Vítali cizince jako by to byli králové

A proč ne, když věděli, že z nich něco kápne. Jenže nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. To vám potvrdí všichni, o nichž se níže zmiňujeme ... 

Kapitola třetí   

Rudnohorské kratochvíle  

(Sochy z písku 3.1.)

Pétův červený bus už opustil Prahu a pánové od varhan listují příručkami. Z nich se dovídají, že další zastávkou je Rudná Hora. Přespí poblíž starobylého města ve zrekonstruovaném renezančním zámečku U Čertova kaňku. Zde má sídlo dětský domov Úsměv. Pro hosty z Anglie je připraveno pravé křídlo budovy, do něhož mají chovanci zákaz vstupu. Součástí odpoledního programu bude procházka historickým centrem mincovního města. Předtím je čeká akce v dětském domově. Hostům zazpívá smíšený sbor zdejších škol. Večer je vyhrazen pro několik přednášek a neformální debatu, která by měla přejít v přátelské posezení nad sklenkou vína z vyhlášených rudnohorských sklepů.

  Dále se v brožurce dočtou, že neděle je i v Čechách dnem odpočinku. Relaxovat budou na letním táboře a večer jim zpestří pravá skautská párty. Zvláštní je, že po oba dny je kladen důraz na mládež. Jsou snad v zemi malých varhaníků? Na druhé straně ocenili, že o víkendu bude klid. To v Německu je honili pořád. Také včerejšek je vyčerpal, byť z jiného důvodu než německé kostely.

  Přijíždějí do města a všimnou si do nebe se tyčící katedrály. Tam se musí hrát, tam to musí znít. Ještě než dorazí do cíle, je odhlasováno, že se do chrámu vypraví.

  „Už jsou tady!“ zvolá ředitelka Pecháčková, když vidí, že se blíží červený minibus.

  Ivana Pecháčková je rázná a přímá osoba, ale dovede se tu a tam proměnit v okouzlující společnici. Podobných příležitostí k takové metamorfóze má málo. Dnes to chce napravit.

  Muži vystupují z busu. Důstojnost a solidnost by mohli rozdávat plnými hrstmi. Jenže roky nezatajíš. Někdo z davu podá ředitelce kytici. Ivana uchopí zámecké růže a pohlédne před sebe. Proboha, vždyť se k ní trousí sedm důchodců. Nechtěně zavadí o zbylý trn. V ten okamžik zcepení. Místo uvítacího proslovu těžce lapá po dechu. Překvapeni jsou i senioři. Mají snad před sebou Šípkovou Růženku, která němě civí do jejich tváří? Vše umocní slova delegátky.

  „Paní ředitelko, tak nás tu máte. Proboha, co je s vámi? Stihli jsme to, nebo ne?“

  Ředitelka má sucho v ústech, dvakrát naprázdno polkne, pak zasípá: „Co se to děje? Koho jste mi to přivezli? Co je to za chlapy?“

  „To jsou přece pánové z Výboru pro pomoc londýnským sirotkům. Vyslala je londýnská radnice.“

  Po tomto vyjádření zůstává Pecháčková nadále jako opařená.

  „Vážně, jsou skvělí; nenechte se zmást věkem, určitě si budete rozumět,“ dodá familiárně Jordan.

  Ředitelka naštěstí ví, jak se chovat v krizových situacích. Hlavně klid a počítat do deseti. A raději ještě jednou. A znova. Pomalu se jí vrací barva do obličeje. Několikrát se zhluboka nadechne, rozpaží ruce, protáhne ramena a vypne hruď. Proces opětovného nabytí jistoty je završen.

  „Semeňuk, Vejmola, nechte si ty blbý kecy! A vy ostatní taky! Slyšíte? Tady bude klid,“ zpraží podřízené, od nichž padlo několik narážek na adresu příchozích. Ředitelka má autoritu, to se musí nechat. Stačilo pár ostrých slov a je klid.

  Přes rozpačitý začátek připomínají hosté zámecké pány, kteří se přijeli podívat, jak se jim poddaní starají o letní sídlo. Češi mají v sobě po generace zakódováno to, kdo je pán a kdo kmán. Když připočteme neutuchající improvizaci zdejšího živlu, nepřekvapí, že po chvilce jsou cizinci uvítáni, jako by byli králové. Každý totiž pochopil, že se vyplatí přizpůsobit se nečekané změně. Že přijeli staří Angličané? – No a co? Možná je to tak lepší. Vždyť tohle jsou zazobaní tatíci, z kterých něco kápne. Proč ředitelka slibovala mladší chlapy, je její problém, myslí si lidé ze zámečku.

  Také šéfová se obdivuhodně vzpamatovala z nemilého překvapení. Zachová etiketu a začne představovat spolupracovníky. Podobně činí Geoffrey Hamilton. Ivaně padne do oka Paul Pancake. Moc jí připomíná herce Conneryho. Svalnatý, dozlatova opálený, méně vlasů, ale to jen zvýrazňuje zralé mužství.

  „Jarmilo, ten je hezkej, že jo? Já si vedle něj připadám jako baronesa,“ svěří se svojí zástupkyni.

  „Ano, Ivčo, je zdvořilý,“ přitaká jako obvykle Jarmila.

  „Chlap podle mého gusta, ale také milý koblížek,“ rozplývá se Pecháčková.

  Pánové se sunou do budovy. První dojmy jsou dobré. Menší dvouposchoďový zámeček se dvěma křídly jim připomíná domov. Udržované písčité cestičky, zámecký park v anglickém stylu, prostorná zahrada se spoustou květin a keřů. Někdo je upozorní, že napravo, ani ne padesát metrů od nich, je opravená stodola. Tam mají děti grošovanou kobylku, pět oveček, kozlíka a tři kozičky. Hned vedle stojí dřevěný holubník, jehož voliéra je umístěna na čtyřmetrovém kůlu.

  Hostům neuniklo, že po něm někdo šplhá. Je to malý kluk s vyholenou hlavou a odstávajícíma ušima. Ale co tam hošík dělá? Vysvětlení je jednoduché. Starší kamarádi něco chystají a potřebují mít štěstí. To jim mají přinést tři holubí pírka a ta jsou tam nahoře. Vybrali šestiletého špunta, který je přeborníkem domova ve šplhu. Domluvili se, že využijí situace, kdy dospělí budou vítat návštěvu. Akce jim téměř vyšla, nebýt toho, že ředitelka na minutu oněměla. Z davu se v tu chvíli vytratili dva vychovatelé. Vezmou to zadem, aby je nikdo neviděl.

„Zase malej opička,“ řekne Vejmola, ten vyšší, olysalý, který je samý sval, a děti ho překřtily na „pana Vemínka“.

  „Mám ho v merku, ušáka,“ odpověděl Semeňuk, menší tlouštík, co chodí potají mlsat do kuchyně. To je „pan Semínko“.

  „Už se na něj těším, na narušitele malýho,“ procedí mezi zuby plešatý svalovec.

  „Chcípáčka blbýho, chrchrchr,“ zachrochtá tlusťoch.

  Chlapeček je nahoře a vidí, jak se od stodoly blíží dva muži v bílých pláštích. Naštěstí pírka z hnízda vybral. Má je pevně zastrčené za gumičkou tepláků.

  „Chlapče, slez dolů! Přece nebudeš dělat paní ředitelce ostudu,“ naléhá Vemínko, když dojde ke kůlu.

  „No tak, klučíku, pojď ke strejčkovi. Neboj se, skoč, já tě chytím,“ přemlouvá ho Semínko.

  Hoch jim nevěří a dolů se mu nechce. Má s oběma své zkušenosti. Minule ho po tréninku gymnastických cvičení pochválili, jak je šikovný. Semínko mu řekl, že to jednou dotáhne na mistrovství světa. Pak ale dodal, že je stejně jenom kluk malej, ušatej, a začal se mu smát. Vemínko jej zase cvrnkl do ucha. Prý že tohle se jen tak nevidí. Dítě si vzpomíná, jak ho ouško dlouho bolelo. Proto klučík nesleze – bojí se pánů v bílých oblecích.

  „Paní ředitelko, prosím, sundejte mě. Semínko říká, ať skočím, ale já se hrozně bojím!“

  Pecháčková si všimne řvoucího kluka a střelhbitě zamíří na místo činu. Je rozený vůdce, ale také matka.

  „Vydrž tam a nikam nelez. Vejmola, jak to, že je ten kluk nahoře? Na všelijaký kecy vás užije, ale postarat se o pořádek, to ne. A vy, Semeňuk, proč mu říkáte, aby skočil dolů? Vždyť je to malé dítě, vždyť by to mohl být váš syn!“

  Na ředitelku reaguje malý šplhavec pozitivně. Neohroženě sleze a z metru jí hupsne do náruče. Postaví se a natáhne pravou ručku. Ivana ji pevně stiskne. Kluk odchází s ředitelkou k budově a v levé ruce svírá tři krásně vybarvená holubí pírka. Oba vychovatelé jdou deset kroků za nimi.

  „Ty vole, slyšel jsi velitelku? Prej ‚tvoje dítě‘.“

  „Ty vole, já bejt fotrem tohohle zmrda… Díky, ani za dvě mega.“

  Ještě než vejdou do dveří, otočí se špunt směrem k oběma gorilám a vyplázne na ně jazyk. Hromotluci se na sebe překvapeně podívají.

  „Zítra Angličani odjedou, pak si opičku podáme,“ řekne Semínko.

  „Už se na ty jeho plachty těším,“ zasyčí Vemínko. Natáhne ruku a cvrnknutím do imaginární kuličky demonstruje, co klučinu čeká.

  Hošíkova záchrana proběhla před zraky zahraniční delegace. Hosté s obdivem sledovali, jak ředitelka vyřešila ošemetný problém. Poznali, že není tuctovou ženskou, nýbrž člověkem, který si dovede poradit v každé situaci. Zvláště na Paula Pancakea a profesora Reachmena udělala velký dojem.

  Uvítání skončilo a ven se vyvalily desítky skotačících dětí. To seniory zaskočilo. Ještě než zmizeli v útrobách budovy, vysvětlila jim Jordan, že jsou v dětském domově, ale pobývat budou v odděleném křídle, kam se žádné děcko nedostane.

  „Tento children house je členem federace zařízení, která jsou v Anglii známá jako sirotčince,“ objasňuje mladá průvodkyně a dodává: „Děti si pro vás připravily program a věří, že se vám bude líbit. Tak, a teď vám ukážu, kde budete bydlet.“

  Jordan vytušila z chápavých gest spokojenost. Muži ocenili informaci, že budou izolováni od dění venku. Lidé jsou tady přátelští, ale oni potřebují ticho, šuškají si mezi sebou, když se usadí ve svých pokojích.

  „Já vím, že je za pět minut čtyři, ale přijdou včas. Opravdu se nebojte, na tyhle hosty je spoleh,“ říká Jordan ředitelce, která na ně čeká ve velké společenské místnosti.

  „Víte, moc jsem se těšila na mladší kolegy, tak proč nám poslali lidi ve výslužbě? Po neděli zavolám panu Preussovi. Musí mi to vysvětlit, tohle se přece nedělá,“ sdělí Pecháčková nasupeně delegátce. Ta se jen rozpačitě usměje.

  Přesně ve čtyři se pánové objeví. Děti i personál povstanou. Ředitelka slavnostně sděluje, že na počest hostů připravili mimořádnou prázdninovou akademii. Spustí se bouřlivý potlesk. Angličané se ukloní a všichni usedají. Akademie může začít. Pozornost vzbudil hned první bod, kdy spolu vystoupili mládenci z jezuitské koleje a studentky pěveckého kroužku zdejšího gymnázia. Půlhodina věnovaná staré anglické hudbě pány nadchla. Když se dověděli, že se zpěváci sešli teprve včera, vyjádřili jim velké uznání. Byli srovnatelní s těmi, co zažili v Norimberku. Bavoři ale nacvičovali několik týdnů. Tady se Pecháčková obrátila na faráře Zbyška včera. Zprvu si myslel, že se Ivana zbláznila. Utekl den, a oni nemožný úkol splnili.

  Ředitelka se uklidnila. Všechno běží jako po másle. Jedno vystoupení skončí a následuje další. Dětští diváci překvapivě nezlobí, což je vzhledem k horkému odpoledni zázrak. Pouze čtrnáctiletý Čonky se každou chvíli ztratí. Pak zase usedne ke svým kamarádům Bugrovi a Čurjajevovi. Mají na tričku připíchnuta holubí pírka. Nevyrušují, neperou se, nechtějí být středem pozornosti. To je dobře, neboť s touhle partou bývají v domově potíže. Ale co ty zvláštní ozdoby? Možná viděli nějakou indiánku, odpoví si Pecháčková a zase sleduje jeviště. 

  Když skončil program, připomněli hosté delegátce své přání. Půjdou navštívit chrám, co je tolik zaujal.

(pokračování za tři týdny)