Ulice snů

Příběh mladé aristokratky, jež si podmanila Prahu. Patricie ale teprve nastupuje do prestižní školy v centru Londýna. Tam ji hned první den potká velká tragédie. Vzpamatuje se z otřesné záležitosti? Překoná smutek? Věříme, že ano.

Příběh třetí

Královna z Pelhamu

(Miláček Anglie kap 3.1.)

Pelham je plný vzrušení. Do jednoho z velkých bílých domů se stěhuje nová rodina. Takovou událost tady dlouho nepamatují. Starousedlíci vědí, že dvoupatrová budova s malým cimbuřím od nepaměti patří váženému rodu yorkshirských Duncanů. Teď se tu objeví Gregorovi, jejich příbuzní odněkud z Barnetu v severním Londýně. Zpráva se roznesla ulicí před týdnem, kdy paní Henriette usoudila, že je načase oznámit jejich příchod. Neudělala to sama, nýbrž s pomocí hospodyně Marfy, osoby dobře známé zdejšímu okolí. Ona a její manžel Josif „Joe“ Kubaszowicz bydlí ve správcovském bytě tohoto domu od konce války. Joe, pocházející z Haliče, byl stíhačem Královského letectva polské eskadry. Během výcviku se spřátelil s Edwardem Duncanem. Po válce navštívil jeho rodiče v Harrogate a nabídl jim své služby. Štěstí mu přálo. Sám lord Alfred sháněl do Londýna člověka „devatero řemesel“. Slovo dalo slovo – a byl najat jako řidič a domovník do Duncanova pelhamského domu.

  Joe, přezdívku dostal podle mohutného stalinského kníru, si po roce služby přivezl do Anglie snoubenku Marfu Macelikovou, která ihned dostala u Duncanů místo kuchařky. V té době býval dům plný. Alfred nejenom často zajížděl do Londýna, ale přátelům pronajímal pokoje. Štědrému zájemci z New Yorku nabídl na pět let rovnou celé druhé patro. Po lordově smrti bylo vše jinak. Syn Richard zůstával v Harrogate a nájemníci postupně ubývali. Nevyužitá budova po čase zela prázdnotou. Joe s Marfou tak dojížděli na několik míst v Londýně, aby byli k ruce rozvětvené rodině Gregorů. Všichni věří, že teď se to změní a do domu se po patnácti letech vrátí život.

  Kubaszowiczovi mají syna. Dali mu jméno Edward, po nebohém pilotovi. Sám lord Alfred se stal jeho kmotrem. Mladý Ed slouží v Britské armádě. Není letcem jako otec, ale námořníkem. Před měsícem se vrátil jako hrdina z vítězné války o Falklandy. I proto si Gregorovi služeb rodiny váží.

  Kulaťoučká a růžolící Marfa jde na pravidelný nákup do oblíbeného řeznictví nedaleko Pelhamu. Obchod je plný, avšak jí to nevadí. Paní jí přece kladla na srdce: „Marfo, čím víc tam bude lidí, tím lépe.“ Když na ni dojde řada, pochlubí se majiteli zajímavou novinkou.

  „Pán Bárby, tady maj velkou objednávku. Za pár dnů se stěhujou moji páni do velkého domu na Pelham, tak ať máme hodně masa.“

  Její legrační angličtina vždy všechny rozveselí. Teď ale hlouček zpozorní.

  „Vážně, paní Marfo, a kteří to jsou? – Ti z Barnetu, jak tam jezdíte?“

  „Jo, to jsou oni – Gregorovi; přijedou i s holčičkou.“

  „To je ta dívenka, co hraje dobře golf, že jo?“

  „To je ona, pán Bárby, naše malá Pat.“

  „Kde ho tady bude hrát? Nejbližší hřiště je odtud pět kilometrů na Burnwoodu, ale tam mají plno, tam se do klubu jen tak někdo nedostane.“

   „To nevím, Bárby, ale pán určitě všechno pro malou Pat zařídit.“

  „To jo, to jo; ale nemají jenom ji, že ne?“

  „Mají ještě velký kluk. George studovat právo v Oxfordu, ale není doma. Má prázdniny. Jel za tetou do Amerika.“

  „Ti Gregorovi dělají na ministerstvu, že ano?“

  „Paní ne, ta nepracovat, je baronka a řídí nadaci, ale pán Charles je pořád na zahraničí, teď má cestovat na východ, až do Ruska.“

  „Marfo, nepovídejte – tam bych nejel ani za milion.“

  „Já bych jela ráda domů na Ukrajina, ale nejde to, tam být Sověti. Ale to nevadí. Paní baronka říkala, že teď začne dům žít, bude nový byznys, začnou k nám chodit důležitý lidi a taky příbuzní tady z Londýn.“

  „No jo, to bude víc práce pro vás i pro Joea, nebo ne?“

  „Bude, ale zase skončí to ježdění mezi Kensingtonem a Barnetem. Pořád po celý rok přes celý Londýn. Víte, co to je, pán Bárby, jezdit takto dvacet let?“

  „To si neumím představit, Marfo. Říkala jste víc lidí… Hmm, to znamená také víc nákupů.“

  „Jo, bude více nákupů. Já začít brzy chodit pro moc jídla, pití, drogerie na mytí.“

  „Nezapomenete na starýho Barbyho, že ne, paní Marfo?“

  „Proč bych to dělala? Dokud bude Marfa kuchařka, bude pořád chodit k pán Bárby.“

  „No tak, Marfo, nevykecávejte se tam – my si chceme taky nakoupit!“, „Barby, skončete to už!“, „Marfo, já se u tebe zastavím: naše bude zajímat, co je to za lidi, ti Gregorovi,“ ozývá se ze všech stran do doby, než usměvavá hospodyně poskládala pečlivě zabalené balíčky do dvou tašek.

  Další dny posloužily k tomu, aby obyvatelé Pelhamu, budoucí sousedé Gregorových, měli dostatek času připravit se na nové příchozí. Přesně tak to organizátorka stěhování a příští paní domu zamýšlela. Henriette je pevně rozhodnutá udělat z paláce skutečné sídlo rodinného klanu. Na zámku Duncanglenn to nejde, ten obývá Richard. Věžičkový dům byl malý, ale tady na Pelhamu našla místo, které je bude dostatečně reprezentovat. Ví, že musí sehnat nové lidi: služebnou, protože hospodyně Marfa vše nestihne; společnici, neboť tu mívala její matka; a hlavně svou osobní tajemnici. Někoho tak zapáleného pro blaho bližních, jako je sama.

  Ke svému životnímu poslání se nedostala hned. Nejprve na přání rodičů vystudovala zemědělskou fakultu v Newcastlu. Pak pomáhala na duncanglennském panství. Následoval sňatek, stěhování do Londýna, narození syna. Od té doby byla doma. Čas dělila mezi rodinu a celoživotní vášeň – práci pro charitu. Vedla lordu Richardovi yorkshirskou nadaci. Služba potřebným, organizace akcí, dobročinné plesy, návštěvy škol, nemocnic, sirotčinců a domovů pro staré a opuštěné lidi, setkávání se sponzory, získávání potřebných financí, pořádání salonů a banketů pro dámy z jejích kruhů, to vše ji zcela pohltilo. Jenom jí vadila velká vzdálenost mezi Londýnem a Yorkshirem. Do toho přišlo narození Patricie. Zlom nastal po smrti otce, kdy získala titul baronka. Tenkrát si řekla: „Dost!“ – a Richard musel oželet služby neúnavné spolupracovnice. V novém domě chce mnohem víc. Před měsícem úřady zaregistrovaly její a Charlesovu žádost o založení dobročinné organizace Old Silent London Foundation. Nejenom pro Gregorovic mužské se stane palác v Pelhamu středobodem jejich aktivit. Henriette Gregorové, baronce z Duncanu, se začíná v padesáti plnit její velký sen.

  Stěhováci začali s prací už včera. To se tu shromáždilo nejvíc zvědavců. Dnes by měli skončit. Muži z agentury vynášejí zbývající kusy nábytku z vozu. V budově je na třicet místností, ale každý dovezený kousek má svoje místo už dávno vybráno. To platí i pro dětský pokoj, kde u otevřeného okna postává malá Pat. Na protějším chodníku si všimne dvou holek, jak bez přestání sledují ruch před jejich domem. Vykloní se z okna ven. Děvčata se na ni podívají, něco si řeknou a pak jí zamávají. Ona pozdrav opětuje. Jsou v jejím věku, a proto ji zajímá, s kým se to zdravila. Jde za Marfou. Ta bude vědět víc.

  „Marfo, co je to za holky? Vidíš ty dvě? – No ty, jak tam pořád stojí.“

  „Ta větší, snědá, je Aisha. Její tatínek je pán Rádží a mít na Kensington velký obchodní dům na koberec a látky. Ta malá blondýnka se jmenovat Jacqueline Lemairová. My jí ale říkat ‚Jackie‘. Ta bydlet přímo naproti nám. Maminka je režisér a tatínek hudebník. Oba být pořád pryč. Stará se o ni teta. Tu já dobře znát. Také má bratra Jeana. Ten se zajímat o zvířata. On podnikat v East Endu. Prý pěstovat v teráriu hady a žáby. Pak je prodávat. Fuj.“

  „Oni jsou Francouzi?“

  „Mají tam příbuzné, ale bydlet v ulici prý dvě stě let jako vaše rodina.“

  „Marfo, opravdu tak dlouho?“

  „Ano, lord Alfred nám to jednou říkat. Pat, ty je chtít poznat, že jo? To já vidím.“

  „Já nevím, možná jo.“

  „Mohla bys. V Anglii dobrý zvyk, když ti noví pozvat sousedy do svého domu. Tvoje maminka také něco plánovat, ještě než tatínek jet do Ruska.“

  „Tak jo, Marfo, ať přijdou. Zařiď to, prosím.“

  „Třeba pozítří? To mít stěhování a úklid konec.“

  „Ano, pozítří. Mamce to řeknu sama. A děkuju ti, Marfo, jsi moc hodná.“

  „Ty taky, moje princezničko – no tak, pojď ke svojí náně.“

Obejme Patricii a dá jí velkou pusu na čelo. Děvče se tělnaté kuchařce po chvíli vysmekne z náruče a vyběhne do svého pokoje v prvním patře. Zase jde k oknu a podívá se ven. Zamává jako první. Odpověděly jí. To je dobré znamení, pomyslí si. Potřebuju kamarádky; vždyť tu nikoho neznám, ani nevím o žádném spolužákovi. Od září tady začnu chodit do nově otevírané střední školy. Z Barnetu jsem přestoupila jenom já. Ale to je ještě daleko. Teď mi začaly prázdniny.

  „Tak, Pat, ať se ti něco hezkého zdá. Víš, co se říká o první noci v novém domě…,“ řekne jí při večeři otec. 

Patricie si na jeho slova vzpomene před spaním. Jasně že ví, co ta pověra znamená. Leží v posteli a přemítá, jaký by si přála mít sen. Nic ji nenapadá. Pak si vybaví babičku Gregorovou, jak vypráví pohádky. Pat miluje hlavně ty o královnách. Co miluje – je jimi doslova posedlá. Dobře, tak jeden příběh o královně… Ale o které? Zná jich spoustu. Těch pohádkových, ale i těch skutečných. V tom je ta potíž. Řada z nich v Patriciině mysli podivuhodně splynula.

  Vše má na svědomí dědeček Václav. Měla ráda, když jí kreslíval barevné a doširoka rozvětvené rodokmeny. Ty na její přání protahoval hlouběji, až do dávných dob. Malá Patricie se dověděla, že její předci pocházejí z Anglie, ale i z Evropy a ona je spojená s mnoha historickými postavami. Zvídavá holčička vyžadovala kromě klasických pohádek také skutečné příběhy o členech spřízněných královských rodů. O těch anglických jí vyprávěla babička Janet, o těch bavorských babička Paula. Na celé věci je nejpozoruhodnější, že reálný základ vyprávění měla. Jenže malá posluchačka přidávala svým hrdinkám vlastnosti, které přísluší jenom pohádkovým bytostem. A rozhodně ničím nešetřila. Všechny slavné prabáby oplývaly neobyčejnou krásou, ctností a laskavostí. Když slyšela od dědečka, že všechno nemusí být pravda, vždy pohotově zareagovala.

  „Naše prababičky královničky byly určitě stejné jako ty v pohádkách.“

  Ve svých závěrech dovedla být umíněná dívenka nekompromisní a svoje přesvědčení hájila s obrovským odhodláním.

  Během let se jí vyprofilovaly tři favoritky: Žofie z rodu Wittelsbachů, co se stala českou královnou, když si vzala ve třinácti letech Václava IV. Lucemburského, a jeho sestra Anna, která se v šestnácti provdala do Anglie za Richarda II. Plantageneta. Zatímco Žofii měli rádi prostí lidé v Království českém, Annu, zvanou „Česká“, v království anglickém. Obě si malá Pat přivlastnila přes svou babičku Paulu.

  Avšak nejvíce obdivuje Margaret Beaufortovou, dávného předka své babičky Janet z Lancasteru. Nikdo neví, proč se právě tahle žena stane jejím vzorem. Už odmala o ní četla knihy a jejím příběhem byla nadšená. Ve dvanácti ji provdaly, o rok později se jí narodilo jediné dítě. Zázrakem porod přežila. Celý život bojovala za to, aby syn Jindřich Tudor usedl na královský trůn. Po řadě neuvěřitelných zvratů, šťastných náhod a lstivých úskoků, které často iniciovala, se jí to povedlo. Osud červené královny bude Patricie nosit po celý život hluboko ve svém nitru.

  Než usnula, myslela na babičku Paulu. Slyšela maminku, když s někým telefonovala. Říkala, že se babi zase přitížilo a není to dobré. Slíbila si, že ji půjde navštívit. Bydlí u londýnské tety Aničky, a to není daleko. Pak ji přemohl spánek. Když se ráno vzbudila, nevzpomněla si na nic, co se jí v noci zdálo.

  Uběhly dva dny. Patricie se před hodinou vrátila s maminkou od tety. Viděla babičku. Neušlo jí, že od poslední návštěvy hodně sešla. Je taková maličká a drobná, jako nikdy předtím. Co s ní bude dál? – Půjde do nemocnice? Pak uslyší dupání po schodech. Někdo zaklepe a zeptá se, jestli neruší. Dveře se otevřou. To je mamka a za ní vykukuje Marfa.

  „Zlatíčko, Pat, nezapomněla jsi? Přišly tě navštívit ty dvě dívky; čekají dole v hale.“

  Seběhne po schodišti a přivítá se s nimi. Teď když je vidí zblízka, ji zarazí, jak se holky od sebe liší: tmavá, statná Aisha s hustými černými vlasy a drobná, neduživá, blonďatá Jacqueline. Patricie také vypadá hodně dětsky. Je hubená, šlachovitá, ale na rozdíl od Jackie je plná života.

  „Ahoj, já jsem Patricie Gregorová, ale říkejte mi ‚Pat‘.“

  „Aisha Rádžíová“, „Jacqueline Lemairová,“ představí se obě způsobně.

  „Mami, půjdeme ke mně; prosím, ať nám Marfa něco donese.“

  Jdou chodbou kolem několika pokojů. Všude na podlaze leží dlouhý červenožlutý koberec s vyšívanými ornamenty. Na stěnách visí obrazy, okolo na stolcích jsou vázy a sošky.

  „Jé, vy to tady máte krásně zařízené, jako v historickém filmu!“ ozve se kurážná Aisha.

  „Naši předci, co tu dřív bydleli, byli lordi, a ti museli na tohle hodně dbát.“

  „A máte krásné perské koberce.“

  „Jak to, Aisho, víš?“

  „V tom se zase vyzná moje rodina, a jednou se tím budu živit i já,“ odpovídá se smíchem. „Viď, Jackie, že máme doma všude koberce?“

  Dívka nesměle přitaká. Vejdou do pokoje a posadí se. Za chvíli Marfa donese čaj a zákusky.

  „Děkuji, paní Marfo,“ špitne Jackie. Po ní poděkuje Aisha. Návštěvnice si střídavě prohlížejí pokoj a sebe navzájem. Ještě se neznají, a tak ty dvě pokukují po Pat a ona zase po nich. Žádná nechce začít, až se odváží Aisha.

  „Slyšela jsem, že budeš chodit od září do Americké střední školy.“

  „Budu, je to úplně nová škola.“

  „To my víme, že jo, Jackie?“

  „Jak to víte?“

  „My tam budeme chodit také!“ Obě dívka se rozřehtají.

  „Vážně vás tam potkám? To je skvělé! Víte, já tu nikoho neznám.“

  „To my jo. Z naší starý školy tam budou chodit ještě dvě holky a dva kluci, viď, Jackie?“

  „Víš, Pat, nás šest udělalo zkoušky, ale do Americký školy se hlásili i další děti od nás.“

  „Aha, mě vzali na základě pohovoru a dopisu naší paní ředitelky ze školy v Barnetu. A co ti vaši spolužáci – kamarádíte s nimi?“

  Děvčata se na sebe podívají a pak se začnou zase smát.

  „Ty holky jsou jednovaječný dvojčata: Bee a Eve Hopkinsovy. S těma se nebavíme vůbec. Jsou pošahaný. Nikdo je nerozezná, kromě jejich mámy. Děsně toho využívají. Loni Bee kouřila u tělocvičny, chytil ji školník a šel s ní za ředitelkou. Ona se mu vysmekla a do cesty se schválně přimotala Eve, kterou čapl za ruku a dotáhl do ředitelny. Ona na ředitelku i dýchala, ale nic z ní nebylo cítit, tak ji pustili. Nic holkám nedokázali a školník vypadal jako pitomec. Hopkinsky mají vždycky srandu, když si je spleteš, že jo, Jackie?“ Kamarádka mlčky přitaká.

   „S těma klukama se kámošíme. Jeden se jmenuje John Blunt, jeho táta je generál, a ten druhej je Lee Wolsey, jak mají tu velkou továrnu na lodě. S nima je sranda, a pořád ve třídě zlobí.“

  „Hmm, to je zvláštní, už jsem ta jména slyšela: Blunt, Wolsey,“ opakuje Pat.

  „To je možný, protože Wolsey tě zná z golfu, a prý jsi Němka, včera mi to říkal,“ pochlubí se prostořeká Aisha.

  „Pat, neber jeho řeči vážně: Wolsey je hroznej blbec. Hele, s nima se baví jen Aisha, já teda ne,“ dodává Jackie.

  „Holky, vážně, já žádná Němka nejsem: maminka je z Yorkshiru a tatínek se narodil před válkou v Indii…“

  Aisha jí skočí do řeči: „To asi ne, Patricie; vůbec nevypadáš na to, že jsi z Indie. Odtamtud jsem přece já.“

  Pat i Jackie se neudrží a vybuchnou smíchy.

  „Počkej, Aisho, nech mě to doříct. Táta se tam narodil před válkou, když to byla britská kolonie, pak odjeli všichni sem do Anglie.“

  „Tak proč mi to Wolsey říkal?“

  „Protože je blbej, Aisho, je blbej, kolikrát ti to mám říkat,“ vyhrkne Jackie.

  „Hele, Patricie, proč jsi nešla na privátní dívčí školu mimo Londýn, někam do Kentu, Ascotu nebo k vám do Yorku?“

  „Rodiče mi našli tuhle, když se rozhodli, že sem půjdeme bydlet. A je to kousek od ministerstva, kde tatínek pracuje. A mně by se z Londýna ani nechtělo – já ho mám moc ráda.“

  „My taky, viď, Jackie?“

  Drobná dívka nadšeně přikyvuje. Patricie má pocit, že její nová kamarádka teprve teď ožila. Možná patří k lidem, kteří se rozjíždějí pomalu; to Aisha je přesný opak. Ještě se jí na něco zeptám.

  „Aisho, co ti říkal ten Wolsey o golfu?“

  „Prý jsi dobrá; viděl tě na turnaji a četl o tobě článek. Já ho hraju taky, ale moc mě to nebaví. Rodiče mě přihlásili do Burnwoodu a táta mě tam vozí, už pět roků.“

  „Je to tam dobrý?“

  „Docela jo, Blunt a Wolsey tam chodí taky. Kde budeš hrát ty? Pořád v Barnetu? To je přes hodinu autem. Choď s náma, máme dobrýho trenéra, viď, Jackie?“

  „Aisho, jak to mám vědět? Mě golf vůbec nezajímá!“

  „Promiň, Jackie, já zapomněla. Víš, Pat, naše Jackie je na módu a píše básničky, a taky má ráda Bananaramu.“

  „No a co, ty zase žereš Michaela Jacksona. Má jeho plakátama polepenej celej pokoj. Kde nemají koberce, tam visí Michael!“

  „Tak se, holky, nehádejte; mně se zase líbí Rod Stewart a Bee Gees.“

  „Vážně, Pat? Ale já tady žádnej jejich plakát nevidím. Třeba od Bee Gees by se sem hodil – šplhla by sis u Jackie,“ řekne Aisha a ušklíbne se. Její drobná kamarádka se začervená. Pat si toho všimne.

   „Proč zrovna tenhle plakát?“

  „No, protože za Jackie chodí jeden starší kluk, co vypadá jako Robin Gibb.“

  „Pořád lepší než ten tvůj vzdálenej bratranec, co si ho jednou budeš muset vzít!“ vyštěkne Jackie a holky jsou zase v sobě. Když se uklidní, mrkne Aisha na Patricii.

  „Co ty, Patricie, taky máš nějakého kluka?“

  Najednou neví, co odpovědět. Doteď ji kluci nezajímali. Brala je za kamarády, za spoluhráče na golfu, s kterými občas trénovala. Nedávno ale doma potkala tetu Elspeth a musela si vyslechnout slova, která ji vyvedla z míry.

  „Pat, klube se z tebe moc hezká holka… Ty to ještě nevidíš, ale jsi z Duncanů. U nás se holky nejdříve vytáhnou a pak se pěkně zakulatí. Ty nám právě začínáš růst. Neboj se, ono to všechno přijde, hezky postupně. Podívej se na Jossie – tak jednou budeš vypadat.“

  „No jo, teto, ale Joss je těhotná, proto je jako koule. Taková já nikdy nebudu; mě baví golf a žádný mimino nechci,“ odpověděla bez okolků.

  „Slyšíš to, Henri? – Prý taková nikdy nebude,“ řehtá se. Pak ale pohlédne na neteř: „Patricie, to jsme s tvojí mámou říkaly taky – ale uvidíš, brzy se ti začnou zapalovat lejtka a golf půjde stranou; pamatuj, že jsi Duncanová.“

  „Ale no tak, Elspeth; Patricii ten golf opravdu baví. Nech na ní, jestli dá přednost sportu nebo klukům,“ napomíná sestru Henriette, ale v duchu jí dává za pravdu.

  Patricie naštvaně odešla, ani se s tetou nerozloučila. Nikdy kvůli klukovi neopustí milovaný golf. A kdyby si měla vybrat přítele, tak jedině golfistu. Poslední rok se okolo ní motá ten Johny. Nedávno jí řekl, že je nejlepší hráčka v Barnetu, ale taky že je ze všech holek nejhezčí. Když jí nepůjde golf, klidně může být herečka nebo modelka. Zaskočil ji tím, ale slyšela to ráda. Johny není nic moc, jenže se vyzná v golfu. Proto mu už dvakrát dovolila, aby jí dal pusu.

  „Aisho, můj kluk se jmenuje Johny a je tam z Barnetu.“

  Děvčata se přisunou co nejblíže k Patricii. Ta dosud nepoznaným instinktem vycítí, že na řadu přišlo stmelující téma dnešního odpoledne.

  „Jenže já, holky, nevím, jestli mi to s ním vydrží, když jsem teď v Pelhamu.“

  Její vrstevnice, ač ještě neodrostlé školním škamnům, na ni hledí s ženským porozuměním a významně pokyvují hlavou.

  „Víte, ale jinak je Johny…“

  A Patricie Gregorová zjistila, že povídat si s holkama o klucích je báječná věc.

  U večeře se pochlubí rodičům, že si našla kamarádky, s kterými bude chodit do stejné školy.

  „To je dobře, že tady někoho znáš, a pokud si s nimi rozumíš, tím lépe. Děláš mi radost, Patricie.“

  „Tati, Aisha hraje taky golf; moc dobrá asi není, ale chodí do Burnwoodu, je to blízko. Mohla bych si tam občas zatrénovat. Že mi to zařídíš?“

  „Dobrý nápad, Pat; neboj, tohle zvládneme. Joe tě bude vozit na golf do Barnetu a s tou Aishou začneš chodit ještě sem.“

  „Taky mi říkaly, že s námi ve třídě budou dva kluci: Blunt a Wolsey. Znají se už ze základky.“

  „‚Blunt a Wolsey‘? Opravdu?“

  „Jeden má tátu generála a ten druhý, ten Wolsey – prý mají největší továrnu na lodě v zemi.“

  Charles se rozpačitě podívá na Henriette. Oba pány dobře zná, ale nemíní je rozebírat před dcerou. S generálem Samuelem Bluntem se vídá často. Vždy jde o pracovní setkání a málokdy se shodnou. Na poradách expertů u premiérky zastupuje Gregor zahraničí, Blunt obranu. Generál chce vše řešit silou, zatímco on je pro trpělivá jednání. Občas spor přeroste v hádku. Snad bude dcera s mladým Bluntem vycházet lépe než já s jeho otcem, dumá Charles.

A ten zpropadený Wolsey? – Kdyby raději nebyl, napadne ho. Podnikatel je totiž třetím rokem ve sporu s jeho bratry kvůli stamilionové státní zakázce na vybavení obchodních lodí moderními technologiemi. A. M. Wolsey je přes deset let pronajímá vládním organizacím a předloni dostal tip, aby kontaktoval Toma, člena všemocného parlamentního výboru pro finance. Ten na spolupráci s loďařem kývl. Jeho argumentace na výboru, aby vypsali soutěž, byla neprůstřelná. Tvrdil, že je nutné po letech vlády labouristů zase investovat do modernizace obchodního námořnictva. V Británii jsou ale jen dvě společnosti, které jsou schopny dodat potřebný software pro řízení velkých plavidel. Jednu z nich vlastní Andrew. Tom nemusel bratra přemlouvat, aby se do soutěže přihlásil. Wolsey byl spokojen. Šance na úspěch je velká. Když vyhrají, na své si přijdou všichni: Tom, Andy a také on. Vymyšlené to měli dobře, avšak dva dny před zasedáním výboru dostal Charles echo, že jdou po nich hoši od novin. Gregorové domluvený obchod okamžitě stopli. Tom doporučil výboru odložit soutěž na neurčito. Zachránil si politickou kariéru, ale Gregorové získali nepřítele, který se jim mstí za to, že mu zhatili plán obnovit ze erární peníze své loďstvo. Navíc, magnát patří ke sponzorům strany, a v ní je dost lidí, kterým není vzestup Gregorů po chuti. Jako štědrý inzerent využil kontaktů v tisku a spustil nenápadnou, leč vleklou kampaň proti bratrům. Každý na světě má svého nepřítele. Pro Gregory se jím stal sir Archibald Maxmilianus Wolsey. Charles se znovu zeptá dcery na oba chlapce.

  „Patricie, opravdu se tak jmenují? – John Blunt a Lee Wolsey?

  „Jo, jmenujou; Wolsey tvrdil Aishe, že jsem Němka, ale tu hloupost jsem holkám vysvětlila.“

  „Henriette, jsou to oni. Některých lidí se prostě nezbavíš. A, Patricie, dobře že jsi kamarádkám řekla, jak je to s tím Německem.“

  „Tati, neboj se, s těma klukama já kamarádit nebudu. Jackie říkala, že to jsou blbci.“

  Otec se rozesměje, přidá se matka a nakonec i Pat.

  „To ti schvaluji; přátele si vybírej sama, nenech si do toho od nikoho mluvit. A víš co? – Přivezu ti za týden hezký dárek z Prahy.“

   „Ty zítra odjíždíš, viď? Těšíš se tam vůbec, táto?“

  „Ani nevím – je to jako s tvojí školou. Těším se, ale kdoví co mě tam čeká… Ale ten dárek ti přivezu – slibuji.“

  Když Patricie odešla z jídelny, chytla Henriette manžela za ruku: „Je fajn, že se holka rychle sžívá s novým prostředím. Ty její kamarádky tady byly celé odpoledne. Co myslíš, nebudou s těmi kluky problémy?“

  „Mám obavy, že budou. Jestli jsou synci stejní jako Pupíček Sammy nebo Měňavka Archie, tak si ještě užijeme. Ale o Patricii strach nemám, to ne, opravdu ne.“

  Za týden se vrátil Charles z Evropy zpět do Londýna. Čtyři dny strávil v Rusku, zbytek v Čechách. Tam se poprvé v životě setkal s příbuznými z otcovy strany. Nejvíce si porozuměl se sestřenicí Vlastou a jejím manželem Norbertem Preussem, plzeňským lékařem. Přijeli ho navštívit do Prahy, kde byl ubytován u kolegy z britské ambasády. Setkání se protáhlo na několik hodin. Bylo tak srdečné, že Charles svolil a přijal pozvání do jejich domu v plzeňských Černicích. Viděl děti Preussových: čtrnáctiletého Bena a Jiřinku, které bude dvanáct. Neuniklo mu, že dívka je velmi podobná jejich Patricii. Dověděl se, že další jeho sestřenice, Jana, odešla po ruské okupaci do Německa, kde se provdala, a má dvě malé děti: Thomase a Anitku. „Ty bys mohl navštívit bez problémů; ne jako nás tady,“ ozvala se Vlasta. Nakonec zůstal v Plzni další dva dny.   Ukázali mu rodný dům otce, zašel na hrob prarodičů a mluvil se spoustou příbuzných. Při loučení vyjádřil naději, že na opětovné setkání nebudou čekat dalších padesát let.

  Před odletem z Prahy strávil na letišti půlhodinu s českým diplomatem. Poprvé ho potkal v pětasedmdesátém na rakouském velvyslanectví v Helsinkách. Od té doby se vídávají na jednáních Východ–Západ. Po vzájemném oťukávání navázali kolegiální vztah, v diplomacii tak důležitý. Díky tomu proběhla Charlesova soukromá návštěva v Československu bez jakýchkoliv problémů. Vysoký muž, který ji zorganizoval, se jmenuje Alexander Drábek.

(pokračování za týden)