jsem světlo!!! Bylo to yogou? Ano, bylo to díky pár ásanám, které se zdály těžké a dnes přináší jen upřímné naplnění.

Psát, musím se z toho vypsat! Začala jsem postupně - jeden článek, druhý. Založení blogu, skupiny. Měla jsem velikou potřebu sdělit světu, životu, Vesmíru - všem! - že se mi daří se odpoutávat. Od života, kde nebyl prostor na štěstí, pocity, lásku, respekt, úctu, vděk, pokoru. Lidé mé články čtou, komentují, nakopávají, motivují. Je to příjemné. Je uvolňující sdělovat své pocity, vidět všechno zpětně černé na bílém… Pomohlo to a pomáhá to.

Cesta ven vede různými směry. Jestliže se ztrácíte, alkohol, prášky - cokoli dostupného, co otupí, nepomáhá. Pomůžete si jen vy sami. Já na to přišla téměř okamžitě. Našla jsem si své „nakopávače“, kterými se dopuji. Je mi skvěle a jsem z propasti venku. Ne úplně nahoře, cesta je ještě dlouhá, ale obrovský kus mám za sebou. Cítím hrdost… Upřímnou hrdost na čtyřiceti sedmi kilovou ženu, která se našla. Bylo to za 5 min 12, ale dokázala to!