Starý muž vstal z lůžka

Starý muž vstal v noci z lůžka, prošel chodbou a zamířil do jiného pokoje. Nebyl zmatený, jak si o něm mnozí myslí. Naopak, dobře věděl, co dělá, a proto dosáhl něčeho, v co nedoufal. Paní Ivana totiž ...

Kapitola třetí – dokončení    

Rudnohorské kratochvíle  

(Sochy z písku 3.7.)

  Bugr s Čurjajevem stále předpokládají, že si starý pán odskočí. Uteklo dvacet minut, a nic se neděje. Reachmen se z postele nezvedá. Na malou jít odmítá a jeho unavené tělo si pomáhá po svém. Mezi zvuky dominuje škytání, krkání a podivné mlaskání. Tu a tam zapraskají kosti, když se protáhne. A ke všemu stařík pšouká ostošest.

  „Uf, to je síla,“ uleví si pokaždé Čurjajev, ležící pod ním.

  Když takto okomentoval poslední bombardon, dopadly na podlahu ponožky. Nic neobvyklého, ale tyto mají zeleno-modré proužky a žluté měsíčky kolem kotníků. Saša není na Kaňku  první, kdo je spatřil. Zvláštního vzoru si všimla při večeři hostitelka.

  Nedalo jí to a na toaletě se svěřila zástupkyni: „Jarmil, viděla jsem profesorovy ponožky. Měly takovou divnou kombinaci barev.“

  „Jestli myslíš ty příšerný měsíčky a zeleno-modrý proužky, tak jsme je viděly všechny.“

  „Profesor je dost výstřední muž, že jo?“

  „‚Výstřední‘? Ivano, neblázni, je spíš starej. Holkám připomíná dědka Ládu ze Zásmuk, co si k nám chodí půjčovat kozla,“ pronese bez jakýchkoliv skrupulí. Pak obě vyprsknou smíchy.

  Naděje, že po sundaných fuseklích si dá muž sprchu, se nenaplnila. Polonahý se dál převaluje na rozestlané posteli. Hlasitě heká a neustále zírá do stropu. Čurjajev přestává situaci zvládat. Chce vylézt ven. Bugr ho prosí, ať ještě vydrží. Stařík konečně vstal, ale jde jenom k oknu. Prohlíží si velký zářící měsíc. Pak zatáhne závěsy a zhasne. V pokoji se rozhostila tma. Možná proto ukápla Čurjajevovi slza. Začíná litovat, že se nechal přemluvit, aby sem šel.

  Přijíždí autobus. Venku je slyšet hlasitý hovor. Třeba se něco změní, doufá Saša, když si utírá další slzu.

  Je půl dvanácté a vše je při starém. Kluci jsou uvězněni v pokoji už devadesát minut. Vleže, bez vody, bez možnosti odskočit si. Oba zakoušejí opravdová muka. Nejenom Čurjajev, ten se už pomočil, ale také tvrďák Bugr ochabuje. Před chvílí ještě bavil kamaráda grimasami, teď jen nehybně leží a zírá do tmy. Senior si hoví na lůžku a něco nesrozumitelného žvatlá.

  „Proč už nechrápe? Proč se nejde aspoň vychcat? A ta svině Čonky zdrhl,“ opakuje si poněkolikáté Bugr.

  Skupina varhaníků je zase pohromadě. Neuniklo jim, že Pancake balí fešnou ředitelku. Zábava pokračuje ještě hodinu. Pak se společnost rozejde.

  „Tak, ženský, ukončete nástup! Příští stanice: Rudná Hora. A která z vás chce do Prahy, tak ať mi to pošeptá,“ vtipkuje Péta a jako poslední tlačí do dveří docentku Buchcarovou.

  Pánové obsadili všechny pokoje vyjma jedničky. Ta je rezervovaná pro nenadálé situace. Klíče od ní má jen Pecháčková. Geoffrey Hamilton potichu vejde na pětku, ale profesor nespí. Muži se pozdraví a rozsvítí malé lampičky u hlav postelí. Prohodí spolu pár slov. Pak se začne Hamilton svlékat. Už se nemůže dočkat sprchy. Vida kolegovu aktivitu, projeví zájem o koupel i Reachmen. Mladíci se proberou z letargie.

  „Panebože, tak snad teď,“ prosí Bugr Nejvyššího a malinko vystrčí hlavu. Shůry ale obdrží jiné poselství. Nejprve je to zásah tílkem, a než se vzpamatuje, přistanou na podlaze trenky. Šokující zážitek nekončí. Před jeho obličejem se objeví visící chodidla.

  „Fuj, fuj, fuj,“ uleví si kluk a nasouká se až ke stěně. Vzápětí chlupaté nohy spočinou na koberci, aby zamířily ke sprše. V momentě, kdy Hamilton pustí kohoutek, dojde také u Bugra k poluci.

  Utečou další minuty a senioři si na rozdíl od těch pod nimi dopřávají pohodlí v postelích. Reachmen dokonce zůstal nahý. Prý je mu horko. Jediné, co si oblékl, byly čisté zeleno-modré ponožky se žlutými měsíčky. Zvláštní zvyk, nebo je mu zima od nohou? Tenhle detail už polomrtví mladíci nevnímají.

  Je jedna v noci. Po třech hodinách svitla trpícím naděje, neboť se nad nimi ozývá Hamiltonův chrapot přerušovaný táhlým profesorovým sípáním. Hoši jsou ve zbědovaném stavu, ale touha zmizet je neopustila.

  „Jdu ven,“ zašeptá Bugr.

  „Já taky,“ pípne Čurjajev.

  Zatímco před desátou zalezli pod postel jako mrštné ještěrky, teď připomínají líné želvy. Na zádech jim narostly krunýře a pružná páteř se změnila v nepoddajnou tyč. Jsou ztuhlí, pohyb jim činí potíže. A tak se jako lachtani sunou po břiše ke dveřím. Jednu výhodu však dlouhým pobytem získali. Je tu tma jak v ranci, ale oni všechno vidí.

  „Snad dědkové nezamkli…“

  „Tohle neříkej, nebo se zblázním.“

  Pomalu vstanou. Čurjajev nese kořist, a tak je na Bugrovi, aby nahmatal kliku. Mají štěstí. Hamilton nezamkl. Otevřou dveře. Chodba je matně osvětlena. Teď ještě zavřít. Rosťa pohyb klikou zopakuje. Povedlo se. Jsou venku, jsou volní!

  „Rychle pryč,“ šeptá Čurjajev a podá kamarádovi doutníky.

  Jakmile to vysloví, oba ztuhnou. Proboha, co se stalo? Zahlédli snad přízrak? Ne, něco mnohem horšího. U jedničky se loučí ředitelka s Pancakem. Něžné pohlazení, poslední polibek a dveře za milencem tiše zaklapnou. Ivana chce odejít, když si všimne něčeho v zrcadle. Úsměv jí zmrzne na rtech. Vidí sebe a dva spojené stíny na konci chodby. Chce vykřiknout, ale hlas jí selže.

  Na chodbě bliká slabé světlo a ona má za zády cizí bytosti. Co může dělat? – Utéct? Těžko, když nohy zkameněly. Několik vteřin se nehýbá. Stojí před zrcadlem a snaží se uhodnout, co provedou ti za ní. Někoho jí připomínají. Ale ne?! – Vždyť je to Bugr. Jasně, a ten druhý je Čurjajev. Proč jsou tady? Pomyslí na nejhorší. Bohatí pánové a naivní kluci. Tomu nevěří. Přesvědčila se, že hosté jsou slušní lidé. Pak jí dojde, že problém má ona. Ti sígři ji určitě poznali. Vždyť viděli, jak vychází z jedničky. Zahlédli i Paula. Bože, nic horšího se nemohlo stát. Co teď? Musí se rychle rozhodnout. Ale jak, když ji nic nenapadá.

  Hoši vykročili vpřed. Ivana vidí, jak se k ní blíží. Má strach otočit se. Postavy se rychle zvětšují. Vytřeštěnýma očima sleduje odraz v zrcadle. Vzdálenost se zkracuje. Tři kroky, dva, jeden. Pak stíny mizí. Oněmělá Pecháčková zůstala na chodbě sama. V ten moment ji začnou poslouchat nohy. Rozběhne se po schodišti, bezradná z toho, co se stalo.

  „Ty krávo, to byla ředitelka!“ vyrazí ze sebe Čurjajev u skříněk.

  „Jasně, kdo jinej,“ odvětí Bugr.

  „Šoustala na jedničce s tím chlápkem z Anglie, že jo?“

  „A to je dobře.“

  „Rosťo, proč je to dobře?“

  „Protože ji máme v hrsti. Ale my nic říkat nebudeme, a ona taky ne – na to vem jed.“

  „Myslíš, že nás nechá bejt?“

  „To si piš. Víš, jakej by měla průser, kdybych to někde vykecal?“

  Vytáhne holubí pírko, které měl celou dobu u sebe. Teatrálně ho zvedne nad hlavu a sebevědomě pronese: „Madam Pecháčková, máte ode mě žlutou – s červenou zatím počkáme.“

  „Rosťo, ty bys to vážně prozradil?“

  „Hádej, vole – můžeš dvakrát.“

  Oba se smíchem a v promočených kalhotách vběhnou do koupelny. Ani se nesvléknou a vrhnou se pod sprchu. Před druhou jsou v postelích. Slyší, jak Čonky spokojeně oddechuje.

  „Dušan nás nechal samotný, proto si nezaslouží žádnou výhodu. Jestli mu něco vykecáš, tak si tě podám. A ty víš, že to dovedu,“ zašeptá Bugr.

  „Neboj, Rosťo, já umím mlčet.“ To jsou poslední slova, která tu noc v jejich pokoji zazněla.

  Vzájemné mlčení se brzy začalo klukům vyplácet. Jejich průšvihy se řešily beze svědků v kanceláři ředitelky. Výsledek byl pokaždé stejný: chlapci jsou nevinní. Ostatní jen dumají, proč je tomu tak.

  A nešťastná Ivana? Když vyběhla z haly, hodinu bloumala zámeckým parkem, než se ocitla před holubníkem. Lehounce o něj zavadila. Ne, není to bolestivé, ale ona se zastaví. Pak, snad ze zoufalství, obejme kůl a pohlédne vzhůru. Měsíc jí splyne s obrazem Paula. Upřeně zírá na velký žlutý kruh.

  „Koblížku, ty můj zlatý koblížku,“ zašeptá a v myšlenkách je u muže, s nímž prožila báječnou chvíli.

  Když větu zopakuje, stane se něco nečekaného. Tajemná síla ji nasměruje zpět do místnosti, kde byla o půlnoci.

  Probere se před šestou. Na pokoji číslo jedna je jen ona. Vůbec neví, jak se sem dostala. Pamatuje si jen lůžko a mužské objetí. Na stolku zůstala sklenice vody. Vedle je pohozen barevný obal cédéčka s křiklavým nápisem „Life at the Court of Henry VIII“, na němž nechybí věnování: Ivance od přítele. Tohle ji silně rozruší. Sedne si na postel a očima sklouzne k podlaze.

  „Ne, to nemůže být pravda, koblížku; řekni, že to není pravda…,“ zaúpí, když si všimne povalujícího se páru zeleno-modrých ponožek s měsíčky po stranách.

  „Vždyť jsou toho…,“ zalapá po dechu a sesune se k zemi. Schoulená do klubíčka myslí na nejhorší. Takhle vydrží pět minut. Pak se rozpláče.

  Muž, kterému patřily ponožky, byl v noci probuzen silným chrapotem svého souseda. Ač se o to pokoušel, už neusnul. Proto vstal a vyšel na chodbu. Našel pootevřený pokoj hned vedle zrcadla. Vyplatilo se. Ulehl, zavřel oči a zažil podivuhodný sen: do místnosti vstoupila žena…

  Jordan v neděli do hlášení uvedla: Bene, pobyt v Rudné Hoře se vydařil. Doporučuji nadaci, abychom místo opět navštívili. Jitka Jordánová.

(další příběh za tři týdny)