V hlavní roli? No přece mamá Gregorová!

V každé famílii to mají jinak. Někde rozhoduje táta, někde máma, někde oba společně. Ale když jde o přírůstek do rodiny, mají zpravidla navrch matky, tchýně, prostě budoucí babičky. A tak je tomu i u Gregorů.

Kapitola devatenáctá - pokračování

Justin

(Miláček Anglie 19.3.)

 Všichni se během prázdnin rok co rok objevují na panství. Někteří se jen mihnou, jiní  vydrží týdny. Letos je situace jiná. Blíží se datum porodu a v rodině stoupá napětí. Proto zůstávají doma a netrpělivě čekají na signál, jímž je Henriettin příjezd. Baronka se na zámku objevila ve čtvrtek. Příbuzenstvo se dalo do pohybu v sobotu. Ze Skotska dorazily Elspeth a Jossie, z Londýna parta v čele s Anne, Maureen a manželkami Andyho a Toma Gregorových. Ty za slib mlčení rozšířily okruh zasvěcených. Z Harrogate přibyla Edith Poupová. Ráno se stavila na klinice a může dámám vyřídit, že Patricie, byť načíná třicátý devátý týden, vypadá báječně.  

  Henriette spatřila mezi ženami také dvě, které sem nezvala. Přítomnost Margareth Jackellové alias lady Ma přešla mlčením. Přijala vysvětlení Maureen, že vědma tak nějak do rodiny patří. Nadzdvihl ji ale příjezd Yvonne. Tajemnice doprovází vikomta Bowdyho, jenž se zastavil v neodkladné záležitosti u lorda Duncana. Henriette si hned všimla, co jí narostlo pod letními šatičkami. A tak na odpoledním čaji spustila řeč o tom, jak se vždy najde osoba, která jí zkazí náladu. Jak se musí dotyčná vystavovat na odiv, i když to společnost nezajímá. Proč se nejde projít do parku, když tady některé dámy kouří? Jenže vychytralá Yvonne se po boku Bowdyho ledasčemu přiučila. Mlčí a co nejvřeleji se na všechny usmívá. Ví dobře, že štiplavé argumenty madam Gregorové dojdou. Trpělivost se vyplatila. Po dvaceti minutách nepříjemných narážek musela Henriette uznat, že tohle nemá cenu. Nakonec vzala s povděkem pomoc od Elspeth, která se pokouší vyřešit trapnou situaci.

  „Posaďte se, slečno Delacroixová, nebo už můžeme říkat ‚komteso Yvonne‘?“

  „Zatím ještě ‚slečna Delacroixová‘, ale komtesou už budu brzy. Vikomt se o tom radí s lordem Richardem. To se ví, že malé nepočká,“ skloní hlavu a složí ruce do klína. Přesně tak, jak to těhotné dělají. Podívá se na Henriette: „Paní baronko, po svatbě se stanu tetou vašeho George. Nebo se snad mýlím?“

  Překvapená Henriette neřekla ani slovo, jen si ji přísně změřila od hlavy k patě. Dobře ví, že atraktivní Francouzka, nastávající komtesa Bowdyová, právě udělala první krok na cestě mezi yorkshirskou smetánku a ani její neskrývaná antipatie na tom nic nezmění.

  „Dámy, prosím, nechme sporů a buďme duchem přítomni u naší Patricie. Všichni víme, co má před sebou,“ snaží se tlumit emoce otec Grimsby, jediný muž v místnosti. Společné zamyšlení, zakončené krátkou modlitbou, pak skutečně dalo zapomenout na jakékoliv rozepře. Místností se opět nese atmosféra očekávaného, ale přísně utajovaného příchodu nového člena Duncan-Gregorova klanu.

  Pamela po celý den sleduje nebývalý ruch u vstupní brány. Příjezd mnoha hostů jí udělal radost. Už dávno není novinářské ucho, aby nepochopila, že tohle není náhoda. Svatba, výročí, pohřeb? – Ne, ten šrumec souvisí s Patricií. Jenom ji mate tvrzení informátorky, že porod je plánován kolem dvacátého. Zbývají dva týdny. To je dost času, aby zpráva doputovala do jiných médií. Musí doufat, že tu s ní nebude brzy přešlapovat dav ostatních.

  Víkend a dny po něm trávily návštěvnice obvyklým způsobem. Na programu byly procházky zámeckou zahradou, pěší túry po rozlehlém panství, ty odvážnější si vyjely na koních. Většinu času ale stejně proklábosily. Téma bylo nabíledni. Vzpomínalo se, jak se rodívalo před deseti dvaceti, ba i třiceti lety. Na jednom se shodly všechny: Zažívají nádherné léto. Tak hezké počasí na Duncanglennu dlouho nebylo.

  Je středa osmého srpna. Letní pohoda pokračuje. Ženy z Henriettina kroužku se sešly u snídaně. S nimi je tu otec Grimsby, který právě káže slovo. Znovu připomíná, aby všechny myslely na Pat, kterou čeká těžká zkouška.

  „Ona ji složí; vím, že tomu tak bude,“ zaklíná se duchovní. Dámy jedna po druhé souhlasně pobrukují. Nakonec kněz zvolá: „Patricie dá život lidské bytosti. Sobě a nám přinese nevyslovitelnou radost. Bůh ochraňuj její dobrou duši.“

  Některé zaslzí, jiné slabě zatleskají. Po jídle se rozproudí debata. Dnes poněkud živější, neboť Henriette má odpoledne navštívit dceru.

  „Henri, jak se to malé bude jmenovat?“

  „Pat vybrala jméno Justin. Já ani nevím, kde na to přišla. Plete se mi to s holčičím Justine.“

  „Ale bude to určitě kluk?“

  „To už je jisté, proto jí Charles navrhoval Normana; mně by se líbil Winston, po mém tatínkovi.“

  Na chodbě se rozezněl telefon. Do místnosti nahlédne Affery: „Paní baronko, prosí si vás doktor Hart a je to prý naléhavé. Ne, madam, není to mladý Hart, ale starý Hart.“

  Henriette vystřelí ze židle, udělá několik rychlých kroků a zmocní se sluchátka. Dveře jsou otevřené, a tak některé vidí, jak stojí u aparátu a beze slova přikyvuje. Ukončí hovor a zamíří zpět. Ještě na chodbě pronese vystrašeným hlasem: „Děvčata, moje holčička začne rodit. Teď mi to sdělil starej Hart; mladej je u ní na sále.“

  „To je dobře, že je to mladej Hart. Annie říkala, že je výborný porodník. Už odešla plodová voda? Holky, myslíte, že jí dávaly klystýr? Podle mě je miminko do dvaceti minut na světě. Určitě, protože Patricie je zdravá holka. Henri, co ti ještě říkal?“ mluví jedna přes druhou.

  Henriette ale jejich otázky přejde mlčením. Je duchem u dcery a ostatní nevnímá. Ty se spolu tiše baví, avšak i na nich je vidět, že je zpráva zaskočila. Uteče hodina, pak druhá. V zaplněné místnosti je nezvyklé ticho. Vedle baronky sedí otec Grimsby. Drží ji za ruku a občas předříká povzbudivý úryvek z Bible. Před polednem zazvoní telefon znovu. Henriette požádá Anne, aby to vzala. Ta po minutě zavěsí. Naznačí švagrové, aby šly na chodbu.

  „Nastaly komplikace… Hart říkal, že Pat má užší pánev a dítě tam uvízlo. Musí udělat císaře. Chtěli by tvůj souhlas, máš hned volat. Hart ale trvá na řezu.“

  „Jistě, jistě, Annie, ale zavolej mu sama – já bych to číslo ani nevytočila.“

  Baronka se pomalu vrací na místo. Je tak zesláblá, že jí pomáhají otec Grimsby a Elspeth. Anne ujišťuje, že je vše zařízeno. Henriette pokývá hlavou a ztěžka se posadí. Ostatní ženy se shromáždí okolo ní. Chytnou se pevně za ruce. Vypadá to jako rituál z pohanských dob. Všechny ten okamžik silně prožívají. Jako by rodila jedna z nich. Ale vždyť je to pravda. Jedna z nich rodí, byť o deset mil dál.

  Patricie dostává narkózu. Poslední, co vidí, je usměvavá tvář gynekologa. Pak se nad ní zavře voda. Mladý, ale zkušený porodník za pomoci asistenta a dvou sestřiček začíná s náročným zákrokem. Nedělá jej poprvé a ví přesně, jak postupovat. Zařízne skalpel do pobřišnice. Lidské tělo se otevře. Brzy se na porodním sále Hartovy kliniky rozezní pronikavý dětský pláč. Tu srpnovou středu přišel dvacet minut po poledni na svět nový človíček. Bude mu dáno jméno Justin.

  Hart zaslechne otce: „Eugene, skvělá práce. Dítě i matka jsou v pořádku. Zasloužíš si být tím, kdo radostnou novinu oznámí paní Gregorové.“

  Na zámku drnčí telefon. Dnes již potřetí. Mezi ženami je také lord Richard. S ním dorazili Charles a George Gregorovi. Chodba u jídelny se zaplnila služebnictvem. Majordomus Anselm jde k aparátu.

  „Haló, rezidence lorda Duncana. Ano, doktore, je tady – hned vám ji předám. Paní baronko, prosím,“ pronese obřadně.

  „No tak, Henri, vezmi si to,“ povzbudí ji Elspeth a pomáhá sestře vstát. Ta se váhavým krokem sune k telefonu. Vezme do ruky sluchátko, napjatě poslouchá, pak se její tvář rozzáří.

  „Děkuji, doktore, moc vám děkuji!“ vypraví ze sebe a rozběhne se k manželovi.

  „Charlesi, naše Patricie má chlapečka!“ Padne mu do náruče. Než se kolem nich utvoří kordon gratulantek, dostaví se osvobozující pláč. V ten moment se Richard podívá na služku: „Děvče, víš, co máš dělat, tak utíkej!“

  Affery vyrazí jako o závod. Takhle pospíchala nedávno, když si Pat přivodila vážný úraz. Za minutu se ocitne v zámecké kapli.

  „Už se to narodilo! Kluci, začněte! Tak na co čekáte? Začněte!“

  Nad panstvím rodu Duncanů se rozezní zvony. Postupně se přidávají další zvonice. Poselství je slyšet až ve vzdáleném Harrogate, a právě tam zazní zvony nejhlasitěji. Tak je tomu po staletí. Zvonilo se kdysi na počest Richarda, zvonilo se před třiceti lety, když v Yorku přišel na svět George. Dnes se zvoníci činí na počest malého Justina. Jakmile utichly hlasy zvonů, začaly na zámku oslavy. Oč nečekanější jsou, o to bouřlivěji lidé slaví.

  Oslavenci mají ale jiné starosti. Človíček se vyrovnává s šokem, který mu způsobil přechod z tepla matčina lůna do prostředí, kde to fouká a je zima. Maminka postupně procitá, až nabude vědomí zcela.

Pochopila, že to má za sebou. I přes velkou bolest tam dole zažívá slovy těžko popsatelný pocit. Je tím největším, čím může na světě být. Je matkou narozeného dítěte.

(pokračování za tři týdny, „hnusnýmu“ viru navzdory)