Střední Čechy jako místo laskavého všehomíra?

Když zájezd zahraničních návštěvníků narazil ve vesničce za Prahou na nebezpečné individuum, nastal problém. Nebýt party dobrých lidí, nejspíš by dotyčný fanatik vyděšené výletníky ...

Kapitola čtvrtá   

Stará stodola hoří   

(Sochy z písku 4.1.)

Druhá skupina zamířila v sobotu k Berounu. Teď po poledni jsou podmínky úděsné. Venku se nehne ani lísteček, k tomu prach, dusno, špatně se dýchá. Teploměr se zastavil na třiceti sedmi stupních Celsia.

  Vychovatelé by raději k vodě, ale mají smůlu. Podle plánu je čeká prohlídka bezpočtu varhanních strojů a skříní. Pája si všimne, že Londýňané jsou pořádné vazby. Tihle chlapi že se zajímají o varhany? To bude nějaká zástěrka, pomyslí si zavalitý šofér modrého minibusu.

  „Přátelé, podívejte se do rozdaných bukletů. Tam je náš program,“ oznámí Sugar.

  Mládenci se dovídají, že začnou ve svatojakubském kostele v Berouně, pak Počáply, Bezdědice, Praskolesy, Zdice, Dobříš, Hlukov, Libé Pole a Příbram. Skončí v Křemšitálu u svatého Jana Křtitele. Na poslední chvíli vypadly kvůli křtu loňských letňátek Hořovice a také Trhové Dušníky, odkud odvezli varhany k opravě.

  „Ben jim připravil křížovou cestu,“ pronese řidič.

  „Měl by si to zažít sám, idiot jeden,“ nadává Sugar, a to ještě neví, jak obtížná anabáze je tuto sobotu čeká.

  Prolezli menší, větší, zanedbané i zrekonstruované církevní budovy. Všude jim ochotně ukazovali jednu věc – varhany. To bylo fajn, jenže Angličané brzy otupěli horkem. Dokola se opakující přechod z výhně minibusu do chladných domů Páně a zase na rozpálené sedačky jim dal také zabrat. Zkušený Pája s sebou naštěstí vzal koš ručníků a kvanta vody.

  Vychovatelé nechápali, že je tenhle nástroj tak vystavován na odiv. Jde o novou formu terapie při práci se sirotky? – Pokud ano, nechají se poučit a zkusí to v Anglii. Varhany jim nevadí. Jsou na ně zvyklí. Navštěvovali školní kaple a poznali kouzlo spojení pěveckého sboru a královského nástroje. Jones na něj dokonce ledacos zahraje. Proč nám ale neukážou něco jiného?

  Po páté návštěvě jim lidé, nástroje a kostely splynou v jeden celek. Přesto vychovatelům pár věcí utkvělo v paměti. Nejprve z řady vybočil potrhlý mužík, který se zaměřil na konstrukční prvky varhan. Názvy součástek Sugar nepřeložila. Chuděra, ani nevěděla, o čem je řeč. Zanícený technik to nevydržel. Vyndal ze skříně nákres a začal jím zuřivě mávat.

  „Tohle je přece traktura, tohle vzdušnice, tohle mixtura a tohle dispozice, a tady je měch a tady gamba. Jak tohle nemůžete přeložit, slečno?!“ rozléhalo se mezi zdmi kostelíku.

  Zažili také impulzivního varhaníka, jehož malí svěřenci si odbyli premiéru před dospělým publikem. Vyhrazenou čtvrthodinku zamořil tolika povely, že vystrašená drobotina výstup zpackala. Jako balzám na nervy proto zapůsobila následující návštěva Příbrami. Bachovy sklady v provedení téměř dvoumetrového hráče zanechaly u hostů hluboký dojem.

  „Mistr je renezanční člověk a milovník života,“ představila charizmatického muže šéfka doprovodného ženského sboru.

Občas zaznělo přání, aby na varhany něco zahráli. Jeli sem takovou dálku, nebo snad ne? Vždy se vyvlékli s poukazem na únavu nebo napjatý program. Pak ale narazili na faráře Jirku Čoulíka, který se odbýt nenechal. Vyžádal si církevní skladbu, a je na nich, co předvedou. Za faru nabízí staré, ale dobré varhany, kterým je tři sta let. Jiří miluje Anglii a její kostelní hudbu. O londýnském spolku slyšel, tak ať spustí. Jinde výmluva stačila, ale dotěrný Čoulík se odmítnout nenechal. Dosud slušný tón se změnil v naléhavý. Před chvílí je sluha boží přemlouval, teď nařizuje.

  „Hoši, zahrajte! No tak, slyšíte? Zahrajte v mém kostele. Boys, let’s go! You know, Englishmen, to není fér, odejít, a nic neukázat. Pomysleli jste na to, že je tu plno farníků, kteří čekají, až spustíte? Tak jim ukažte, co umíte! You can do it! Bang off!“ přeskakuje z jednoho jazyka do druhého a oči mu planou.

  Silně rozrušený kněz začne brunátnět a podivně se klátí. Hosté se instinktivně shluknou. Jiří se k nim přiblíží a bojovně na ně pohlédne. Pak odříká krátkou latinskou formuli. Zaskočení cizinci se k sobě ještě víc zmáčknou. Tak moc, že si Sugar připadá jako sardinka. Jiří náhle zmizí, aby se za okamžik vynořil za jejich zády. Všichni se otočí, ale Čoulík je zase jinde.

  „To není možné – on snad levituje!“ řekne Hamilton.

  „Ne, Jamesi, on nás obíhá jako pes svěřené stádo,“ zasyčí Jones.

  „Budete hrát! Musíte hrát! Včera jste biskupovi v Praze taky hráli!“ huláká a zase mění místo.

  Čoulíkova slova Sugar hostům přeloží, ale oni jsou zmateni. Jaká Praha? Jaký biskup? Ještě šestkrát je obkrouží. Pak odběhne do tmy. Je slyšet skřípání dveří. Došlo jim, že Jiří právě otevřel postranní vchod. Sluneční paprsky se rozlijí po kostele. Muž v sutaně roztáhne ruce, jak nejvíce může, a nohama se zapře do zárubně.

  „Vy, jež ozářil svit boží, slyšíte? Dokud tady nezahrajete, nepustím vás ven!“

  Jiří hledí na všechny sžíravým pohledem. Lze domýšlet, že se v jeho hlavě rodí plán, jak je navěky přikovat k podlaze. Reakce na sebe nenechá dlouho čekat.

  „To je on! To je ten v hábitu na koni!“ zaječí bába vzadu, u níž rozmazaný obrys jeho postavy vybudil představu, že černý jezdec právě dorazil.

  Parta je v šoku. Jones špitne Hamiltonovi: „Už vím, čím si prošli křesťané, když je házeli lvům.“ Zaklesnuti do sebe čekají, kdy se šelma vrhne na ně.

  Naštěstí i tady žijí dobří lidé. To se prokázalo v momentě, kdy se zpoza varhan vynořili dva urostlí chlapi. Majitel zdejšího řeznictví, co hraje v kostele, a údržbář, jenž mu šlape měchy. Vyrazili ke dveřím a povalili faráře na zem. Přidal se místní pochůzkář a jeho syn. Popadli šílence za všechny čtyři – a ven s ním. Ještě chvíli bylo slyšet výkřiky. Pak se Čoulík zklidnil. Všichni se vyhrnuli před kostel. Viděli, jak muži položili nešťastníka na valník zpola naplněný hnojem. Za pět minut dorazila sanitka. Mezitím k Sugar přistoupil starší muž, který se představil jako Jiljí Hýbl.

  „Slečno, jménem farní rady se za incident omlouvám. Jiříček tu neměl být. Nějak sem pronikl a umluvil nás, že návštěvu zvládne. Víte, on není zlý, ale před rokem jel na motocyklu a u Sedlčan ho srazil náklaďák. Došlo k poškození čelní kůry mozkové. Od té doby je značně nevyrovnaný. Když ho popadne děs, stane se z něj úplně jiný člověk. Pan děkan se zmínil, že Jiřík nedůvěřuje lékařům, nechodí na kontroly, a proto tyhle problémy. Ani to vedro nikomu nepřidá…,“ praví pokorným hlasem.

  Sugar říká delegaci, co slyšela. Sedm párů očí se podívá na Hýbla. Letmá pokývnutí značí jediné – omluvu přijímáme. Bus se otevře a oni se chystají odjet. Než stačí nastoupit, obklopí je místní a znovu se omlouvají. V Jiljího rukou se objeví tácek se skleničkami. Vedle stojící údržbář vyndá z brašny flašku kořalky. Hamilton osloví kolegy. Ti s občerstvením souhlasí. Zbývá poslední „ano“.

  Údržbář podá delegátce dvoulitrovou láhev. Dívka ji potěžká, chvilku si s ní pohrává, pak udělá to, na co všichni čekají. Vyndá špunt a korek odhodí daleko za sebe. Láhev skončí opět u instalatéra, který začne rozlévat čirý nápoj do připravených kalíšků. Na návsi je asi dvě stě lidí a každý si chce s hosty ťuknout.

  „Boys, flaška bez zátky se musí v Čechách vypít!“ pronese Sugar.

  Angličané souhlasí.

  „Na zdraví!“ vykřikne Hýbl a lidé zvedají pohárky s pálenkou.

  „Na zdraví!“, tato slova mládenci znají. Byla jedněmi z prvních, s kterými se v Čechách setkali. Objeví se další láhve. Celý přípitek se několikrát opakuje. Všem se brzy rozzáří tváře. V hrdlech to příjemně škrábe. Domorodci vědí, že jim hosté odpustili. Také pomatený Jiřík byl zpacifikován. Dostal potřebnou dávku a leží přikurtován v houkající sanitce.

Pája tlačí na Sugar. Je čas pokračovat dál. Chlapi sedí v minibuse. Libopolská hruškovice krásně hřeje a oni mají pocit, že našli střed všehomíra.

(pokračování za tři týdny)