Vem čert hlukové limity, když tu máme takovou slávu

Decibely má na svědomí varhanní koncert ve světoznámém chrámu, chvástavý kostelník popíjející s partou polských zedníků nebo novinka poslední doby - ďábelský videomapping? Hádám, že tady je odpověď nabíledni ...

Kapitola třetí - pokračování 

Rudnohorské kratochvíle  

(Sochy z písku 3.2.)

Když skončil program, připomněli hosté delegátce své přání. Půjdou navštívit chrám, co je tolik zaujal. Vedoucí Geoffrey Hamilton, profesor hudby Kenneth Crocket, kaplan Jesse Gibbon a David Davis na nic nečekali a vydali se do Rudné Hory. Jako anděla strážného dostali řidiče Pétu. S ním se Jordan domluvila, že pokud nastanou potíže, bude jí hned volat.

  „Do jedenácti je přivezu,“ dušoval se mladý řidič tak hlasitě, že jeho slova zaslechli hoši s péry.

  Za chvíli stojí čtyři výletníci před vchodem do katedrály. Stavba je ohromila. Zvláště kaplan Gibbon je nadšený.

  „Přátelé, vidíte ty fiály s křížovou kytkou, jak se tyčí do nebe? Nádhera! Chtěl bych být ptákem a sedět na těch úchvatných pilířích. A na stěnách jsem napočítal tucet mytických satyrů. Ó, pane, to je krása!“ rozplývá se.

  Postarší cizinci neuniknou pozornosti kostelníka Štafla. Vysoký hubený muž v obnošeném obleku sleduje s podezřením neznámou čtveřici. Zaujal ho hlavně kněz, který nadšeně vykřikoval a ukazoval někam nahoru. Muži vcházejí dovnitř. Okamžitě pocítí příjemný chlad. Jsou tu sami, a tak mají prostor na důkladnou prohlídku. Pomalu se přesouvají podél zdí. Kostelník z nich nespouští oči. Profesor Crocket si všimne nádherné malby.

  „Hleďte, reverende Gibbone, David přichází na lóže ke krásné Batšebě.“

  „Ano, profesore Crockete, a z tohoto svazku vzejde budoucí král Šalomoun.“

  Jsou plně zaujati uměleckými poklady, které se nacházejí kolem nich. Po čtvrthodině se zastaví u ostrůvku s varhanami. V tu chvíli vystoupí z pološera mladý, sympatický kněz. Není to náhoda. Kostelník jej přivolal, když viděl, jak si cizí muži prohlížejí svatostánek. Proč to udělal? Měl snad obavy z podivínských dědků, kterým nerozuměl? – Asi ano, neboť každý ve městě ví, že Štaflovi nic neuteče.

  Mladík v sutaně se představil jako farář Zbyšek. Ptá se, zda může pomoci. Když zjistí, koho má před sebou, čistou angličtinou otázku zopakuje. Pánové mu sdělí, že jsou obdivovatelé staré církevní hudby. Rádi by vyzkoušeli hru na varhany nebo si je alespoň poslechli, tak jako předešlého dne v Praze. Zbyšek zpozorní. Ráno slyšel, že děkan mluvil s pražským biskupem o nadšencích z Anglie, co se zajímají o varhany.

  Sám včera zařizoval s ředitelkou Úsměvu vystoupení mladých pro nějaké Angličany tam u ní. To je zvláštní, že jsou tady… Kteří z nich to asi jsou? Diví se. Ti z Prahy, nebo ti z Úsměvu? Ptá se jich na to a oni odpovídají, že byli tam i tam. Teď se rozdělili a část z nich zašla sem. Je to zamotané, myslí si Zbyšek, ale pánové vypadají slušně. Není důvod k podezření, o němž mluvil Štafl. Káravě se na služebníka chrámu podívá. Pak promluví k hostům.

  „Víte co? Já se spojím s panem děkanem. Je sobotní podvečer, tak počítám, že bude doma i s přáteli.“

  Vzrušeně telefonuje, ale oni jeho řeči nerozumí. Nejsou si jisti, jak to dopadne. Najednou vidí, že se mladý kněz začíná usmívat.

  „Pánové, mám pro vás dobrou zprávu: Děkan se dostaví s dalšími bratry. Velice rádi vám nástroj ukážeme. Přijde také varhaník Leška, a bude-li chuť, můžete si zahrát s ním,“ oznamuje pln elánu.

  Angličané jsou potěšeni. Jenom řidič Péta neví, co se děje. Viděl od dveří debatu s farářem a měl obavu, že došlo k nedorozumění. Energicky zamíří ke skupince. Než se zeptá, předejde ho Zbyšek.

  „Příteli, buďte v klidu. Tito muži jsou hosty pana děkana, který se s radostí podvolil jejich přání vyzkoušet si vzácný instrument. A nejen to, děkanství uspořádá varhanní koncert. Doufáme, že po jeho skončení neodmítnou pohoštění na faře,“ praví obřadně a vše znovu sdělí pánům v jejich rodném jazyce.

  Před kostelem lze spatřit tři muže. Každý má mobil přilepený u ucha a občas udělá úkrok stranou nebo se zhoupne v bocích. Všichni mluví s někým ze zámku. Péta s Jordan, Zbyšek s ředitelkou a Hamilton s kolegy. Teď je vše jasné. Koncert začne v sedm večer. Hodinku, co zbývá, stráví cizinci v hospůdce za rohem. Lze s jistotou domýšlet, že ctihodní gentlemani, stejně jako zdrženliví kněží, nepřipustí, aby se večer na faře odehrálo eldorádo, co minulou noc v Praze.

  Nelenil ani slídil Štafl, jehož manželka má prosperující kadeřnictví se spoustou zákaznic. Mezi ně patří Klára Bachová, reportérka z významné televize. A tak informace o koncertu prolétla po trase Štafl, Štaflová, Bachová rychlostí blesku. Klára má pro dnešek vystaráno. Sobotní reportáž udělá ráda. Je to lepší než natáčet rvačku v hospodě nebo vysílat reportáž o tom, že se v autě zabili mladíci vracející se z vesnické tancovačky. To s ní vždy otřese.

  Do kostela dorazilo duchovenstvo v plné sestavě: děkan, kaplan, vikář, starý probošt a další dva muži z kléru. Spolu s nimi přijel otylý vousáč středního věku – Tomáš Josue Leška, dlouholetý varhaník zdejší diecéze, který jezdí hrát až do Polska. Úlohy moderátora se ujímá farář Zbyšek. Je bystrý, pohotový a umí výborně anglicky. Představí obě strany a krátce seznámí hosty s historií chrámu. Na oplátku Angličané pochválí nástroj. Zbyšek podotkne, že jde o dílo kralického Mistra Streusela. Po vyseknutí poklon se odeberou Leška, Crocket a Gibbon k varhanám.

  Kostel je z více než poloviny zaplněn. Tak rychle se novinka dostala mezi lidi. V lavicích jsou také dvě gymnazistky a čtyři mládenci z koleje. Všichni odpoledne zpívali v zámečku U Čertova kaňku. Tři mladé dvojice se láskyplně drží za ruce a zamilovaně na sebe hledí. Místa až vzadu u nich vzbudila pocit naprosté intimity mezi tolika posluchači.

  Už to začalo. Důstojní pánové se střídají u varhan. Je slyšet božskou hudbu z kúru nad nimi. Lidé sedí jako přikovaní a nábožně poslouchají tóny mířící do nebes. Nerozeznají, kdy jde o fugu B, C nebo D. Je jim to fuk. Hlavně že varhaníci hrají. Vše je tak povznášející, tak boží. Hudba od Josefa Segera posluchače zasáhla. Někteří se dostali do hlubokého transu. Ti budou večer v televizi. Kameraman Amir zabírá neokoukané tváře; žvýkající Bachová ho zkušeně navádí.

  „Nejdřív starostův obličej. Dobrý, a zaber krysí ksichtík vedle něj, fajn. Dědka Mráze, co má koleno na hlavě, taky můžeš. Proč? – Slíbila jsem to Mrázový. Teď švenkni tu vykulenou tetku vepředu. Kostelníka Štafla? – V žádném případě, ani jeho starou ne. Prosím tě, vpravo, udělej ten celek vpravo, ty vyplašený farníky. Nezapomeň, že je to tak trochu zábava, Amire!“ štěká úsečné příkazy. Pak si spokojeně říhne. Znamení, že materiálu na reportáž bude dost.

  Skončilo úchvatných sedmdesát minut. Hudebníci jsou unaveni, ale šťastni. Posluchači je odměnili dlouhotrvajícím aplausem. Crocket děkuje Leškovi. Gibbon zase opakuje, že takhle by si nezahrál ani v Canterbury. Tomáš Josue si neustále prohrabuje dlouhý vous, a když s tím konečně přestane, začne hladit milovaný nástroj. Bachová pobíhá s mikrofonem po chrámu. Nejdříve páčí slova z vousatého varhaníka. Bez úspěchu. Virtuos je němý. Začne zpovídat dojaté Angličany.

  „Paní redaktorko, ta atmosféra, to obecenstvo, ty varhany. Proto jsme sem jeli. Proto máme rádi varhanní hudbu. A děkujeme faráři Zbyškovi. To je hrdina dne. On zařídil neopakovatelný koncert,“ neskrývá Hamilton své dojmy.

  „Ano, ti, co tu nebyli, přišli o hodně,“ doplní ho Davis. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že přátelé varhan se měli nacházet na úplně jiném místě, asi sto kilometrů odtud.

  U nádržky se svěcenou vodou dává manželka Štaflovi čtyři stovky. Čekal víc, ale je spokojený. Venku je horko a on se vidí, jak sedí v zakouřeném výčepu. Ten je nedaleko odtud, vedle jiného kostela, který je zasvěcen svaté Anně. Na jaře si přivedl do hospody nové kamarády. Šest polských zedníků, kteří opravují zadní trakt tohoto kostela. Najdete je snadno. Hned vedle lešení mají přistavenou buňku a několik TOI TOI budek. Do výčepu to nemají daleko, tak padesát kroků.

  „Nebejt mě, žádnej koncert by nebyl. Nic by nebylo, ani ty prachy z televize,“ rozumuje před svým polským známým, chlápkem, co nosí horalský klobouk. A to neví, že Štaflová dostala za tenhle tip od Kláry stovek třicet. Cifra zajímavá, zvláště když je inkasovala u křtitelnice.

  Společnost se rozešla, katedrála je prázdná. Hosté se přesunuli na faru. Ta je vzdálena několik minut chůze. Je z ní krásný výhled na chrám, který opustili, ale také na přilehlý anenský kostel. Angličané sedí v přijímacím pokoji s lidmi ze zdejší diecéze. Tu zastupuje deset mužů a Marie, hospodářka vikariátu. Všichni popíjejí červené víno. Na stole je skromné občerstvení: oplatky, jablka, datle, fíky a sýrové jednohubky, jež Marie vylepšila rybími očky. Péta může být v klidu. Dnešní večer je přesným opakem včerejška.

  Jakmile odbije desátá, zvedne se děkan a významně se rozhlédne po místnosti. Pak požádá Angličany, aby s ním vyšli na balkon. Venku se již setmělo, ale díky reflektorům jsou vidět stovky místních obyvatel, které se shromáždily před svatou Annou.

  „Vážení hosté, máme pro vás překvapení. Omlouvám se, že jsme ho zamlčeli, ale teď přijde něco velkolepého,“ prohlásí děkan a předá slovo kaplanovi.

  „Víte, pozvali jsme společnost z Prahy, která lidem předvede hru plnou světel a stínů. Slíbili, že promítnou obrazy na kostelní budovu; říkají tomu ‚videomapping‘.“

  Znovu se ozve děkan a zvolá: „Pojďte sem všichni, začnou každou chvíli!“

  Hosté spořádaně stojí na balkoně a čekají, co nastane. Zazní ohlušující gong. V ten moment se show rozjede. Na přední stranu anenského kostela dopadne žluté světlo, které se periodicky mění v červené, modré a zelené. Barevnou mozaiku doplní výjevy z historie města. Na průčelí budovy napochodují středověcí havíři, měšťané, mincíři, pregéři a další řemeslníci. Všichni postupně defilují před užaslými diváky. Vržená světla blikají v rytmu hudebního doprovodu. Jde o směs drsné technohudby prokládané hity z období diskománie. Decibely duní městem, odevšad se valí hluk. Dokonalá iluze letní bouřky.

Pár jedinců si bude v pondělí stěžovat. Většina to překousne. Vem čert hlukové limity, když tu máme takovou slávu, říkají si.

(pokračování za tři týdny)