Z gorily podnikatelem - skvostná kariéra, nemyslíte?

Řeč je o další známé pražské V.I.P., která spolupracuje s naší nadací. Je sice zvláštní, že tenhle nevzdělaný buran a násilník si získal důvěru rodiny Gregorů, ale také je pravdou, že je na něj spoleh a všechno zařídí  

Kapitola druhá - pokračování

Slávinkovo osudové faux paux  

(Sochy z písku 2.2.)

  Pátek, osm hodin ráno. Ben se před chvílí probral ve své kanceláři. Moc toho nenaspal, ale se Slávinkou všechno zařídili. Skončili dlouho po půlnoci, ale odvážet ho nemusel. Mirda si pro něj přijel sám.

  Večer mluvil s děvčaty. Sugar vtipkovala, že ji vyrušil při bohulibé činnosti. Určitě měla u sebe mladého Tichého, toho žárlivého právníka z banky vedle nás, napadne Bena. Jordan naopak sehnal v posilovně na Smíchově. Obě vědí, že mají přijít v sobotu před polednem ke Kocourovi. Program a pokyny najdou v deskách na recepci. Modré jsou pro Sugar, červené si vezme Jordan. Ještě jim připomněl, že nastane-li krizovka, musí kontaktovat Brusinku; ten si poradí. Holky mu na oplátku popřály hezkou dovolenou a dušovaly se, že ho vyruší jen ve výjimečném případě.

  Ben se nervózně prochází místnostmi, které patří nadaci. Kdysi tu byly dva měšťanské byty. Zrekonstruovali jsme je a získali prostory odpovídající našemu významu. Nejvíce využíváme malou a velkou zasedačku: v té menší je dvě stě let starý globus, mající metr v průměru, ve větší napodobenina anglického krbu.

  Opravdovým zážitkem je ale návštěva Georgovy kanceláře, s portrétem královny Alžběty II. a britskou vlajkou. Do elegantně, místy až rozmařile zařízené rezidence se vodí VIP. Ty pak mají možnost vidět kousek „staré dobré Anglie“. Také ostatní prostory se vyznačují stylem pozdně viktoriánské doby, charakterizované tmavými odstíny červené a hnědé barvy. Nedivte se, že od návštěvníků často slýcháme, že na ně dýchla atmosféra londýnských klubů za časů sira Arthura Conana Doylea.

  Skromnější kancelář, ale s oknem na náměstí, má Ben. V podobné místnosti na druhém konci nadace úřaduje sekretářka Anička. Je tu i hostinský pokojík s koupelnou, v kterém rád přespával Charles. A ještě zbylo na dvě malé kanceláře, kde se tísní čtyři stážisté. Když k tomu přidáme, že jsme v centru Prahy a metro máme za rohem, je to malý zázrak.

  Ben čeká na Brusinku. Domlouvali se na devátou, neboť musí zkompletovat dokumenty pro děvčata. Ale asistent zatím o sobě nedal vědět. Někdo přišel… Že by Slávinka? – Ne, to je Anička. Vysoká, atraktivní dívka v květovaných šatečkách projde chodbou a nakoukne k Benovi.

  „Ahoj Bene, dneska jenom do dvanácti, že jo?“ zašvitoří.

  „Ahoj, ano, do dvanácti. Vždyť jsme se tak domluvili.“

  „Bene, jdu k sobě; mám moc práce. Prosím, hodinku nerušit.“

  Ozve se bouchnutí dveřmi. Pořád tím svým chováním provokuje, napadne Bena, ale dnes nemá náladu se s ní pouštět do jakýchkoliv debat.

  Zase jsou slyšet kroky. Že by se magistr uráčil?

  Ve dveřích se objevil podsaditý šedesátník. Tvář jako vystřižená z filmů o Chicagu třicátých let. Dorazil „Pepek“ Sádlo. Ben ho pozval, ale na pozdější hodinu. Nu což, vyřídí to s ním hned. Pepek je něco na způsob hotelového concierge, a my ho vskutku využíváme „on-line“, jak se dnes říká. Pan Sádlo má za sebou pestrý život. Boxoval weltera za Uhelky, pingloval u Fleků, také dvakrát seděl, pak emigroval, vařil na zaoceánské lodi Canberra, oženil se v Bristolu, a když to šlo, vrátil se do Prahy. Po revoluci ho přivedl Drábek jako šoféra a bodyguarda. Gregorové si jej oblíbili. Bylo na něj spolehnutí a všechno obstaral.

  Jednou z Charlese vypadla nezapomenutelná věta: „Tyhle chlapy znám z doby, kdy jsem za Lofasovými kluky jezdil do East Endu hrát o velký peníze. Jsou jednou nohou v kriminále, ale šéfa nikdy nepodrazí! Pepe Sadlo? To je vlastně náš head of special projects.“

  Boxer se časem udělal pro sebe. S indickou manželkou Praktishou mají společnost zajišťující eskortní služby pro vybranou společnost. Vyhlášené jsou hlavně jejich dívky, které si říkají „Rainbow Umbrella“. K tomu zaměstnává deset taxikářů. Z naší bývalé gorily se stal dravý podnikatel. Skvostná kariéra, nemyslíte?

  „Ahoj Bene, jak se máš? Co potřebuješ od starýho kámoše?“

  „Ahoj Pepku, omlouvám se, že jsem otravoval v deset večer, ale šéf zapíská, a Ben musí běžet.“

  „Tohle znám. Jde o něco odtud, nebo z Anglie?“ vyzvídá silák.

  „Z Anglie, Pepku, z Anglie. V poledne přijede zájezd a potřebuju taxíky a taky pár děvčat. Jako obvykle ke Flekům, a také ke Kocourovi. Jasně že do půlnoci… Možná až do rána – jak se to vyvine,“ rozpovídá se unavený Ben.

  „Fajn, Beníku, zařídím; ale koukám, že jsi zdrchanej. Včera jsi byl na tahu?“

  „Prdlajs na tahu. Trčeli jsme tu se Slávinkou do tří do rána. Kvůli těm chlapům z Anglie, co dnes dorazí.“

  „Tak na tom maká i tvůj malej buzík? Jak se má? Prej se nakvartýroval k nějakýmu hošanovi z Podolí,“ šklebí se Pepek.

  „Pepku, takhle o něm nemluv. Víš, že u Gregorů tyhle řeči nemají rádi. Firemní kultura, slušný chování, jsme džentlmeni. Co, už si nevzpomínáš?“ napomíná ho Ben. A zatímco předchozí upozornění působilo chladně, následující slova jsou vyřčena s očividnou přesvědčivostí: „Žádný ‚buzíci‘, žádný ‚negři‘, žádný ‚čongové‘, žádný ‚lesby‘, žádný ‚cigoši‘, žádný ‚mrzáci‘, žádný ‚socky‘, žádný ‚pižmoni‘, žádný ten nebo tamten. Tak v naší nadaci lidi neškatulkujeme. To snad, Pepku, víš. Dělal jsi tu dost dlouho.“

  Ben už chvíli věděl, že Anička něco hledá vedle v malé zasedačce. Určitě poslouchá, o čem se baví. Ještě aby vyslepičila Patricii, které donáší, že si notuje s Pepkem na úkor menšin. Proto byl tak nekompromisní. Navíc Pat Sádla nesnáší. Považuje ho za nevzdělaného burana, primitivního pasáka a namyšleného surovce. Pozor na to. U Gregorů berou lidskoprávní záležitosti smrtelně vážně.

  „Jasně, Bene, ale občas mi něco ujede; a Slávinka, když se rozparádí, to je teda něco…,“ nedá si pokoj a pokračuje: „Anička furt bonzuje, že jo? Všiml jsem si, jaks otočil, když se objevila vedle…“ A Pepek žvaní a žvaní.

  „Pepku, brzdi, na takový řeči nemám náladu. Raději zavolej Praktishe, že večer budeš v pivnici. Se mnou dorazí Slávinka a čtrnáct chlapů. Sedm penzistů a sedm třicátníků, tak se na ně připrav. Nebo víš co? – Přijď v jednu ke Kocourovi, tam je můžeš omrknout. Budou tam jíst.“

  „Bene, zvláštní mix, nemyslíš? To jako přijeli naráz, nějaká rodinná sešlost, nějaký mafiáni?“

  „Jdi do háje s těma kecama! Buď u Kocoura. Tamní personál znáš, nebo ne?“ okřikne ho Ben.

  „Neboj, já znám všechny lidi z branže, co v Praze dělali posledních čtyřicet let!“

 Že já se vždycky s Pepkem tolik nazlobím, opakuje si Ben poté, co naštvaný boxer opustil kancelář. Pat má pravdu, je to blb. Stojí mi zrovna on za ty nervy? A teď další horor: sehnat Slávinku. Už tu měl dávno být. Radši mu zavolám. Určitě bude u toho kluka. Ben se dotkne mobilu.

  „Haló, tady Mirda, jak mohu pomoci?“ ozve se písklavý hlas.

  „Dobrý den, inženýr Preuss. Dáte mi pana Brusinku?“

  „Pane Bene, Jarda spí.“

  „Jak ‚spí‘? Má být v práci!“

  „Nechci ho budit, právě usnul.“

  „‚Usnul‘? A co dělal od té doby, co jste přijeli domů?“

  „Chytl ho zub – teda rovnou dva. Zbytek noci protrpěl.“

  „Tady nic neříkal… Vlastně ano: stěžoval si, když jste ho odvážel.“

  „No právě, ono se to zhoršilo, když jsme dojeli ke mně.“

  „Co on? Snad nesnědl tubu prášků, a teď spí jak zabitej.“

  „Zkoušel to, ale jenom trochu. Když to nepomohlo, jeli jsme v šest na pohotovost.“

  „‚Na pohotovost‘?“

  „Ano, vytrhli mu pětku a šestku.“

  „A co bude dál, Mirdo? Jak to vidíte?“

  „Teď se Jaroušek prospí a večer ho na chvíli pustím ven. Prý máte nějakou akci.“

  „Poslouchejte, Mirdo: ať se prospí, ale ve tři ať je tady – jinak si pro něj dojdu.“

  „Zkusíme to.“

  „Co zkusíte?“

  „Spát do tří.“

  „Hergot, chlape, vy mi nerozumíte! Ve tři ho potřebuju tady!“

  „Dobře, já se ho pokusím vzbudit ve dvě.“

  „Pane Mirdo, že si pro něj zajedu sám?“

  „Přivezu vám ho. Já sám ho přivezu ve tři!“

  „Kristepane, to doufám!“

  Ben položí mobil na stůl. Na displeji svítí deset třicet. Slovní přestřelka trvala jen chvíli, ale Ben si prožil svoje, od úplné beznaděje přes chuť zakroutit Mirdovi krkem až k přesvědčení, že Slávinka dorazí. Jeho úvahy přeruší pípnutí v počítači. Je tu nová zpráva. Přečte si text.

  Ahoj Bene, dnes v deset odlétlo z Gatwicku sedm mužů. Přílet do Prahy ve dvanáct. Skupinu vyslal Committee for Help London Orphans [Výbor pro pomoc londýnským sirotkům]. Tvoří ji vedoucí James Hamilton, Peter Breton, Phil Jones, John Gillespie, George Faison, Gordon Roberts a Bobby Daily. Jde o mládence od třiceti do čtyřiceti let. Doklady ukážou v Praze. Hodně štěstí! George Gregor.

  Je rád, že to George poslal. Na nic nečeká a práci dokončí sám. Londýnští vychovatelé se ocitli v červených deskách. Varhaníci jsou v modrých. Nejdůležitější papíry, jmenné seznamy, vložil navrch. Kopie dostane Slávinka odpoledne. Bude to tady mít na povel, tak ať ví, kdo se mu potuluje po Praze. Sám si kopie vezme už teď. Zvedne se ze židle a zamíří ke dveřím sekretářky. Proč je tam pořád zavřená?

(pokračování za tři týdny)