Profesora jen tak něco nepoloží – snad jenom to vedro

To se týká jak našeho populárního starocha, tak jeho kamarádů, s nimiž plánuje strávit víkend. Zvládnou "hoši" náročný program nebo je nástrahy české kotliny zlomí? Nechme se překvapit ... 

Kapitola druhá - dokončení

Slávinkovo osudové faux paux  

(Sochy z písku 2.7.)

Mezitím se v hotelu objevily delegátky. V recepci na ně čekají řidiči Pája a Péta. Ti za chvíli odvezou v hotelových minibusech obě výpravy. Mládenci se dají s děvčaty do řeči. Po chvilce se holky zvednou a začnou vybalovat informační brožurky. Zbývá nadepsat jména na čtrnáct připravených balíčků. Jordan jde k recepci a požádá o červené desky. Vezme z nich seznam se jmény. Na horním okraji je nepřehlédnutelné „RED“. Zaujalo ji kostrbaté, neurovnané písmo. To snad psalo dítě…, bleskne jí hlavou.

  „Měl jsem včera denní službu a ty desky donesla vaše sekretářka. Od kolegy, s kterým se střídám, vím, že pan Brusinka tam něco dával nebo vyndával –“ Zarazí se, pak s úsměvem pokračuje: „Bylo to tu hektické a pan –“

  „To je v pořádku; pan Brusinka je můj strýc,“ zarazí ho Jordan. Načež se otočí ke kolegyni a ironicky prohodí: „To je mu podobné, dělat ještě v noci. Tohle tam dopisoval ručně, asi abych to nepopletla. Když vidím ten škrabopis, dovedu si představit, jak pařili.“

  Samotnou ji překvapilo, že byla povolána ze dne na den. Má doprovázet Angličany, které nikdo nečekal. Ben jí říkal, že plán připravoval narychlo, tak ať se nebojí improvizovat. Má všemu nechat volný průběh a zbytečně do programu nešťourat. A to míní dodržet.

  Jordan jde pomalu do jídelny. Nese sedm balíčků. Před sebou vidí pestrou směsici mužů. Odpočívají. Po dobrém jídle si vychutnávají vzácné okamžiky lidského bytí, kdy je tělo s duší v dokonalé symbióze. To pak člověk jen tak sedí, kouká a nic mu nechybí. Zastaví se u prvního stolu.

  „Prosím, kde je pan Hamilton?“

  Muži zpozorní, někteří se zasmějí, ale drobné dívky se to netýká. Smích vyvolala otázka, která nemá jasnou odpověď. Jordan sebou trhne. Je překvapená, když vidí, že se zvedli dva hosté. Dělí je dobrých pětadvacet let.

  „Já jsem James Hamilton, a tohle je také Hamilton, pan Geoffrey Hamilton,“ ozve se mladší z nich. Usměje se na ni a tím zažehná trapnou situaci.

  Jordan se na moment zarazí, ale pak znovu otevře červené desky.

  „Promiňte, sháním pana Geoffreyho Hamiltona.“

  „To jsem já,“ reaguje starší muž a vydá se k delegátce.

  Ta se nejenom rychle zorientovala, ale během půlhodiny se jí podařilo nalézt společnou řeč s Geoffreym. Oba vědí, že souhra je důležitá pro zdárný pobyt cizinců u nás.

  Brzy se začne chystat sedm starších mužů do červeného minibusu. Je mezi nimi i profesor Reachmen, který se vzpamatoval z dopolední slabosti.

  „Pane profesore, cítíte se dobře? Nechcete zůstat v Praze? Můžeme vám zařídit vhodný pokoj, a to hned,“ osloví ho Jordan.

  Profesor na ni spiklenecky zamrká. Pak se nadechne a zvolá: „Mladá dámo, osmdesátka na krku, to je prevít, ale já už budu hodný. Slibuji!“

  Jordan ho pozoruje s velkými obavami. Proto zajde za Geoffreym. Shodnou se, že profesor má svůj věk a měl by se šetřit. Hamilton ji zaskočí, když uvede věc na pravou míru.

  „Včera vypil osm piv a ještě byl na baru. Dneska toho moc nesnědl. Starocha ale jen tak něco nepoloží – snad jenom vedro.“

  Delegátka se naštve. O tomhle jí na hotelu neřekli.

  „Teď chápu jeho bledost, ale já si ho v tom vedru pohlídám. Geoffrey, vy mi s tím pomůžete. Tohle se v naší skupině nesmí opakovat!“ napomene důrazně kolegu, který s útlou dívkou souhlasí.

  Také Sugar si vyndala z modrých desek seznam a i ji praští do očí málo čitelný nápis.

  „Ta poznámka ‚BLUE‘, to je teda něco. Škrábe jako kocour, a to je vystudovaný učitel kreslení,“ říká se smíchem recepčnímu.

  Sleduje zpovzdáli kolegyni, jak se baví s několika seniory. Aha, to je ta změna, o které mluvil ve čtvrtek Ben. Starší dali Jordan, na mě zbyli mladší a magistr měl potřebu stvrdit to značkami. Zeptám se ho na to. Volá Brusinkovi. Zkouší to několikrát, avšak bez úspěchu.

  „Hele, Sugar, podle toho, co jsem slyšel, tak ještě vyspává, a kdoví, v jaký posteli,“ řehtá se recepční.

  Co zkusit Bena? Ten ale není v Praze, protože mu začala dovolená. Sugar znejistí. Má ho obtěžovat? Když se zmýlí, sprdne ji, že zbytečně otravuje. Ne, Benovi volat nebudu, a Slávinkovi teprve ne, když je nedostupnej. Budu se držet desek, jak to po mně vždycky chtějí, vyřeší rázně zapeklitý oříšek.

  „Ahoj Sugar, poslala jsem Benovi zprávu, že je vše v pořádku. Souhlasíš, nebo máte nějaký problém?“ ptá se jí kolem procházející hoteliérka.

  „Paní Mílo, všechno je, jak má být, a my za chvilku startujeme. A děkuju, že jste Benovi napsala,“ vyhrkne ze sebe.

  Sleduje podnikatelku, jak mizí v kanceláři, a neumí si představit, že měla s Benem kdysi aféru. Taková dáma, a ten plzeňskej ťulpas? To mi hlava nebere.

  Z hlubokomyslných úvah ji vyruší povely, kterými si Jordan volá klienty k autobusu. Napadne ji, že Brusinka dal neteři starší pány úmyslně: lépe se hlídají, bývají zodpovědnější. Tím spíše, když jde o univerzitní profesory. To bude ono. Určitě se tak dohodli. Ben pořád opakoval, ať se moc nevyptáváme, že to mají se Slávinkou pod kontrolou. Sugar definitivně hází problém za hlavu.

  Jde se představit svému zájezdu. V ruce drží BLUE seznam. Začíná číst jedno jméno za druhým a slyší sedmkrát jasné „Yes“. Je dobře, že mám na starost tuhle partu. Za dva roky, co to dělám, už vím jak na ně. V tom jsem zkušenější než Jordan. Jamie Hamilton, jejich vedoucí, vypadá jako rovný chlap. Jo, s těmi to půjde, ujišťuje se.

  „Tak, mládenci, za chvíli sraz u modrého busu. A nic si tady nezapomeňte, už se vracet nebudeme.“

  Rozdá ještě pár informací, udělí poslední rady a oni ji pozorně sledují. Každý její pohyb, každý její krok. Sugar si je toho vědoma. Ví, že se chlapům líbí. Jen tak mimoděk si zajede rukou do hustých kaštanových vlasů, které si nedbale rozprostře po opálených zádech. V ten samý okamžik se letní vánek opře do květovaných šatů půvabné dívky. Jemně je nazdvihne a chvilku si s nimi hraje. Ó, svět je tak krásný, říkají si hosté.

  Minibusy Ford Transit opustily parkoviště hotelu. Po chvíli se cesty modrého a červeného rozdělí. Každá skupina má vlastní program. Ben ho přizpůsobil zaměření hostů. Starší se určitě nadchnou pro vše, co souvisí se středověkou varhanní hudbou. Mladší pracují s dětmi a rádi uvidí, jak o ně v Čechách pečujeme. Řidiči Péta a Pája vidí v zrcátku, že klienti jsou v pohodě. To je dobře. Praha byla jen začátek. Zbývají dva dny a dvě noci. A to je někdy věčnost.

  Slávinka se probudil po poledni. Svíjí se u Mirdy na kanapi v kuchyni. Je mu zle, bolí ho hlava, zvrací a potí se. A venku je další tropický den. Na akci, kterou řídí, nemá pomyšlení. Teď si přeje jen jedno: znovu usnout. Povede se mu to, ale z povinnosti večer podat hlášení se nevyvlíkne.

(další příběh za tři týdny)