A kde je láska???

Někomu to nevadí... Některé ženy si muže vezmou opravdu kvůli penězům. Nebo proto, aby se měly líp než dosud. Anebo prostě chtějí jen lepší budoucnost pro své děti než měly ony samy. Zanevřely na své romantické představy, kterých se držely v mládí, o tom, že ten jejich pan PRAVÝ někde je. A tak tyhle ženy čekaly a čekaly...

Jenomže najednou je jim 30 let a jejich trpělivost je u konce. Tak sleví ze svých nároků. Jejich vysněný chlap už nemusí být blonďák, důležité je, aby měl něco v hlavě. Už nemusí být gentleman, stačí, když občas pomůže odnést tašku, pokud si o to žena samozřejmě řekne. Vysněný princ už nemusí ani mít rád kolečkové brusle, stačí i kolo, i tak přece můžou jezdit dva a tak sdílet své zájmy. A takto my ženy slevujeme ze svých požadavků na ty PRAVÉ. Začneme chodit s muži, kteří neodpovídají našemu ideálu, ale mají jiné přednosti. Třeba že dokáží zabezpečit rodinu. Vydělat peníze. Opravit kapající kohoutek...
Tohle občas nám ženám stačí. Rande se změní na druhé rande, druhé rande se změní na vztah trvající rok, dva, pět. Už si ani nevzpomeneme na naše romantické představy o tom, jaký náš partner vlastně měl ve skutečnosti být. Po pětiletém vztahu řešíme jiné záležitosti a situace. Spokojíme se s tím, koho máme doma, protože jsme si na něj zvykly! Ano, zvykly! Najednou přijdou děti... Kapitola sama o sobě.... Děti změní veškeré vnímání a názory na stávající vztah dvou lidí. Najednou si člověk u toho druhého začne víc všímat jeho nedostatků. Dřív je tolik neřešil, nechtěl řešit. Říkal si "každý je nějaký". Jenomže... My ženy chceme vychovat své děti co nejlépe. Tak nejlépe, jak umíme. A táta dětí má také svoji představu o výchově. Jenomže ta se může od ženina názoru značně lišit. Je třeba najít kompromis... Někdy to jde, někdy je to těžší. Ale kvůli dětem se musí oba maximálně snažit. No, po dětech přijde otázka většího prostoru. Co si koupit rodinný dům? Ano, výborný nápad! Větší prostor, zahrada, kde se děti vyřádí. Určitá svoboda pro psa, který nezvládá spolubydlení ve 2+1 se dvěma řvoucími dětmi. A tady už je kámen úrazu... Komu bude dům patřit, když žena přispěje menší částkou a muž větší? Kdo bude majitel? 1/3 domu ženina, zbytek domu vlastní muž? Oba se bojí, že kdyby se "nedejbože" něco stalo (takhle se to přece říká, ne?) - rozchod, milenec/milenka, vzájemná ponorka, diametrálně odlišné názory, krize nebo nechuť ze vztahu jako takového... Přichází na řadu rozum... Tak se vezmeme!!! To je nápad! "Ano, to je nápad", připouští žena smutně a zklamaně... "To byl přece vždycky můj sen, vdávat se na úřadě se svědky, které ani neznám, v šatech, které nejsou ani bílé, ani krásné... Vždycky jsem přece snila o tom, že se vdám z rozumu a ne z LÁSKY..." Není to smutné?