Vždy je dobré, když malý míšenec skončí v bílé rodině

Tak to alespoň tvrdí paní H. Gregorová, která se angažuje ve známé adopční agentuře. Myslí to patronka úctyhodného spolku vážně anebo jde o její pragmatický náhled na péči o opuštěné děti. Názor, nechť si udělá každý sám ...

Kapitola devatenáctá - pokračování

Justin

(Miláček Anglie 19.6.)

Následující neděli vikářka od svatého Petra v kázání vyzdvihla, co se v jejich svatostánku uskuteční. Oznámení ještě ten den umístila do vývěsky na zdi vedle kostelních vrat. Zájem veřejnosti překonal očekávání. Během hodiny byly rozebrány vstupenky na volná místa v kostele. Také množství pozvaných příbuzných, přátel a vzácných hostů z celé Británie potvrdilo obratem svou účast.

  Gregorovi finišují s přípravami. Vše jde podle plánu, ale jak se blíží velký den, narůstá napětí. Patricii přijde vhod, že si musí vyřídit pár záležitostí v Londýně. V úterý, čtyři dny před slavností, zavítá s matkou domů. Nebyla tady od Vánoc a kdoví kdy se na Pelham zase podívá. Sama plánuje návrat nejdříve za tři roky. Neunikly jí náznaky rodičů, že by ji s malým uvítali mnohem dříve. Navzdory jejich vstřícnému postoji nemíní své rozhodnutí uspěchat. Úterní večer proklábosila s Aishou a Jackie. Další ráno běhala po úřadech. Dopoledne si prošla místa, po kterých se jí stýskalo: Kensington, Westminster, Fulham, Paddington. Bože, těch vzpomínek!

  Čas neúprosně běží. Jsou tři hodiny, a musí se připravit na cestu zpět. Vyruší ji hlasy zezdola. Opatrně otevře dveře. Cupitá tiše chodbou ke schodišti. Schovaná za sloupem vidí, jak Ying uvádí hosta do domu. To je přece mladý Hart. V hale se vítá s matkou a předává jí velkou kytici růží. Pak spolu odcházejí do knihovny. Co tady chce? Už na jaře si všimla, že se gynekolog točí kolem mamá. Přišlo jí to zvláštní. Henriette je i přes svůj věk stále krásná žena, pyšnící se perfektně udržovanou postavou. Ale to nic nemění na tom, že je o generaci starší než Eugene. Vrátí se do pokoje. Uklidí alba s fotkami, která si prohlížela. Začíná být nervózní. Proč k nim Hart přišel, zrovna když je otec v úřadě? Napadne ji znepokojující myšlenka. Ne, tohle nedovolí. Seběhne po schodech, rychle projde několika místnostmi. Zastaví se u pootevřených dveří. Chvíli stojí a poslouchá. Zhluboka si oddechne. Ti dva si jen povídají. Přesto zůstala. Zvědavost ji přemohla i teď.

  „Lady Gregorová, mrzí mě, že se to vyvinulo tímhle směrem.“

  „Doktore, víte, jakou mi dalo práci vyjednat na agentuře zrovna tuhle adopci? Moc se na vás zlobím.“

  „Ale, madam, ještě před dvěma týdny by nikoho nenapadlo, že paní Parkerová odejde z domu.“

  „To jste netušil, jaká je? Jak dlouho se léčí s neplodností? – Neříkal jste šest roků?“

  „Ano, šest. Věřte mi, Henriette, také to nechápu. A nešťastný Parker? Ten je na dně. Vždyť chlapečka měli nedávno pár dnů doma.“

  „Za kým vůbec šla? Neříkejte mi, že čtyřicetiletá ženská se jen tak sbalí, zapomene na vymodlené dítě a uteče za milencem. Navíc, ten Parker je slušný chlap. Víte, že měl naši Pat na tělocvik? Holka si ho nemohla vynachválit. Tak to jméno – honem, za chvílí odjíždím.“

  „Já nevím, jestli ho můžu prozradit, on je to…“

  „Doktore, nebuďte směšný: i kdyby to byl mahárádža z Džaláváru, tak se to dovím. Vyklopte to jméno – no tak, Eugene.“

  „Jak chcete, madam. Paní Parkerová utekla za Meveraldem Urquardem, lordem Colebrookem.“

  „Za Zmijákem? – Ne, tomu nevěřím!“ zalapá po dechu a praští sebou na pohovku. V místnosti nastalo ticho. Po chvilce Henriette vstane a odhodlaně pronese: „Tak na tohle se musím napít. Charles pochopí, proč mu sahám do zásob.“

  Pat vidí, jak si otevřela láhev skotské a nalévá sobě i Hartovi. Došlo jí, že tím nešťastníkem je Ginger, bezdětný učitel z Americké. A také ví, že se matka angažuje v adopční agentuře, která se jmenuje – bože, jak se to jmenuje, takový infantilní název. Ano, už to mám: „Díky, sluníčko, díky“. Zvažuje, že se vzdálí, ale hostitelka se po prvním napití rozpovídá. A hned úvodní věta Patricii překvapí.

  „Vidíte, a já myslela, že malý Oghurko bude mít slušné rodiče.“

  „Paní baronko, kloučka je mi líto, a také mám strach, aby Parker neprovedl něco, čeho by později litoval. Co s tou žádostí?“ ukazuje jakýsi formulář.

  „Nechte ji zatím u sebe,“ znovu si naleje. „Eugene, pamatujte: vždy je dobré, když malý míšenec skončí v bílé rodině.

  „Proto budeme hledat dál, madam.“

  „Správně, doktore. Ale mám tu další věc: Co podnikneme s naším chlapečkem?“

  „S ‚naším chlapečkem‘?

  „Ano, s naším chlapečkem. Dobře víte, o kom mluvím.“

  „Ach tak, tenhle případ. Paní baronko, když to v agentuře zařídíte, uděláte záslužnou věc. Vybraní rodiče s podmínkami souhlasí a moc se na dítě těší.“

  Pat se zachvěje. Snad neslíbila někomu jejího Justina. Ještě v březnu ji matka oťukávala, jestli by si to nerozmyslela. Nechystá za jejími zády nějakou strašnou podlost?

  „Harte, výborně, tak to spustíme. Jsem moc ráda, že bude mít chlapeček konečně mámu a tátu.“

  Tohle už Patricie nevydrží a vtrhne do dveří.

  „Co to tady řešíte za nesmysly?! Jaký ‚náš chlapeček‘, jaký ‚táta‘? Doktore, ukažte, co to máte?!“

  Vytrhne mu papír z ruky. Je to formulář s hlavičkou Adopční agentura pro osvojení dětí Díky, sluníčko, díky, Londýn. Má pouze vyplněnou kolonku se jménem dítěte. Joseph Oghurko, 20. května 1990. To musí být synáček Jesabel a utonulého fotografa Pepeho. Něco o tom slyšela. Proniklo až k ní, že se modelka Jes ani její rodina k sirotkovi neznají.

  „Doktore, odejděte, prosím.“

  „Slečno Pat, jde o velké nedorozumění… Dovolte mi, abych vám to vysvětlil.“

  „Ne, odejděte. Slyšela jsem toho dost. A vysvětlovat bude někdo jiný.“

  Hart bez rozloučení opustí místnost. Pat okamžitě udeří: „Mamá, doufám, že v tvých plánech nebyl můj Justin?!“ Podívá se Henriette přímo do očí. Ta zarytě mlčí.

  „Tak odpověz! Nebo mi něco tajíš?!“ Zase žádná odpověď. Pat si všimne, že na stole leží jiný formulář. Rychle po něm sáhne. Přelétne očima jméno: George Lloyd, 9. února 1989.

  „Kdo je zase tohle?“

  „To je ten druhý človíček, o němž jsme s doktorem mluvili. Snad bude mít víc štěstí než Oghurko s Parkerovými.“

  „Proč jsi mu říkala ‚náš chlapeček‘? Copak je od nás?“

  „Ano, George Lloyd je z našich kruhů. Narodil se velšskému děvčeti, je jí čtrnáct a na rozdíl od tebe se děcka vzdala, protože její bratranec, markýz z –“

  „Mamá, přestaň s tím – to se vážně nedá poslouchat,“ pohlédne na ni s despektem a vyběhne z knihovny.

  Henriette několikrát obejde stůl, než vyndá ze zásuvky pečlivě schovaný dotazník s logem agentury Díky, sluníčko, díky. Před měsícem do něj vepsala: Justin Lancaster, 8. srpna 1990. Přelétne jej zrakem, pak tiskopis roztrhá. Když poslední kousek dopadne na desku stolu, shrne útržky do dlaně. Beztvarou hmotu žmoulá tak dlouho, až z ní vytvoří papírovou kuličku. Rozhlédne se kolem sebe, zhluboka se nadechne a hodí vše, co zbylo z pochybného dokumentu, do koše.

  Za hodinu odváží Joe rodinu na Duncanglenn. Patricie je otrávená, neboť matka zase otevřela problém Parkerových. Tentokrát diskutuje s Georgem, který jede s nimi.

  „Georgi, vážně by paní Parkerová nechala všechno plavat a odešla za Zmijákem?“

  „Jak vidíš, tak nechala. Ale on ji už k sobě nevezme.“

  „Jak ‚už‘? To spolu někdy žili?“

  „Asi před rokem jí poskytl azyl.“

  „‚Azyl‘? Co je to za hloupost?! Bydlí snad v Londýně, nebo ne?“

  „Ano, mamá, paní Parkerová bydlí v Londýně.“

  „A kde k ní přišel?“

  „Loni na letním festivalu užité grafiky v Devonu. Parkerová je výtvarnice, dělá do umění, maluje plakáty, navrhuje obaly knih. Byly prázdniny, domů ji to netáhlo, tak se nastěhovala na Zmijákovo jachtu v Cornwallu. Vydržela u něj dva týdny.“

  „A Parkerovi nevadilo, že se mu manželka toulá jako opuštěná kočka?“

  „Jak vidíš, asi ne. A opuštěná nebyla,“ poznamená Pat, kterou přirovnání k toulavé kočce pobavilo.

  „Mamá, Parker má přes léto víc práce než ve školním roce: jezdí na soutěže, na soustředění, na tábory s dětmi. Jen si vzpomeň, Patricii měl na pozemní hokej, věnuje se modernímu pětiboji. Ano, maminko, to je tam, jak se šermuje, střílí pistolí, skáče na koni.“

  „Co je to za chlapa, když neví, kde má manželku?“

  „Mamá, já to zkrátím. Rok byl klid, ale v létě si ho našla znovu na tom festivalu. Zopakovali si pár nocí na jachtě a ona odmítá odjet domů. A taky se to dověděl Parker. Měli se Zmijákem konflikt. Tělocvikář vyhrožoval, že ho zabije. Jenže Parkerová si postavila hlavu. K manželovi se nevrátí, zato pronásleduje Zmijáka. Sehnala si v Cornwallu podnájem a bude učit v místní škole. Je to zamotaný.“

  „Máti, a takového chlapa mi dohazuješ? Dokonce ho zveš na křtiny. Nejlepší by bylo, kdyby v sobotu nepřijel.“

  „Ne, ne, ne, Patricie. Tohle pozvání nemůžeme zrušit. A také si nemyslím, že je vina na jeho straně. Může za to Parkerová. Kdyby zůstala doma a nejezdila na tu slavnost do Devonu…“

  Patricie si nasadí sluchátka. Nepotřebuje dál poslouchat, jak matka překrucuje události, o nichž nic neví. Raději přemýšlí o univerzitě. Minulý týden se tam na dva dny zastavila. Vzala s sebou Edith Poupovou, která studovala na stejné fakultě. Kamarádka slíbila, že jí první rok se vším pomůže. Dopravu mezi zámkem a Cambridgí mají vyřešenou také. Starý Joe ji každé pondělí odveze do školy a v pátek pro ni přijede. S Justinem bude přes víkendy a prázdniny. A ubytování? – Gregorovi pronajali v univerzitním městečku celé horní patro v útulném dvoupodlažním domku. Bydlí v něm starší manželský pár. On je bratr ředitelky Americké školy Julie Mooreové. A ta je známou Henriette. Až tak se svět Patricie Gregorové propojil.

  Na Duncanglenn přijeli za tmy. Pat sundá sluchátka. Mamá pořád žvatlá o Parkerové. V hale čekají Affery, Anselm a další služebnictvo. Patricie se s nimi letmo pozdraví a pospíchá nahoru po schodech.

Potichu vklouzne do svého pokoje. Najde tam klimbající Marfu, jak sedí u postýlky, ve které spinká její chlapeček. Dnes je to sedm týdnů, co se narodil. Za tři dny ho čeká první velký den.

(pokračování za tři týdny)