Ach, Bože, ty nešťastný ponožky!

Usnuly, to je skvělý! Dnes mám mimořádně„volno“ užod 19.30 h. Žádné „Mami, já mám žízeň“, „Mami, já se jdu jen vyčurat“, což samozřejmě znamená se kolem mě prosmýknout, pohladit mě po ruce a říct: „Mami, ty jsi tak hlaďoučká.

Zkus pohladit i moji ruku, jak já jsem hlaďoučká.“ Za pár vteřin znova totéž ve druhém - STEJNÉM - vydání

„Mami, ty jsi tak hlaďoučká. A jsi moc krásná a miloučká,“ přidává Kubínek, aby měl navrch, to on vždycky musí mít. Je to tím, že je chlap??? Tyhle chvíle miluju, protože ač se jedná pouze o snahu prodloužit dobu, než půjdou spát, masíruje to samozřejmě moje ego a vnitřně se celá tetelím radostí, jak jsem pro své děti krásná, dokonalá a úžasná :)

„Tak, ale teď už stačí, okamžitě do postýlek,“ snažím se být přísná.

„Ale pojď mě přikrýt,“ volá Kuba.

„Nejdu, Kubi, dobrou noc jsme si dávali už třikrát, pusu jsi taky dostal. Už nechci nic slyšet a okamžitě zavřít oči a spát“, snažím se.

„Jenomže já se bojím,“ zkouší další variantu (asi milióntou první!).

„Nemáš čeho, Kubínku, já jsem vedle.“

„Mami, mně je vedro,“ huláká Terezka.

„Tak si svlíkni ponožky/kraťásky.“

„Jenomže mně se nechce spát.“

„Tak aspoň odpočívej!“

„Mně se nechce ani odpočívat!“, zvyšuje hlas.

„Tak aspoň zavři oči a mlč!“, zvyšuju taky hlas a koukám, že mezitím stihla utéct půlhodina, kterou jsem mohla využít pro sebe jakýmkoli způsobem, když celý den buď sedím v práci anebo skáču kolem dvojčat.

Jenomže včera nespinkaly po O (rozuměj - pro NEmaminky a NEtatínky to znamená po OBĚDĚ) ve školce, protože je vyzvedávala babička. Proto ten dřívější spánek večer, hurá!!!

Konečně s knížkou do postele… Usínám…

„Terezko, najdi si ponožky, které ti budou ladit k těm zeleným šatičkám.“

Mezitím pomáhám oblékat Kubu. Je 6 h ráno, čas na přípravu do školky.

„Ne, já nechci tyhle kraťasy.“

„Proč ne, vždyť jsou tak pohodlný! Se podívej, máš i kapsy, můžeš tam mít kapesník. Navíc ti ladí k tričku se surfařem, koukej!“

„Ale já nechci tyhle kraťasy, MAMINO!“

„Ještě jednou mi řekni MAMINO a můžeš se oblíkat sám!“

V minutě měl Kubínek kraťásky na sobě :) Je fajn, že člověk už trošku ví, jak na své dítě, chichi ;)

„Mami, tyhle ponožky, dívej.“

„Ne, Terezko, vezmi si ty bílý se zelenými puntíky, máš přece tričko zelený s bílými puntíky.“

„Jenomže já chci tyhle!“, mimochodem modrorůžový…

„Teríku, ale když chceš být celá zelená, tak se ti k tomu ty zelený puntíkatý hodí víc.“

„Ne, tyhle se mi hodí víc.“

Vzdávám to. Stejně jako včera, předevčírem, předpředevčírem..

„Tak šup, nasnídat a pojedeme,“ rezignuji a sama se oblékám.

Odnést talířky, umýt ruce, vyčistit zoubky, vyčurat, pobrat všechny krámy - odcházíme.

Terík si podezřele dlouho prohlíží svoje ponožky.

„Mami, ale ty jsi lžela (opět potřeba dodat pro ty, co nerozumí, že myslí LHALA). Tyhle ponožky se mi hodí k botám. Mám je přece modrorůžový… Tak mi do toho příště nemluv, buď tak hodná.“

Bože můj… Já snad stárnu, už nerozumím ani tomu, co se k čemu hodí…