Věřím, že Václav bude jednou náš prezident!

Jak tohle přání nakonec dopadne? To záleží na úhlu pohledu. Pravdou je, že on bude s výsledkem spokojen. 

Kapitola šestnáctá - pokračování

Zamilovaná a sametová

(Miláček Anglie 16.2.)

Na počátku revoluce, kdy se vše dělalo spontánně, kdy převažoval  chaos a amatérské nadšení, zavíral Margolius ve dvě ráno. Nikdo ho nekontroloval, nikdo mu nevyhrožoval. A když policajti zašli po zavíračce na grog, zjistili, že se nic podezřelého neděje. Jenom lidi, a bylo jich víc a víc, rozmýšleli, jak to bude s jejich republikou dál. Utekly další dny a revoluční nálada zasáhla Prahu v plné síle. Každé odpoledne se na Václaváku schází dvě stě tisíc lidí. Jev před měsícem nevídaný.

  Patricie poznává, jak hodně se zapšklá a brblající společnost za rok změnila. Neví, o čem bude Leishmanovi psát. Otec jí poradil, aby chodila do studovny pročítat Palackého. Jen tak pronikne do duše českého národa. Otcovou radou se neřídí, místo toho se účastní debatních kroužků, kde se lidé nebojí říci svůj názor. Není spíš tohle duše českého národa? ptá se. Na všech akcích se drží stranou. Nenechá se zviklat, aby veřejně vystoupila jako loni na tom kopci. Neangažuje se, jen mlčky pozoruje neuvěřitelnou proměnu všude okolo. Je ráda, že její čeští přátelé tenhle proces vítají. A jeden z nich především – mladý filozof a nadšený revolucionář Jan Štýrský. Včera jí řekl, že skutečnou revoluci zažije člověk jednou za život. Události mu dávají za pravdu.

  Pozval ji na sobotní demonstraci. Navzdory mrazivému počasí se čeká na Letné milion lidí. Když tam po obědě dorazili, nevzal ji dolů mezi optimisticky naladěné masy, ale nahoru na tribunu, kde postávají ti důležití. Po tomhle gestu na něj začala být jaksepatří pyšná. Pravda, na místa v řečništi u mikrofonu nárok neměli, to uznala i anglická aristokratka, ale vzhledem k okolnostem bylo i místo vzadu chápáno jako vstupenka mezi vyvolené.

  Na Letenskou pláň dopadají sněhové vločky. Oba podupávají, aby se alespoň trochu zahřáli. Kousek od nich zahlédne Pat dvě dívky, které potkala před pár dny u Salvátora. Ukáže na ně a zeptá se, kde studují.

  „Míla a Pepa? Žádná univerzita by je nevzala, proto musely jít po maturitě makat. Jedna běhá s plácačkou po nádraží, druhá hraje loutky pro děti. – Proč? – Kvůli rodičům. Divný, já vím. Ale ty už chápeš, proč je tomu tak.“ Patricie smutně pokývá hlavou. Jan pokračuje: „Teď začaly dělat pro Občanské fórum. Stejně jako Bob od Jiřky. Mají kanceláře na Václaváku ve Špalíčku, ukazoval jsem ti ho dneska.“

  „Když vám revoluce vyjde, tak můžou jít studovat, že ano?“

  „Asi jo – teda určitě jo.“

  „Možná je za rok potkám v Cambridgi.“

  „To sotva, ale za deset let tam bude spousta holek od nás. My nejsme blbej národ, jenom jsme proti vám hrozně chudý.“

  Jen co to dořekl, všiml si velkého shluku lidí, který se blíží k rohu, kde stojí i oni. Ukáže tím směrem: „Tamhle, vidíš ho?“

  „Koho, Jane? Koho mám vidět?“

  Pak zahlédne v čele skupiny menšího chlapíka v zimní bundě, s černou šálou kolem krku. Snaží se rozpomenout, kde ten obličej viděla. Muž se u nich zastaví a přátelsky na Jana zamrká.

  „Á, mladý Štýrský. Jsem rád, Jene, že jste sem přišel – táta by z vás měl radost,“ pronese zvláštním chrčivým hlasem.

  „Já vím, že by měl, Václave,“ vykoktá ze sebe.

  „Aha, koukám, že jste si přivedl kamarádku. To je ta anglická dívka, jak se o ní Pepa zmínila?“

  „Ano, to je Patricie Gregorová.“

  „Vítám vás v Praze, slečno. A ať o nás hezky v Londýně píšou – budeme to potřebovat.“

  Podává oběma ruku, pak pokračuje se svou svitou dál. Za moment se objeví na tribuně. Dav už se ho nemůže dočkat.

  „Jendo, to je –?“ Patricie větu nedokončí, neboť jí přítel nedočkavě skočí do řeči.

  „Ano, Pat, to je – teda já věřím, že to jednou bude – náš prezident.“

  O tábor lidu, asi největší ve dvacátém století v Čechách, projevilo zájem nebývalé množství lidí. Kromě statisíců na Letné ho sledovaly miliony v televizi. Po jeho skončení zamíří Jan s Patricií do historické části města. Pomalu se loudají malebnými uličkami Malé Strany. Právě zdolávají poslední úsek příkrého kopce. Tam nahoře se tyčí Pražský hrad. Drží se za ruce a tiše rozprávějí. Pat se pochlubí, že tady byla loni s otcem.

  „Tahle místa jsou vážně krásná, ani v Londýně taková nenajdeš. Jendo, tím se můžete chlubit před celým světem.“

  „Víš, Pat, hodně lidí u nás považuje Hrad, Malou Stranu, Karlův most a Staré Město za to nejcennější, co máme.“

  „Máš pravdu, a my jsme tu dneska spolu. Jendo, ani nevíš, jak je mi hezky!“

  Nestačil odpovědět, protože se odněkud zezdola ozval vysoký ženský hlas: „Hello Pat, Patricia Gregor, here. Wait for me!“ Patricie se otočí a lehce se usměje. Asi dvacet metrů za nimi se táhne do svahu povědomá osoba.

  „Na koho že to máš počkat?“ zeptá se udiveně Jenda.

  „Tuhle ženskou musím vyslechnout, jinak se mě bude držet jako klíště. Nevadí ti to?“

  „Proč by mělo? Jen mi řekni, kdo to je…“

  „Za chvíli uvidíš sám.“

  Mladá žena s mikrofonem v ruce, následovaná chlápkem, co drží kameru, je během pár vteřin u nich. Dohnala je na rohu, kde schody Jánského vršku ústí do Nerudovy ulice.

  „Ahoj Pat, nevěřila bych, že se potkáme zrovna tady, v tom kopci,“ vyhrkne ještě celá udýchaná.

  „No, už se stalo. Co si přeješ?“

  „Malý rozhovor, prosím. Lidi u nás bude zajímat, co dělá dcera Anglie v revoluční Praze.“

  „Dobře, pár otázek, ale ta kamera zabere jenom mě.“

  „OK, Pat. Vezmeme to u těch schodů – tam auta ani tramvaje nejezdí. Drahoušku, slibuju, že dneska nebudou žádné důvody pro ‚krysí prdíky‘.“

  „Tak už konečně začni.“

  Pozítří odvysílala britská televize v pořadu World Report příspěvek z Prahy. Ten se zaměřil na grandiózní letenskou demonstraci. Na dokreslení vzrušené atmosféry odchytla reportérka BBC Pamela několik přímých účastníků. Také jednu anglickou dívku. Ta se pochlubila, s kým si potřásla rukou. Svým činem si získala srdce diváků. Hlavně těm londýnským přišlo adekvátní, že vůdce české revoluce se zastavil u nejhezčího děvčete z Kensingtonu, u jejich Pat. Reportérka dodržela slovo. Jan se v reportáži neobjevil. Přízrak krysího prdíku se rozplynul. Pamela má dveře u rodiny Gregorových opět otevřené.

  Na večer pozval Jan Patricii domů. Chce ji představit matce a ukázat, kde žije.

  „Pat, není to standard, na jaký si zvyklá. Ale jako my tady bydlí hodně lidí,“ uvádí ji do reality, když spolu zdolávají schody kdysi výstavního měšťanského domu.

  „Možná by s vámi  mohl Jenda zajet na naši tvrz, slečno Patricie. Co třeba příští víkend? Díky Lexovi se toho dost opravilo a dá se tam přespat,“ přednese po hodině paní Štýrská zajímavý návrh.

  „Ráda bych to viděla, paní Štýrská, ale já musím v pondělí odletět domů.“

  „To je škoda, tam by se vám líbilo. Je to jiný kraj než ušmudlaná a uspěchaná Praha. Zvláště nyní, kdy je pořád tolik lidí v ulicích.“

  „Mami, kde je vůbec Lexa?“

  „Před pěti dny odjel a ještě se neozval.“

  „Je divné, že se ztratil právě teď.“

  „Tvrdil, že má jednání v Moskvě.“

  „No, mamko, jenom to dopověz… Určitě se tam jel schovat.“

  „Ale, Jeníku, už jsem ti říkala, že Lexa takový není. Naopak. On teď hodně jedná s diplomaty ze Západu. Víte, slečno Patricie, že také s jedním vysoce postaveným pánem z Londýna?“

  „Mami, tohle Patricii nezajímá!“

  „Jane, nech maminku domluvit. Víte, paní Štýrská, já si myslím, že je to správné. Lidé spolu musí komunikovat, to platí hlavně pro politiky: ty naše i ty vaše. Třeba můj otec. Vezměte si, že má kolegy po celém světě. I tady má někoho, říká mu ‚Alex‘, ale já si myslím, že je to nějaký Alexander.“

  „Tak Alex, to by byla legrace, kdyby to byl náš Lexa!“ řehtá se Jan.

  „Jendo, neblbni, strýc je přece Alexij. To víte, slečno Patricie, tady se dávají všelijaká jména, ale u vás je to určitě stejné.“

  Pat chce odpovědět, ale přeruší ji hlučný zvonek u dveří.

  „Třeba se vrátil Lexa z Ruska,“ rýpne si Jan.

  „Proč to pořád zlehčuješ?“

  „Mami, já nic nezlehčuju,“ řekne a chce jít ke dveřím.

  „Jeníku, seď a věnuj se návštěvě. Půjdu otevřít sama.“

  U dveří je slyšet tlumený hlas. Pak bouchnutí dveřmi. Matka se vrátí zpět.

  „To byl ten šilhavý policajt z přízemí – prý by koupil tvého starého mopeda.“

  „Bulvas se asi zbláznil! Teď, v týhle době kupovat mopeda?“

  „Jeníčku, nezbláznil, a víš proč? – Protože každý v Praze nedělá revoluci. Pan Bulvas má jiné zájmy. A ty dva tisíce, co za něj nabízí – není to málo?“

  „To víš, že je to málo. Cos mu dalšího řekla, mami?“

  „Že se zbláznil, v tuhle dobu.“

  Všichni se hlasitě rozesmějí.

  Je půlnoc a paní Štýrská uloží Pat v jejich svátečním pokoji. Od manželovy smrti sem chodí zřídka. Ještě před spaním se s ní rozloučí.

  „Ráno musím na Kladno. Vrátím se večer, a to už budete pryč, ale na naši tvrz se musíte přijet podívat, slečno Patricie.“

  „Pozvání si moc vážím, opravdu moc.“

  „Jsem ráda, že jsem vás poznala, slečno.“

  „Paní Štýrská, mně dnešní setkání taky udělalo radost. Budu si pamatovat, že Jenda má moc hodnou maminku.“

  Asi o hodinu později se Jan opatrně plíží chodbou. Tiše projde kolem matčina pokoje. Pak vklouzne do svátečního. Zvenku sem dopadá měsíční svit, jenž lehce ozařuje líbeznou tvář. Jemně nadzvedne pramínek vlasů, které jsou rozprostřeny po celém polštáři, a zašeptá: „Můžu, Pat? Můžu na chvíli?“

  Neodpovídá, jen slabě oddechuje. Opatrně si lehne vedle ní. Letmo ji políbí na čelo a něžně pohladí po ramenou. Pomalu se k němu otočí. Ucítí, jak ho objala. Opětuje její pohyb a majetnicky ji přitiskne k sobě. V ten moment zapomenou na svět okolo. Sametová revoluce musí ustoupit do pozadí. V srdcích obou ji vystřídala jiná – zamilovaná.

  V neděli, když se probudili, byli v bytě sami. Paní Alena před hodinou nastoupila do vlaku směr Kladno. Při snídani Patricie vznesla dotaz, který ho zprvu zaskočil.

  „Jendo, mohla bych si od vás zavolat do Londýna? Neboj se, všechno zaplatím.“

  „Pat, jistě že si můžeš zavolat, kam chceš. A peníze si nech, na tohle snad ještě máme.“

  Za chvíli ji slyší, jak vedle v pokoji hovoří s otcem. Janova angličtina je na takové úrovni, že rozumí, o čem se baví. Patricie tu chce zůstat. Nehne se z Prahy, i kdyby ji měli vyhostit. Otec nesouhlasí. Poprvé v životě se mu vzepřela. Charles čekal, že to jednou přijde, ale ne tak brzy a ne za takových okolností. Po krátkém váhání se rozhodl: vyjde jí vstříc. Na oplátku se Pat dostaví zítra v poledne na britskou ambasádu. Souhlasila.

  „Pat, myslíš, že to tvůj táta dokáže? Vždyť je neděle?!“

  „Můj táta umí zařídit všechno na světě.“

  „Vážně tomu věříš, Patricie?“

  „Věřím – co věřím, já to vím. Uvidíš zítra v poledne.“

  „A co my? Půjdeme zase na Letnou? Ta akce se bude opakovat.“

  „Ne, v neděli nikam nechodím, ale můžu ještě chvíli zůstat tady u vás, když ti to nebude vadit.“

  „To je báječné! A na Letnou se podíváme v televizi.“

  „Jendo, čteš mi myšlenky.“

  „Patricie, všechny?“

  „Já doufám, že ano.“

  „Třeba tu, že jsme sami?“

  „Třeba tu, lásko.“

Mladík vezme dívku do náruče a zamíří s ní do svého pokoje. Tam ji položí na lůžko. Začnou se vášnivě milovat. Nespoutaně, bez rozmyslu, opravdově. Toho dne se naplnil jeden osud.

  Za půl hodiny zvoní šilhavý policajt Bulvas u Štýrských. Zkouší to jednou, podruhé, potřetí. Nikdo mu neotevírá. Přijde znovu ve dvě odpoledne. Další marný pokus. Dnes nemá nabídku, teď už mnohem vyšší, komu předložit. Krátce po páté, těsně předtím než se vrátila Jendova matka, opustila Patricie byt.

(pokračování tentokrát až za tři týdny)