Že ano si myslí třeba Čočka, Vajco, Koňas, Ďurko, Ježeček, Milová, Pepa, Sally, Ben Preus nebo Jenda Štýrský, ale ti všichni žijí v Praze. Podstatné spíš budou reakce lidí řekněme z Lovosic, Sokolova, Zubří, Kaznějova nebo Kraví.
Kapitola šestnáctá - pokračování
Zamilovaná a sametová
(Miláček Anglie 16.3.)
V pondělí před polednem se dostavila na britské velvyslanectví. Není tady poprvé. Ví, za kým má jít. V kanceláři na ni čeká otcův kolega.
„Slečno Patricie, v tyhle dny to jde překvapivě snadno. Máte to prodloužené do třináctého prosince, ale pak odjezd domů. Pan Gregor vzkazuje, že jinak si pro vás přijede osobně,“ usmívá se od ucha k uchu.
Za okamžik vyjde dívka ven. V úzké uličce netrpělivě postává vlasatý mladík.
„Jane, co jsem ti říkala – mám to! Na tátu je spoleh.“
„Pat, někdy si s tebou připadám jako na jiný planetě.“
„To já v Praze taky,“ řekne se smíchem. „No a co budeme dělat teď?“
„Teď? – Nic. Začala generální stávka, tak budeme s lidmi solidární. Ty dvě hodiny přečkáme za rohem, třeba se kuchař smiluje a my se najíme. Odpoledne mám schůzku s Benem v jeho hlavním stanu. Bude tam i Eva. Půjdeš se mnou?“
„To víš, že půjdu,“ odpoví a zavěsí se do něj. Po několika krocích zmizí za dřevěnými dveřmi restaurace U Hrocha.
Okolo šesté hodiny má Salvátor nabito. Většina dorazila hned, jak skončila stávka. K ní se připojily tři čtvrtiny podniků. Vládnoucí struktury ztrácejí půdu pod nohama, kličkují a mlží. V Praze je jim to na nic, tady jejich tanečky prokoukli. Dokazuje to nálada v narvaném lokále. Před týdnem štamgasti vyčkávali, dnes požadují změnu. Ta nastane, jen když se k hlavnímu městu připojí ostatní kraje. Další kolo zápasu se přesouvá mimo Prahu.
Studenti a herci to začali. Dokončit to musí miliony obyčejných lidí. Bez nich je revoluce ztracená. Vůdci OF nejsou naivní. Vědí, že na národ plebejců musí od lesa. Vymysleli chytrý plán, jak jim otevřít oči. Vyšlou do fabrik ty, kteří nalomí jejich váhání: revoltující studenty a zástupce múz. Jedině oni přesvědčí nedůvěřivé mravenečky, že vzpoura má smysl. V Čechách to platilo odjakživa. Vyjde sázka na ně i teď? – Musí, říkají šéfové ze Špalíčku a zaplaví zemi svými vyslanci.
„Bene, je to dobře naplánovaný – touhle akcí pokryjeme celou republiku. Jenom musí každej makat jako vy.“
„Sire, jedeme podle rozpisu. Hele, třeba tady: Ďurko, Burdych, Maďarka Milová a Boženka vyrazí do Ostravy. Čočka, Vajco, Koňas a Sally mají Brno. Co říkáš, Ďurko? Blbě tě slyším. Jó, že Sally si chce vzít do auta Vajca s Hráškem a Čočku nechá Mlíkařce? No tak dobře, Čočka pojede Gottwaldov a Napajedla, ale vošéfuje si to Ježeček.“
„Koukám, Bene, pěknej blázinec.“
„To teda jo, navíc mi vypadly Míla a Pepa, když šly dělat do Špalíčku. Taky Slávinka je pro cesty nepoužitelnej. Kluci ho nechtějí. Když se napije, je vlezlej. Ztrácí sebekontrolu a rád si šáhne na chlapa. S holkama ho neposílám. My preferujeme za volantem kluky, a on papíry nemá. Ty štreky na Moravu jsou dlouhý. Brzy je tma. Všude máš mlhy. To pro děvčata není, posíláme je jen jako doprovod. Dělňasům se studentky líbí.“
„A Slávinka tu dělá co? Teď jsem ho potkal.“
„Mám ho jako spojaře. Tamhle sedí u Mesárošový v kuchyni,“ ukazuje na drobného chlapce, který právě telefonuje a něco zuřivě zapisuje na papír.
„A umělci? Spolupráce funguje? Nemám se optat ve Špalíčku?“
„Tohle klape; posílají nám herce, ti jsou nejlepší, národ je zná z televize. Nebo kluky, co hrajou bigbít. O ty je taky zájem. Odmítli jsme sochaře a malíře, ty jsou dobrý v Praze, ale mimo ni nepoužitelný. Možná kdyby to byl Mistr Lada nebo Mikoláš Aleš, tak snad!“ zařehtá se Ben. „I když, před chvílí jsem měl první případ, kdy se to zadrhlo. Holky odmítly vzít do Varnsdorfu duo zpěvaček, co se samo nabídlo. Naštěstí byl k mání ten tragéd z Národního. Musel jsem proházet tři party.“
„A co ty? Kam se chystáš?“
„Ve čtvrtek nás čeká výjezd do železáren. Je to kousek od Nemělova. Pojedeme s Evou. Horší je, že se k nám vnutily Libby s Radkou. Už tu měly dávno být, aby potvrdily účast.“
„Hadica, teda Radka, je do tebe pořád zabouchnutá?“
„Asi jo, ale tohle byl Libbyin nápad. Chce tam jet kvůli Rolandovi. Ano, to je ten herec. Hrál v seriálu o jednookejch příšerách, co přiletěly z planety Goah do Čech. Vzpomínáš? To byla tenkrát bomba.“
„Pamatuju na to. Jako kluk jsem ho žral. Vždycky skončil díl, když se něco důležitého mělo stát, a my čekali tejden na pokračování.“
„Teď už je Rolda zasloužilej umělec, ale lidi ho mají rádi. Byli jsme spolu v Přerově. Je s ním prdel. Rád si přihne, pak paroduje Husáka. Sire, co kdybyste jeli s Patricií místo těch dvou? Zastavíme se u našich v Plzni. Máma by Pat ráda viděla, když si prodloužila pobyt. Co, Patricie, jela bys?“
Londýnská sestřenice pokrčí rameny. Neví, k čemu je to dobré. Nějaká osvěta na venkově? Sir jí vysvětluje význam studentských spanilých jízd. Dívka nakonec souhlasí.
„OK, dojednáno. Vyrazíme ve čtvrtek v poledne, sraz tady. Bude dobrý, když tam přijedeme před druhou. To se střídají šichty. Kdy se vrátíme do Prahy, ještě uvidíme. Jdu to říct Slávinkovi, hned jsem zpátky.“
Ben se vrátil asi za čtvrt hodiny. Právě včas, neboť do salonku dorazily osoby, které ho shání.
„Bene, promiň, že jsme se zpozdily. To víš, starosti s Libby, ale ten čtvrtek platí, že jo?“ ptá se udýchaná Hadica. Sotva to dořekla, objevila se Libby. Je vidět, že přebrala.
„Holky, měly jste tu být už před hodinou. Nemohl jsem čekat tak dlouho. Proto jsem změnil obsazení. Místo vás pojedou Sir a Patricie.“
„To teda ne. Slíbils nám to, a já se chci seznámit s Roldou!“ vyštěkne Libby.
„Libby, vážně to nejde, už je to černý na bílým. Výjezdy do čtvrtka jsou hotové. Slávinka to právě volá do Špalíčku. Na příští týden tady mám hned zkraje Lovosice – pojede ta básnířka s animátorkou. Určitě je znáte, včera byly v televizi. Tak co, nevzaly byste to?“
„Tos uhod, panáčku, že nevzaly. Na smradlavou chemičku s ukecanejma bábama ti zvysoka sereme. Jenom koukám, že lepší kšefty jsou pro kámoše. Co ti za to Sejrák slíbil, ty demokrate?!“
„Libby, nepřeskočilo ti?“
„Ale nepřeskočilo, mně teda ne. Jestli tu někomu přeskakuje, tak tobě. Jen si vzpomeň, jak jsi loni přeskočil z Radky na mě.“
„Co to meleš? Jaká Radka, jaký přeskakování?“
„Hele, Raduš, tak pán si nevzpomíná, co s námi dělali u Sira na Žižkově.“
Sotva to dořekne, salonek ztichne. První se vzpamatuje Eva. Dojde k Hadici a odvede ji k věšáku.
„Radko, je to pravda?“
Vyhublá dívka mlčí. Pak se otočí a chce odejít z místnosti. Eva jí zastoupí cestu.
„No tak, je to pravda? Mluv!“
„Když já Bena miluju, musela jsem to udělat.“
„Co jsi musela udělat?“
„Jít za Benem.“
„A kam jít?“
„Do postele, když spal u Sira.“
„To ti řekla Libby, abys k němu vlezla?“
„Řekla, ale mě to nevadilo. To další milování se Sirem už jo, a taky když jsem slyšela, jak to dělá Ben s Libby.“
„Takže Libby nekecá?“
„My jsme si kluky prohodily; chtěly jsme se jim pomstít, když to chceš vědět.“
Eva vyběhne z hospody. Několik holek utíká za ní. Dohonily ji až venku na zastávce. Patricie stojí vedle Sira. Nechápe, o co tady jde. Mluvily rychle, nerozuměla jim. Děvčata se vrátila zpět, ale bez Evy.
„Bene, už tě nechce nikdy vidět,“ pronese s dávkou jízlivosti Emma.
„Ben, nechcieš isť za ňou? Ja to tu zvládnem.“
„Ďurko, díky, ale svůj problém si vyřeším sám,“ odpoví smutně.
„Dobre, Ben, ale čo s tými zasratými čúzami?“ optá se slovenský medik.
Ben se na něj podívá, ale místo odpovědi jen rozpačitě pokrčí rameny.
„Kamoš, už viem.“ Ďurko dojde až k děvčatům. „Padajtě z krčmy, vy dve ohováračské bosorky – no tak, hýbtě sa!“
„Jen se neposer, Jánošíku; brzy nám už v Praze vládnout nebudete. Raduš, jdeme,“ odsekne Libby. Při odchodu vztyčí prostředníček a hlasitě pronese na celou hospodu: „Jste hovna, nic než hovna, soudruzi. Čest vaší pojebaný práci.“
„Lidi, to je přece kráva… Ale Radka za to nemůže – má ji ochočenou jako pejska, viď, Bene?“ dodá škodolibě Emma.
„Víš co, Emmo…? Ale nic, to nemá cenu, pokračujeme dál. Před námi je plán na příští týden. Upozorňuji, že jde o samé chuťovky, ale i tam musíme vyrazit. Co mám na mysli? – Třeba ty Lovosice. Pak je tu Sokolov, Zubří, Kaznějov a bonbonek navíc: pozvánka od Ďurkovo táty, kterej tam dělá mistra. Správně, je to Duslo Šaľa, národný podnik. Ano, Sifone, pojede se až na jižní Slovensko. Tak fajn, začneme. Kdo si vezme Lovosice?“
Ben postupně vyvolává jedno město za druhým. Vždy se přihlásí několik rukou, dokonce tolik, že musí zájemce odmítat.
„Bene, koukám, že se nebojíte navštívit ani tyhle drsný oblasti.“
„Co nám zbývá? I tam žijou lidi, co potřebujou povzbudit.“
„Bene, moc tvoji práci oceňuju. Víš, pro mě to znamená jediné: za tuhle revoluci stojí bojovat.“
„Jo, Sire, máš pravdu. Jen bych se nerad stal odvážným revolucionářem, a přitom ztratil holku, kterou mám tak rád,“ řekne sklíčeně a vyjde před hospodu. Dívka, na niž myslí, je dávno pryč.
Pondělní večer se nepovedl. Opilecký výstup pomstychtivé Libby narušil soudržnost party, a to se nemělo stát. Dvacítka lidí spolu kamarádí přes tři roky. Potkávají se od chvíle, kdy Ben přišel do Prahy a postupně kolem sebe nabalil početnou skupinu mladých názorově spřízněných duší. Všichni vědí, že to už nebude jako předtím.
Bez ohledu na Benovo zklamání došlo toho dne k jedné významné události: Stávkující dělnická třída, kterou si režim tak hýčkal, vyslala v poledne jasný signál.
Komunistům nevěří – chce to zkusit s novými vůdci. Ti začínají mít sympatie obyvatelstva. Zvítězí v Čechách revoluce, jak si přeje Jenda, nebo všelidový entuziasmus skončí u generální stávky? O tom rozhodnou další dny.
(pokračování až za tři týdny)
