Příběh mladé aristokratky, která si podmanila Prahu. Zatímco Patricie připravuje krutou pomstu, má její otec jiné starosti. Premiérka Thatcherová ho nejenom odmítla uvolnit z funkce svého poradce, ale ještě ho pověřila, aby…
Příběh pátý
Ruské pirožky
?(Miláček Anglie kap 5)
V roce, kdy Patricie zkoušela hru o porozumění mezi národy, byl její otec účastníkem podobného procesu. Zatímco ona pojala cestu k míru neobyčejně svérázným způsobem, u něj šlo o tvrdou realitu. Že zkušený diplomat uspěl lépe než snaživá studentka, napověděl konec března. Tehdy zavítala britská delegace do Moskvy. Experti se shodli, že tuto návštěvu předčily jen ony slavné Winstonovy za války. Jednání dopadla skvěle. Charles zažil vrchol kariéry. Byli to přece jeho lidé, kdo nejvíce napomohl historickému setkání. Však to šéfová při zpáteční cestě ocenila. Pochválila jej před svými ministry. A věřte, tahle dáma slova uznání často nerozdávala.
Muž, který pracoval pro čtyři předsedy vlády a deset ministrů, zvažuje, že odejde ze služby. Teď když situace nazrála k lepšímu, uvolní místo na Whitehallu mladším. Svůj úkol splnil – a rád by pokračoval jinde. Chce o tom mluvit s premiérkou. Aniž to tušil, má pro něj šéfová nabídku, která se kryje s jeho záměry. Dva týdny po návratu z Moskvy jej povolala do domu číslo deset.
„Příteli, svět si po mnoha letech vydechl. Velmoci se rozhoupaly a začaly spolu jednat. Diplomaté mají vrch před generály. Holubice jsou žádanější než jestřábi. A protože vy patříte mezi ty první, tak chci něco probrat nejprve s vámi. Charlesi, je jasné, že potřebujeme rozvíjet ty vztahy dál. Něco půjde mimo možnosti vlády, ale měli bychom to rádi pod palcem. To jistě chápete. Řekněte mi, jak jste přišel k tomu muži, k tomu Arkadijovi, ten nás zajímá.“
Charles se rozpovídá. Vezme to od začátku, kdy v polovině šedesátých let nastoupil na ministerstvo. Tam jej doporučil labouristický premiér Wilson, který se znal z akademického prostředí s jeho otcem. Tehdy Charles netušil, že se bude jednou zabývat lidmi z Kremlu. V sedmdesátém, těsně před Wilsonovým odchodem, dostal úkol vybudovat oddělení pro vztahy s východním blokem. Máš tam kořeny, znáš jejich jazyky, jsi trpělivý vyjednavač a perfektní analytik. Dáme ti volné ruce, vytvoř si vlastní tým. To ho přesvědčilo. Brzy dostal příležitost ukázat, co umí. Helsinská konference devatenáct set sedmdesát pět. Osvědčil se – ba co víc, stal se respektovaným mezi kolegy na obou stranách. Protlačení dodatku o lidských právech a kulturní spolupráci do závěrečného protokolu byl majstrštyk. S kolegou z Lucemburska a Nizozemska, kteří mu pomohli, se stali hvězdami v tehdejším světě diplomatů – tak žádanými, že je dva dny po podpisu pozvali sami Rusové do lovecké vily na pobřeží Finského zálivu. Tam už na ně čekali vyjednavači, které znal ze skončeného summitu: Jegor a Gennadij.
„Madam, hned jak jsme přišli, sdělil mi Jegor, že chce se mnou mluvit Arkadij Ivanov, hlavní poradce Velkého Vladimira. Konečně jsem měl možnost poznat člověka, kterého jsem tu a tam vídával v ruské delegaci. Nepochybně je Arkadij dohlížitelem, mužem v pozadí, bez kterého to u nich nejde. Vypadá jako finanční ředitel z naší banky. Je jiný než jeho krajané. Znáte je přece: kulatý obličej, husté obočí, protáhlé oči, na hlavě ježeček, nos jako bambulka.“
„Charlesi, znám ty chlapy: široké plece, ruce jako lopaty, pořád kouří. A Velký Vladimir, tehdy ruská trojka, byl jeho šéfem?“ ptá se premiérka.
„Ano, po celou dobu.“
„A co po vás chtěl, ten Ivanov?“
„Oťukával si mě; už tenkrát naznačoval, že s námi chtějí dělat byznys. Jenom musíme pár let počkat. Tvrdil, že jsou ochotni připustit i nějakou formu demokracie. Neustále opakoval, ať jsme připravení. A dodávám, mluvil perfektní angličtinou.“
Šéfová se zaujetím poslouchá. Dovídá se, že Charles hned informoval nadřízené. Zpětné vazby se nedočkal. Pak se nad Arkadijovou iniciativou zavřela voda. Není se co divit, přišel Afghánistán, Polsko, v Kremlu se nic nehýbalo.
„Až ve dvaaosmdesátém, to už jste byla premiérkou vy. Poslala jste nás do Moskvy sondovat situaci. Po letech jsem potkal Arkadije. Nezměnil se. Byl stále přesvědčivý manipulátor. A měl informace z první ruky, neboť se Velký Vladimir stal dvojkou. Jeho lidi, včetně Arkadije, neuvěřitelně ožili. Ještě teď si pamatuji, jak mi říkal, že půjde o kolosální generační výměnu. Povede je Rostov, nad kterým drží ruku Velký Vladimir. A pořád dokola mluvil, jak chtějí obchodovat. Nabídnou suroviny a my jim technologie. Přizvou nás do kosmického výzkumu, ale chtějí mít své děti na našich univerzitách. Časem dodají kapitál do City, dokonce budou iniciovat založení banky v Londýně.“
„Máte pravdu, sama jsem vám zadala studii co s tím. Odvedl jste dobrou práci, když jste navrhl, že pokud se to tam změní, tak je sem pustíme. Ovšem jenom ty, co známe, co si prověříme. Mafiány ať si nechají doma. Velký Vladimir se stal jedničkou, ale moc si toho neužil. Zaplať pánbůh, že to teď vede Rostov. S tím se dá jednat, avšak mění se to u nich pomalu, proto s otevíráním dveří počkáme. Co ten Arkadij, jak s ním vycházíte teď?“
„Přešel k Rostovovi, dělá mu ekonomického poradce. V březnu byl v jejich delegaci. Proběhly dvě schůzky, na kterých opakoval to samé. Potřebují se dostat nahoru a vědí, že bez Západu to nepůjde.“
„Dobře, Charlesi, něco bych pro vás měla. Vím od Rostova, že to nechce zastavit. Když mu to vyjde, tak jim dovolíme přijet. Je mi jasné, že i ti prověření vzorem morálky nebudou. Nejspíše půjde o tvrdé a bezohledné hochy s ostrými lokty. Bude dobré všechno koordinovat, dohlídnout na ně. Zvažuji obchodní komoru s nimi. Chci, abyste to zaštítil; promluvte s Arkadijem Ivanovem. Jen pro vaše uši – Rostov není proti.“
„Zvážím to, madam.“
„A jaká je šance, že mi na to kývnete?“
„Sedmdesát procent.“
„Dobrá, považuji to za předběžný souhlas. Do Vánoc mi sdělíte svoje definitivní rozhodnutí, ale rozjeďte přípravy už v teď. A ty vaše úvahy, že mi přestanete radit, ještě o rok dva odložíme. Jste můj nejlepší zahraniční poradce – a já o vás nechci přijít.“
„Madam, mohu ještě jednu věc?“
„No prosím.“
„Je dobře, že jste vsadila na Rostova, i když vás mnozí odrazovali. Už nyní je to na zápis do historie.“
„Milý Charlesi, oba víme, že jste mi ho doporučil vy. Já za ten tip moc děkuji i dnes, a myslím si, že nejsem sama. A ještě něco: Měl jste pravdu, když jste říkal, že výhodu bude mít ten chytřejší, ne ten silnější. Na to budu sázet dál.“
„Margaret, nebojte, tenhle zápas vyhrajeme my. Ale připravme se, že ještě není konec.“
„Máte pravdu, Charlesi, ale s tím se budou potýkat ti, co přijdou po nás. My svůj úkol splníme.“
Je podvečer druhého června. Na Pelhamu se sešla zajímavá společnost. Prim hraje Gregorovic rodina. Charles skloubil své úmysly s plány šéfové a přijmul roli koordinátora Britsko-sovětské komise pro hospodářské styky. Tak se nová organizace bude jmenovat. Už teď ví, že připravované smlouvy mohou být pro jejich rodinu velmi výhodné. Ruská strana potřebuje moderní technologie, a to je příležitost pro Andyho. Do schvalování mezivládních kontraktů vidí Tom, místopředseda parlamentního finančního výboru. A Charles má byznys s Ruskem dokonce řídit.
Přizvali další podnikatele, finančníky a politiky. Charles musí vyhovět všem stranám. Jenom tak získá záruku, že mu nebudou házet klacky pod nohy. Proto mezi účastníky najdeme řadu známých jmen, třeba generála Blunta. Wolseyho ale ne, to byla jediná Charlesova podmínka u premiérky. K ruce má naopak starého Poupa a syna George. Sovětskou stranu zastupuje také patnáct mužů. V jejich čele je Arkadij Ivanov se svými zástupci Jegorem a Gennadijem. Jde o první takové setkání. Třicet mužů se začíná oťukávat. Brzy přejdou k bodům, které je zajímají nejvíce. Společnost jedná tiše, konstruktivně, bez větších zádrhelů. Pánové si rozumějí. První zakázky jsou zobchodovány během necelé hodiny. Zatím neoficiálně. Dělení kořisti musí posvětit ti nad nimi, ale ostřílení muži mají vše ošetřené. Dostali instrukce a vědí, že je ruka v rukávě. Výstavba dvou obřích plavidel, průzkum nových sibiřských nalezišť a práce na vývoji optických zařízení pro vesmírné lodě. Dohodnuto. Pánové se usmívají. Tohle je jen začátek. Přijdou další projekty. Spokojenost vládne všemi směry. Zisk už na ně čeká a bude tučný. Charles pozve Arkadije do své pracovny. Hovoří spolu pár minut mezi čtyřma očima. Pak se vrátí k ostatním. Poselství je jasné.
„Pánové, takhle prosím ne. Je to příliš rychlé. To se ve slušné společnosti nedělá. Berme ohled na veřejnost. Byznys nebude předbíhat politiku o pět koňských délek, když stačí o jednu. Zvolníme tempo, a všichni. Tu Sibiř odložíme o půl roku. Ano?!“
Ozve se slabé zatleskání, které za chvíli přejde v mohutný potlesk.
„Pochopili,“ pronese Charles polohlasně k ruskému protějšku.
V domě jsou ale také ti, kterým se návštěva nezamlouvá. Hlavně hosté z velké země jim přidělávají vrásky na čele. Baronka už z principu nerada vidí na Pelhamu soudruhy. Marfa a Joe si zase pamatují, jak se v Haliči mluvilo o lidech od Moskvy. Přesto dostala kuchařka nakázáno, aby na dnešek připravila návštěvníkům něco z jejich národní kuchyně. Moc se nerozpakuje. Zvolí to, co umí nejlépe – hustý boršč a ruské pirožky. Váhá, jakou náplň má zvolit. Vyřeší to po svém. Udělá druhy, které zná: sýrové prokládané houbami, se zelím, s hovězím masem, s rybami.
Schůzka skončila okolo deváté. Pánové se dohodli, že budou pokračovat příští týden. Charles pozval ruskou delegaci do Forest Hillu na jihovýchodě Londýna. Při odchodu projevili zahraniční hosté přání poděkovat kuchyni. Charles, znaje Marfiny názory, vybral pouze jednoho z nich.
Dole se ještě svítí. Marfa jako každý večer poklízí, když náhle spatří vcházet pána a vedle něj čtyřicetiletého tlouštíka. Je to Jegor. Rozjařený cizinec k ní přistoupí a v rodném jazyce vyhrkne: „Moc dobré, chorošo děvuška, děkujeme za pirohy, děkujeme za boršč. Je vidět, že jsi od nás.“
Charles bodrého muže raději odvádí pryč. Dotčená Marfa nehne ani brvou. Pamatuje si na ně. Vždycky je pozná. Nic se ani po tolika letech nezměnilo.
Za dva dny se Pat s oběma kamarádkami vrací ze školy. Dnes nejdou ke Gregorům jako obvykle, ale zahnou naproti k Lemairovým. Je to už týden, ale pořád rozebírají divadelní průšvih. Už podesáté se dohadují, proč to kluci udělali. Přišly na sto důvodů, ale že za tím stál láskou zhrzený Blunt, je nenapadlo. Někdo zazvoní.
„Teto, mám jít otevřít?“
„Zůstaň nahoře, je čtvrtek, tak to bude Marfa od Gregorových.“
Tohle věděla nejenom Jackie, ale i Pat. Marfa se s tetou Lemairovou zná z ulice dlouho dobu. Posledních dvacet let se každý čtvrtek ve čtyři odpoledne Marfa zastaví. I když to má přes ulici dvacet metrů, vždy se svátečně obleče, náležitě upraví a vyrazí na návštěvu. Dnes má kuchařka co vyprávět. Jackie nechala pootevřené dveře, kterými doléhá Marfin zvučný hlas až do pokoje děvčat.
„Tak si představ, holka: V úterý být u nás hodně lidí. A mezi nimi moskali, patnáct chlapů. Já mít strach.“
„Ale jdi, Marfo – z těch moskalů? A kdo vlastně jsou?“
„Ruský lidi, my jim doma říkat ‚moskali‘. Já pamatovat je jako dítě. Já se jich bát pořád.“
„Ale v domě nebyli sami, nebo jo?“
„Ne, ne, přivést je pan Gregor. Tam být další pánové z Londýn. A moje paní, ale ta moskaly nerada vidět v domě.“
„A ty jsi nějaké potkala?“
„Já je hlavně slyšet. Pán nakázat, že muset uvařit pro ně. Tak já udělat ruská polívka boršč a čtyři druhy pirožků. To moskali rádi.“
„Tak vidíš, Marfo, že to dobře dopadlo.“
„No skoro. Když oni odcházet, jeden přijít do kuchyně. On říkat, že já dobře vařit, že já být od nich.“
„On tam byl s tebou sám?“
„Přivést ho pan Charles. Jinak já utéct.“
„Alespoň ti poděkoval, to je hezký, nebo ne?“
„To nebýt hezký. Jegor, co se mnou mluvit, měl hodně vodka. Já vždy, když ucítit vodka, vzpomenu na moskaly.“
„‚Jegor‘, to byl ten, co děkoval? A přijde ještě?“
„Jegor nechci vidět, taková tlustá kulička a malý nožičky. Já doufat, že už je pán nepozve. Jinak já příště uvařit a dát tam bílý prášek. Oni muset pořád běhat na záchod. Pak se nikdy nevrátí.“
„Marfo, neblázni, zjistili by, že mají běhavku kvůli tobě. Tím si jenom pokazíš život. Vždyť u Gregorových sloužíš tolik let. Ne, to nesmíš udělat!“
„Holka, já jenom vyhrožovat, já to nikdy neudělat. Ale když si představit, jak Jegor a jiný moskali pořád běhat na záchod – potom já být moc spokojená.“
Patricie se zvedne z postele a zavře dveře. Tváře se jí rozjasní. Už to má! Po týdnu konečně přišla na způsob, jak klukům oplatit podraz. Zasáhne je na nejcitlivějším místě. Wolsey a Blunt jsou členy jejich fotbalového mužstva, které letos pořád vítězí. V poháru londýnských škol to dotáhli až do finále proti škole z East Endu. Zápas se má hrát příští týden. V mužstvu je šest hráčů. Vyřadí ze hry dva nejlepší. Prohrají, svede se to na ně a oni poznají sžíravý pocit nespravedlnosti. Že uškodí škole, ji netrápí. Proč taky? Po generálce byla ředitelkou vynášena do nebe, po premiéře se jí Mooreová vyhýbá. Tak co.
„Pat, Marfina řeč ti přijde k smíchu? Mně teda ne,“ ozve se Jackie.
„Ne, to vůbec ne, ale už vím, jak jim to vrátím i s úrokama. Ptáš se co jako? – No přece tu ostudu s divadlem.“
„Ty pomýšlíš na ten její nápad?“
„Jo, Aisho, pomýšlím – a právě podle něj to udělám!“
„Ale jak to chceš udělat?“
„Přesně jak to říkala naše kuchařka.“
„Ale kde seženeš ten prášek?“
„Aisho, tvoje ségra je přece lékárnice – pro ni by to byla hračka,“ poznamená Jackie.
Pat zbystří. Ví, že Jeema, sestra její kamarádky, vystudovala farmacii. Navíc je zběhlá v orientálním léčitelství. Rádžíovi jí hned po promoci pořídili menší poschoďový domek. V přízemí má lékárnu, ordinaci akupunktury a místnost s tajemným názvem „Studio Jeeblumis“. V patře pronajímá třípokojový byt čínskému páru, který si v něm zařídil masážní a tetovací salon. Jeema navíc s Číňany pořádá ve studiu duchovní seance. Cihlový dům se světélkujícím nápisem „Apotéka U Matky Čandačéri“ nemůžete na Paddingtonu minout.
Jackie se nedávno Patricii pochlubila, že tam zašla s přítelem na skupinovou terapii – a byla to paráda. Na uvítanou kluci vypili decku odvaru se zvláštní houbovou příchutí, prý výtažek z himálajské jarsagumby. Ani holky nepřišly zkrátka. Dostaly šálek rostlinky ašvaganda. Pak se objevil pan Wang a zapálil velkou svíci. Vypolstrovaná místnost se rychle zaplnila světlemodrou párou, přes kterou nebylo vidět na krok.
Připojila se Jeema. Tu Jackie poznala v husté mlze po hlase. Přednášela dlouhý epos, který několikrát přerušila. Pauzy byly vyplněny duchovní hudbou. Ozývaly se bubínky, loutna a sitár. Všechno kolem příjemně vonělo. Rozzářila se červená, žlutá a růžová světýlka. Pak se modrý opar zvolna rozplynul a barevné hvězdičky s ním. Mysleli, že opojení trvalo dvacet minut, ale bylo to třikrát tolik. Další hodinu seděli na dekách. Vytvořili kruh, drželi se za ruce a společně meditovali se starším chlápkem v turbanu. Ten chtěl, aby každý pochopil svoji karmu. Wang nechal kolovat dýmku a nějaká čínská cigára.
„To už mi hlava nebrala, ale pamatuji si, že nakonec všem paní Wangová pomazala čelo hadí mastí. Všechno z tebe spadne, vygumujou ti mozek, opravdu. Únava, starosti, bolesti zmizí, ani nevíš jak. Věř mi – když jsme odcházeli domů, byla jsem jako znovuzrozená. Pat, musíš to zkusit,“ naléhala na ni minule Jackie. Teď se však pouští do hovoru Patricie s Aishou.
„Aisho, vážně by nám s tím Jeema píchla?“
„Pat, ty opravdu chceš, aby ti moje sestra pomohla?“
„Když Jeema něco sežene, tak jo.“
„To je pro ni maličkost.“
„Aisho, chci to, ani nevíš jak.“
Další odpoledne holky vystoupily na zastávce Paddington. Ve vedlejší ulici stojí domek, na kterém je připevněna zelená tabule s fosforeskujícím nápisem „Apotéka U Matky Čandačéri“. Vešly dovnitř. Tam je přivítala podsaditá lékárnice s půlmetrovým drdolem. Dá si ruce v bok a zabodne oči do o dvacet centimetrů vyšší Pat.
„Něco bych tu měla… Kolik toho potřebuješ, zlatíčko?“ zeptá se zastřeným hlasem.
Patricie se vyhne jejímu pohledu. Dívajíc se do hustého drdolu před sebou, bryskně odpoví: „Ráno klukům něco upeču a ve škole jim to nabídnu jako svačinku. Za hodinu půjdou na hřiště. Tam to na ně musí přijít a chci je mít na záchodě po zbytek zápasu.“
„Žádný problém – vyber si barvičku,“ směje se kulička s drdolem.
Před Patricií se objeví pět krabiček a v nich na prach rozemleté krystalky neznámé hmoty. Co krabička, to jiná barva.
„Tak co, chceš zelený prášek v zelené krabičce nebo modrý v modré? Nestyď se – u mě pořídíš všechno. Co je v těch pikslách? – Základem je síran hořečnatý. Ten kluky prožene. Proč je to různě zbarvený? – To dělají přísady, ale ty jsou neškodný. To víš, marketing. Barvy se vždycky lépe prodávají.“
„Jeemo, dej mi bílou krabičku – líp se zamaskuje, až to budeme péct.“
„Říkám mu ‚sněhovej osmotík‘, ten zabíra slušně. Dala jsem ti toho víc. Co nespotřebuješ, pošleš zpátky po Aishe. A bacha, jídlo, co se nesní, vyhoďte. Každej laborant zjistí, že v něm bylo tohle. Je to jasný? – Opakuji: Zbylé jídlo vyhodit. Nechci mít žádnej malér.“
„Neboj, Jeemo, dáme si pozor.“
„Pat, ty jsi v mém studiu ještě nebyla. Nechceš zkusit modrou páru? Za chvíli končím; dojdu nahoru pro Wanga a zažiješ ráj na zemi. Neváhej s tím. Chodí mi sem ženský, co jsou po tom jako divé. Tak nic, snad příště. Hele, ať se ti kluci podělaj až za ušima. Aisha mi říkala, co jsou zač. Držím palce, a teď jděte. Mám klienty. Jaký? – Tamhle venku ty dva pupkatý týpky, jak se mají tolik rádi. Jsou objednaný na páru.“
Holky odcházejí a ještě slyší, jak si Jeema vyřizuje telefonický hovor.
„Ano, ano, budu mít zítra v noci pohotovost. Říkáte skupinka starších lidí? Pět japonských dvojic na obláčkovou páru? Dýmka též? Ano, může být. Už si to značím.“
Šarlatánka; ale je ochotná jako málokdo, napadne Patricii, když vchází do stanice metra. Důležitou ingredienci si nese domů, avšak bez pomoci dobré pekařky je jí sněhovej osmotík na nic. O tom, koho využije, má od počátku jasno. Ještě večer zajde do kuchyně.
„Marfo, že mi uděláš laskavost?“
„Pro moje princeznička já vždycky udělat laskavost.“
„Potřebovala bych, abys upekla v úterý český buchty. Jo, ty tvarohový, a můžeš i makový, taky je občas děláš. Prosím, Marfo, prosím.“
„V úterý nevím. Já mít odpoledne moc práce.“
„Ne odpoledne, já myslím ráno, abych je mohla vzít do školy.“
„Ale to vstávat někdy ve čtyři nebo pět ráno.“
„Marfo, já ti s tím pomůžu a Aisha přijde taky – no tak, Marfo.“
„Mně to nevadit, ale já muset zeptat tvojí maminky. Paní Henriette muset o tom vědět.“
Patricie se připravila na Marfu dobře. Než šla do kuchyně, promluvila s matkou. Ta nebyla proti. Ve škole mají sportovní den a dcera už několikrát měla stánek na podobných akcích. Vždy tam donesla něco z domova, hlavně dobroty od Marfy. Ostatně, dělají to i její spolužáci. Tak proč holce nevyhovět? Třeba se tím zahladí nešťastné divadlo, slibuje si paní Gregorová.
„Mamá, jdu od Marfy. Žádá tě, abys jí povolila to pečení v úterý ráno. Jo, chce, abys jí to řekla osobně. Ne, já se na nikoho nezlobím. Jasně že vím, že potřebuje tvůj souhlas.“
„Jaký souhlas, Henriette?“ ozve se přicházející Charles.
„Pat požádala Marfu, aby jí upekla pár buchet. Budou mít s holkama zase stánek. Znáš Marfu, nechce dělat nic za mými zády. Pat a Aisha jí s tím v úterý ráno pomůžou.“
„To jste mi nahrály, v úterý mám další sezení s Rusy. Posledně se mohli po pirožkách utlouct. Henri, co kdyby mi jich Marfa pár připravila?“
„Ale jdi si jí říct sám. Víš, že já z těch lidí nadšená nejsem, a ona taky ne.“
Za pět minut vejde Charles do kuchyně. Vysoký muž, který tu nebývá častým hostem, stojí před malou kulaťoučkou Marfou. Zná její názory na vše ruské, a proto mu není příjemné, o co bude žádat.
„Marfo, vzkaz od paní Henriette: buchty se povolují a k tomu ty pirohy jako posledně. Hostům moc chutnali. To přece víte.“
„Pán Charles, opravdu muset pro ně dělat pirohy?“
„Marfo, já vím, co si o nich myslíte, ale ty pirožky upečte také,“ řekne pevným hlasem a odejde.
„Ruské pirohy, zase ruské pirohy pro moskali. Kéž by je někdo chtít otrávit,“ zamumlá pro sebe zkušená kuchařka.
(pokračování za týden)
Dovětek: Vše, o čem jste dnes četli se událo v Londýně před třiceti lety. S aktuální situací ve světě to nemá nic společného, i když ….
