Ty si budeš užívat dovolenou na horách, a co já tady?

Závist a přetvářka se najdou i v naší pražské nadaci, ale jak se k tomu postavit? Je lepší s takovými lidmi vycházet, když víte, že je jednou budete potřebovat nebo je raději všechny nakopat do ...? 

Kapitola druhá - pokračování

Slávinkovo osudové faux paux  

(Sochy z písku 2.3.)

  Zvedne se ze židle a zamíří ke dveřím sekretářky. Proč je tam pořád zavřená? Říkala cosi o hodině, a ta už je dávno pryč. Zaklepe a nečeká na povolení. Vejde dovnitř a vidí, že se na obrazovce něco změnilo. Vsadí boty, že tam zahlédl písečnou pláž a kokosové palmy. Místo nich naskočily excelové tabulky a sloupcové grafy. Anička kmitá mrštnými prstíky po klávesnici.

  „Jé, to seš ty, Bene? Co chceš? Dělám výkazy.“

  „Aničko, co kdybys to zabalila už teď, co ty na to?“

  „Já myslela, že až ve dvanáct, ale když ti to nebude vadit, tak bych mohla.“

  „Z kanclu bys vypadla v jedenáct. Dám ti pár věcí a ty odneseš ke Kocourovi.“

  „To by šlo. Mám stejně spicha s kámoškou u Glena. A ty věci mám dát na recepci?“

  „Jo, ale půjdeš tam rovnou odtud, a jak to předáš, hned se mi ozveš. Je to fakt důležitý.“

  „Neboj, Bene, nejsem malá holka.“

  „Tak jo, a za půl hodiny mi zavoláš, jasný?“

  „Bene, půl hodiny, to snad ne… Hele, než vlezu do metra… Teď je špička, všude turisti – to nestihnu.“

  „Koukej mazat, a jak to předáš, hned volat. Ahoj.“

  „Už jdu. Jo, a, Bene, hezkou dovolenou a ať se nám vrátíš v pořádku. Pozdravuj Evičku a tady máš pusinku na cestu.“ 

  Ben se vrací k sobě. Začne v duchu počítat do sta. Dělává to, když tu a tam pošle sekretářku dřív domů. Pokaždé žasne, jak Anička umí rychle vypadnout. U čtyřiceti se ozve prásknutí dveřmi. Je pryč. To by šlo. Zvládne to i za dvacet. Asi ji zdržely obálky, co musela naskládat do tašky. Setře si z tváře zbytky rtěnky. Možná jsem chlap na odpis, a proto mě ta potvora štve. Přece nemůžu chtít po čtyřiadvacetileté holce, aby se chovala jako já. Ať si užívá života, dokud může. Jen kdyby nebyla tak trhlá. Třeba jak vyžaduje, aby se jí v přítomnosti cizinců říkalo „Little Ann“. Podle ní jsme součástí britské nadace, a když mě můžou oslovovat „Ben“, tak proč ne ji Little Ann. Nám je to k smíchu. Jenže ona se snaží prosadit tenhle nesmysl přes Pat. Zatím neúspěšně, ale kdoví, co bude za rok. Anča považuje Patricii za svou skutečnou šéfovou a hrozně jí podlézá. Šílené je, že se „anglickým jménem“ podepisuje v mailové poště. Jednou to zkusila i na hlášení pro statistiku. Místo Anna Nová tam napsala „Little Ann Nova“. To bylo v nadaci haló.

  Za vrchol její posedlosti považujeme den, kdy k nám zavítal Georgův spolužák, jenž navštívil Prahu coby britský ministr obchodu. Strávil u nás dvě hodinky. Seděli u šéfa v jeho luxusním hnízdě a sekretářka přinesla drink a zákusky. Představila se tou anglickou napodobeninou. Při odchodu jí politik neodmítl společnou fotku, na niž přidal věnování: To my Little Ann Nova from… Týden jsme s ní nevydrželi.

  Blíží se poledne, když zadrnčí telefon. Kdo mi může volat na pevnou? Podiví se Ben. Je to recepční od Kocoura. Vzkazuje, že sekretářka přinesla desky a obálku pro paní hoteliérku. Obálku předal a desky budou v recepci na obvyklém místě. Pak dodal, že máme moc milou a šikovnou holku. Přitom měla Anča volat sama, kroutí hlavou Ben. Recepční dále sděluje, že k nim právě dorazili autokarem ti starší pánové a ti mladší přistáli na Ruzyni. Objevil se také pan Sádlo, který vzkazuje, že taxikáři čekají před letištní halou a holky z Umbrelly na večer zajistil.

  Ben děkuje za příznivé zprávy. Jen ho štve, že se ani Anča, ani Pepek neobtěžovali zavolat osobně. Proč využili recepčního? To vypadá tak unaveně a oni ho šetří? Nebo je na něj Pepek naštvaný a Anička plní příkazy ve stylu „Udělám to, ale s nějakou subordinací si vytři šos“? Vždyť je to jedno, mávne rukou. Hlavně že všechno vychází.

  Hned po poledni objednala hoteliérka Míla první skupině okružní jízdu. Ví, jak stará Praha na cizince zabírá, a proto zvolili obvyklou trasu: Staromák, Židovské město, Malá Strana, Hrad. Kromě těchto skvostů nezapomněla na kostely, kde mají vzácné varhany. Druhá parta obdrží jinou nabídku: buď si vyšlápnou na Petřín a přes Nebozízek to vezmou dolů na Újezd, nebo půjdou veslovat na Vltavu. Tak či tak se protáhnou, kalkuluje Ben a znovu si uvědomuje, co pro něj Míla znamená. Jeho velká kamarádka z dob, kdy v Praze studoval. Naše nadace a její hotel, moje nápady a její podnikavost, moje ideály a její praktičnost, moje slova a její činy. Knížku o tom jednou napíšu, zasní se.

  Ví, že má tři hodiny pro sebe, až pak dorazí Slávinka. Je tu sám, nikoho nečeká a telefony nebere. Donese si do zasedačky růžový polštářek s modrým nápisem „Taťuldo, máme Tě rády“. Dárek dostal od dcery. To bylo v době, kdy se Nikolce ještě po tatínkovi stýskalo. Dnes je šestnáctiletá slečna ráda, že má fotříka přes týden pryč. Jemu však tahle drobnost pokaždé zpříjemní mládenecký pobyt v Praze. Zatáhne závěsy. Všude se rozhostí přítmí plné pohody. A ten božský klid. Jenom polední horko mu vadí. Rozepne si košili a povolí kalhoty. Sundá letní boty a stáhne tenké ponožky. Uvelebí se v tartanovém čalouněném ušáku. Myslí na Evu. Během deseti minut usne.

  Probudil se včas, za chvíli má přijít jeho asistent. Sotva se opláchne, uslyší šramot v zámku. Rozrazí se dveře a v nich stojí Slávinka s Mirdou.

  „Tak jsme tady. Vedu vám ho živýho, ale zdravej není, to teda ne.“

  „Pane Mirdo, vás jsem tu nečekal, ale děkuji. Nebojte, vrátím ho v pořádku.“

  „Jaroušku, já jdu, a večer u mě,“ zasyčí Mirda a zmizí na chodbě.

  „Co se to s tebou děje? No tak, Slávinko, dobrý?“

  „Bene, tak hrozně mi dlouho nebylo. Ty prášky, ty injekce, bolí mě hlava, špatně vidím, vůbec mi to nemyslí. Nevím, jestli to dneska vydržím.“

  Je na něm vidět, čím si prošel. Vystrašený a bledý človíček s napuchlou tváří se posadil. Ben si není jistý, zda má tuhle trosku s sebou brát. Možná bude lepší, když mu večer pomůže někdo od Kocoura. Slávinku potřebuje zdravého na víkend. Dá mu volno a on se přes noc vykurýruje. Nebo má jet do Slovinska opravdu až v úterý?

  Dívají se na sebe. Jen tak beze slov. Pohled na zničeného kolegu se nedá vydržet. Rozhodne se, že ho pošle domů. Nadechuje se, aby mu oznámil své rozhodnutí. Místo toho uslyší: „Bene, já to teda zkusím.“

  „Opravdu se na to cítíš?“

  „Když s nimi chvíli posedíme v hospodě a pak je Pepek dopraví do hotelu, tak to přežiju, ale pokud se mi udělá blbě, volám Mirdu a budeš tam sám.“

  „Slávinko, na Angličany nebudeme sami – píchnou nám holky z Umbrelly.“

  „Jo? Tak ať je Pepek pošle.“

  „To je už zařízeno. Pocem, ty stará vojno; všechno zvládneme, jako tolikrát předtím.“

  Benovi se ulevilo. Ještě chvíli spolu hovořili, pak vše v nadaci ztichlo.

  Pokud by někdo přišel do kanceláře před půl pátou, spatřil by dva hlasitě oddechující spáče s hlavami položenými na desce stolu. Přemohla je únava, vypětí a bolest. Člověk snese dost, ale každý máme svou hranici. Bůh byl milostiv a dopřál oběma čas k nabrání sil na dnešní večer.

  Jako první se probral Ben. Odešel po špičkách do své kanceláře. Volá Evě, od níž se dovídá, že vše je na cestu připraveno. A protože Nikola už odjela k příbuzným do Nemělova, čeká se jen na něj. Plzeň je v cajku, řekne si a prozvoní hotel. Od Míly slyší, že lidé z Londýna mají odpolední program za sebou. Nádavkem se podívali do dvou pražských kostelů a byli překvapeni, jakými varhanními skvosty se pyšníme. A jelikož Míla obvolala církevní hlavouny, dostali hosté zasvěcený výklad o barokní hudbě u nás. Mladší výletníci se nechali zlákat na vodu. Navštívili loděnici a hodinku trénovali s veslaři Dukly. Míla nepomněla zmínit, že faktura bude mastná, ale s tím Ben počítá. Kdyby té holky nebylo, tak jsem v háji. Zase mi vytrhla trn z paty, přiznává.

  Vrací se zpět do ztmavlé místnosti a vesele si pohvizduje. Jde vzbudit človíčka, jenž vydává zvuky připomínající bublající konvičku s vroucí vodou. Než se ho dotkne, Slávinka sebou trhne. Zvedne pobledlou hlavu, vypoulí oči a vyštěkne: „Co se děje?! Kde to jsem?“

  „Slávinko, dobrý je to, hlavně klídek. A co, jak ti je?“

  „Bene, už líp, ale jsem takovej malátnej, a nás čeká ta akce, že jo?“

  „No, čeká. Cejtíš se na ni?“

  „Myslím, že ano,“ hlesne.

  Opravdu vypadá lépe. Napuchlá tvář se zmenšila, ale pořád demonstruje, co má borec za sebou. Ben promýšlí další plán. Málem by zapomněl na připravené dokumenty.

  „Hele, Slávinko, tady jsou důležité papíry. Ano, ty seznamy účastníků. Sedm lidí z jedné organizace, sedm z druhé. Neboj, originály jsou v deskách na recepci a čekají na delegátky. Varhaníci v modrých, sirotci v červených. Jo, obě skupiny mají za šéfa Hamiltona, ale to je jen shoda jmen. Zde jsou moje seznamy, tady tvoje. Ty nemáš žádnou tašku? Tak si je strč zatím do saka. Počkej, dám ti průhledný desky, ať ta lejstra nezmuchláš.“

  „Bene, já se na to znova mrknu. Víš, na ten program. Máš tu něco, nebo je to všechno u Kocoura?“

  „Co je pro holky, je na hotelu. Co je pro tebe, leží u mě v kanclu.“

  „Jen si to chci osvěžit. Mám přece akci na starost, nebo ne?“ podívá se Benovi do očí a vyhrkne: „Ty si budeš užívat dovolenou na horách, a co já tady?“

  Závist z něj jen čiší, ale Ben je spokojen. Pidimužík prokazatelně neví o Georgově příkaze, aby odjezd do ciziny odložil.

  „Slávinko, znovu ti opakuji: celá složka je u mě, a taky tam zůstane. A náhradní klíč od mé kanceláře přece máš.“

  „Já to nikam brát nebudu, jen si to teď sfouknu – stejně máme čas!“ zvolá teď už mnohem živější Slávinka.

  „Maximálně hodinu, víc ne,“ odsekne mu se stejnou razancí Ben. Tím jen vyvolá další debatu.

  „Bene, ty názvy jejich organizací jsou šíleně dlouhý. Je dobře, žes to zkrátil na ‚varhaníky‘ a ‚sirotky‘.“

  „Slávinko, a nebude se ti to plést? Varhaníci jako organs, čteno ‚ógnz‘, a sirotci jako orphans, čteno ‚ófnz‘?“

  „Bene, ‚ógnz‘ sice připomíná ‚ófnz‘, ale jen trochu. Nevěříš? – Tak poslouchej: varhaníci a sirotci, orphans a organs, tedy naopak: organs a orphans. A ještě jednou, organs a orphans. Mně se to zdá dokonce vtipný. K tomu ty jejich vedoucí; oba jsou Hamiltonové, James a Geoffrey. Já to nespletu, a holky taky ne; vždyť umí anglicky líp než já. Ale je to fakt podobný, chichichi.“

  „Kamaráde, máš pravdu: holky to zvládnou, nedělají poznávací výlet poprvé. Zítra si vezmou na recepci noty a frčí ven z Prahy. Hlavně ty abys byl ve formě: ty budeš akci řídit, ty mi budeš delegátky hlídat. Informace o tom, jak to běží, chci od tebe, ne od nich, rozumíš?“ zavelí Ben.

  „To je snad jasný, že budu volat já a jenom tobě. Organs, orphans, modrý desky, červený desky, Geoffrey Hamilton, Jamie Hamilton a znova a pozadu,“ prozpěvuje si s přiblblým výrazem ve tváři. Myšlenky mu v hlavě přeskakují sem tam, přesně v rytmu popěvku. Je to dobré, utvrzuje sám sebe Brusinka a zastrčí seznamy se jmény do kapsy letního sáčka.

(pokračování za tři týdny)