Připraveným štěstí přeje

Někdy se stane, že i taková banální záležitost jakou je pečení buchet kuchařkou Marfou spustí nepředvídatelný sled událostí, který nezvratně změní osudy mnoha lidí. Přesně tohle se událo v Londýně jednoho krásného červnového dne.

Příběh šestý 

Výjimečný den

?(Miláček Anglie kap 6.1.)

Úterý devátého června. Marfa je na nohou od časného rána. Od pěti pobíhá po kuchyni a pobrukuje si písničku, kterou slyší z rádia. O něco později dorazí do jejího království Pat s Aishou. Obě pozorně sledují, jak se má k dílu: Tady nabere mouku, tady uloupne máslo, přilije mléko, vhodí žloutek, přidá droždí, nakape citron. Popadne ruční hnětač. Chvíli s ním zuřivě kvedlá, aby ukázala děvčatům hotový výtvor.

  „Holky, tak se hněte těsto.“

  „Paní Marfo, to byl koncert!“ uzná obdivně Aisha.

  „Aisha,  ne žádný koncert, to jen těsto na buchty. A my to dát teď kynout.“ Pak vytáhne další nádobu. „A tohle je na pirožky; já si ho připravit už večer, aby dobře uležet. Teď my spolu dělat náplně.“

  Za chvíli jsou na stole všechny. Do buchet tvarohová a maková. Do pirohů nakrájené zelíčko s cibulkou, hovězí nádivka, sýr s houbičkami a ryby. Patricie mrkne na Aishu. Ta několikrát pokývá hlavou.

  „Marfo, musíme jít spolu do komory.“

  „Ty říkat, princezničko, že jít do komora? Proč? Já tu mít rozdělaný těsta.“

  „Marfo, bude to jen na chviličku, na minutku, uvidíš.“

  „Co my hledat v komora, když tam nic nechtít,“ lamentuje odcházející kuchařka.

  Aisha zůstane v kuchyni sama. Musí udělat, co slíbila Patricii. Vyndá krabičku, kterou dostaly od Jeemy. Vezme špetičku a zkusí lehce pokropit těsto na buchty. Je spokojená. Tohle nemůže nikdo poznat. Tak a teď naostro. Nabere lžičkou prášek a nasype jej do tvarohové náplně. Jeemin sněhový osmotík mizí v tvarohovém krému. Ještě metličkou vše promíchá. Hotovo. Do máku nic nedá, tak se domluvily. Popílku z krabičky moc neubylo. Nemá krapet přidat? – Ale jo, tím nic nezkazí. Znovu naplní lžíci. Už se chystá prášek vysypat do tvarohu, když zaslechne vracející se Marfu. Rychle, hoď to tam, napadne ji. Jenže ruka sjede do strany a prášek skončí v nakrájeném zelíčku. Co teď? Vedle se válí vidlička. Popadne ji a začne míchat zelí a cibuli v nádobce. Stihla to jen tak tak. Marfa je ve dveřích.

  „… já říkat, princeznička, nechat to na mně. Já vím, že to ležet v komora, ale já to mít taky v kuchyni. Aisha, Pat si myslet, že já zapomenout vanilkový cukr a muškátový oříšek. Né, né, Marfa nikdy nezapomnět. A ty, Aisha, nemuset míchat zelí a cibule.“

  Aisha stojí opřená o stůl tváří v tvář nazlobené Marfě. Něco skrývá za zády. Vyšle prosebný pohled k Patricii. Ta jej zachytí. Reakce je okamžitá. Postaví se vedle ní a pohlédne na desku. Všimne si, že mezi nádobami zůstala bílá krabička. Aisha ji nestačila ani zavřít. Marfa se otočí a jde k protějšímu stolu. Tam jsou srovnané plechové pekáčky. Patricie využije toho, že je k nim zády. Sebere krabičku a vyběhne z kuchyně. Aisha ji následuje. Na chodbě si dívky zhluboka vydechnou.

  „Je to v tvarohu, dala jsem tam půlku.“

  „Díky, Aisho, jsi zlato, opravdu jsi moje nejlepší kamarádka.“

  „Co vy tam venku špitat? Jít sem k troubě a koukat, jak všechno nakonec upéct.“

  „Ale nic si nešpitáme, jenom jsem Aishe říkala, že nás čeká výjimečný den.“

  Asi za hodinu vyndá Marfa z trouby první plechy. Vůně dozlatova upečených buchet se line po celém domě. Charles neodolá a sestoupí do kuchyně.

  „Marfo, vy jste poklad, to si ani nezasloužíme. Dovolíte, zkusím ochutnat jednu.“

  „A kterou, pán Charles, tu nebo tu?“

  Směje se od ucha k uchu. Je ráda, že ji pán pochválil. V levé ruce drží plato s tvarohovými, v pravé s makovými. Muž se nerozmýšlí a natáhne se k jednomu tácu. Najednou se před ním objeví Pat. Vytrhne Marfě druhý tác z ruky a sama nabízí otci čerstvou makovou buchtičku.

  „Tati, vezmi si odtud, z těchhle, a třeba i víc, ale tyhle nám neber, ty jsou do školy,“ řekne a podívá se spiklenecky na Aishu. Marfa udiveně sleduje, jak pan Gregor odchází s talířkem, na němž jsou poskládány čtyři buchty. Ani jedna není s tvarohem.

  Před osmou odjíždí Charles na schůzku s ruskými partnery. Nenápadná budova, o níž nikdo netuší, že je vládní, je jako stvořená pro utajovaná jednání. Blíží se půl desátá a obě delegace jsou ve vile. U podlouhlého stolu sedí titíž lidé, kteří se minule poznali u Gregorů. Charles ještě chvíli otálí, než pronese uvítací slovo. Nejprve dá někomu znamení. Do místnosti vejde pět číšníků s podnosy plných jídel. Pirožky jsou ještě teplé. Jestli se Marfě povedly jako ty buchty ráno, budou Rusové nadšení, pomyslí si.

  „Pánové, čeká nás spousta práce, proto jsme si dovolili menší občerstvení.“

  „Chorošo, chorošo, ja znáju, éto ty poklady od vaší Márfy!“ vykřikne Arkadij a natahuje se jako většina jeho kolegů pro pirožek.

  „A abych nezapomněl, dnešek bude pro hodně z vás výjimečný, neboť vám předáme jmenovací dekrety do zřízené komise. Tak včera rozhodli šéfové – o dekretech, samozřejmě. Pirožky jsou můj nápad,“ zavtipkuje Charles a ukáže na dvě plná plata. Ozve se decentní smích. Atmosféra se rázem uvolní. „Těch padesát kousků, co jsem přivezl, zbodli, než bys řekla švec!“ pochlubil se Charles večer manželce.

  Jednání konečně začalo, ale už v deset volají Arkadije k telefonu. Důvěrná zpráva z velvyslanectví. Vrátil se za chvilku.

  „Charlesi, dva moji chlapi musí odjet jinam. Je to až na druhém konci Londýna. Budeme pokračovat bez nich,“ řekne tiše a ukáže na Jegora s Gennadijem. Ti se při odchodu zastavili u Charlese.

  „Pane Gregore, moc se omlouváme, ale služba volá. A vyřiďte Marfě poděkování – ty zelné pirožky byly ještě lepší než minule,“ poznamenal s úsměvem tlouštík. Vysoký Gennadij souhlasně přikyvuje. Za pět minut zaslechne Charles zvuk jejich odjíždějícího vozu.

  Dnes se v Americké střední škole neučí. Studenti mají sportovní den. Mohou se zúčastnit soutěží v různých disciplínách. Někteří jako závodníci, jiní jako diváci. Pro žactvo i návštěvníky odjinud jsou určeny stánky s občerstvením. Pat s kamarádkami zabraly ten nejlepší. Je vedle záhonů s keříky magnolií, pár metrů od hlavního vchodu školy. Každý musí okolo nich projít. Když ráno Joe děvčata přivezl, držely na klíně místo školních brašen krabice s buchtami. Okamžitě zamířily do včera postaveného stánku. Vedle nich je transparent, který hlásá, že dnes hrají šestnáctiletí hoši finále o Pohár konšelů města Londýn. Nastoupí Americká mezinárodní škola Belgravia a První misionářská škola East End. Přijde se podívat i několik skautů ze slavných velkoklubů. O to je atmosféra napjatější. Také naše hrdinky zápas enormně zajímá. Teď jsou však zaměstnány vybalováním zboží.

  „Hele, Johne, holky ze třídy. Co asi mají v těch krabicích?“

  „To nevím, Lee, ale vočumuje tam trenér.“

  „No jo, Ginger. Pat mu něco nabízí.“

  „Nejspíš zase pekla ta bába od Gregorky.“

  „Nejspíš jo; ale musíš uznat, že peče dobře. Pojď, taky si něco dáme.“

  „Proč ne, když je to pro nás.“

  Wolsey a Blunt to vystihli přesně. Jejich škola pořádá podobné akce často. Pokaždé se najde dost dětí, které něco připraví: jídlo, pití, suvenýry. Vždy je z čeho vybírat – a právě s tím holky počítají.

  „Tak, děvčata, co jste pro dnešek připravila? Můžu si vzít, co chci? Jako váš první zákazník asi můžu, že jo?“ vtipkuje ryšavý tělocvikář, zvaný „Ginger“.

  „Jen si poslužte, pane učiteli; to jsou makový buchty od naší kuchařky,“ šveholí Patricie.

  „A co to máte v tý druhý krabici? Co tam schováváte?“

  „Taky buchty, ale ty jsou jen pro studenty.“

  „A nedáte jednu svýmu trenérovi?“ loudí ryšavec.

  „To teda nedáme, pane učiteli,“ ozve se Aisha.

  Holky to nemyslely zle. Ginger patří mezi oblíbené učitele. Na škole je trenérem chlapeckých fotbalových mužstev, ale také dívčích týmů pozemního hokeje. Dívky letos nebyly úspěšné jako kluci, ale Ginger na ně nedá dopustit. A zvláště na tyhle tři ze stánku. Všechny mu hrají v týmu. Obtloustlá Aisha je spolehlivá brankářka, malá rtuťovitá Jackie létá po křídle jako drak a Pat je kapitánkou. Kolikrát si Ginger říkal, jaká škoda, že Gregorová preferuje golf. Dát se na hokej, tak hraje za Anglii. Tělocvikář holkám důvěřuje, ani ve snu ho nenapadne, aby klukům před zápasem zakázal motat se okolo nich.

  „Nazdárek děvčátka, copak si to u vás Ginger dával?“

  „To bys rád věděl, ty mlsná hubo.“

  „No tak, Aisho, tohle s tím mákem?“

  „Jo, Lee, to s tím mákem, ale pro vás máme něco lepšího. Ty s tvarohem, fakt jsou dobrý,“ ozve se Jackie.

  „Tyhle známe, viď, Johne? Patricie je donesla už loni.“

  „Klidně si pár kousků vemte, jsou pro studenty. Ginger loudil, ale měl smůlu. No, berte si, nechceme vidět na hřišti žádný padavky, ale pořádný chlapy, který to těm pakům z East Endu nandaj,“ promlouvá k nim Aisha.

  „Fakt můžeme? Pat, můžeme si vzít?“

  Ta nic neříká, jen se na ně uculuje. Vezme cukrářské kleště a každému dá na tácek tři kousky.

  „Pat, díky, hmm, jsou dobrý, že jo, Johne?“

  Pokývá hlavou. Nemůže odvrátit zrak od Patricie. Divadlo, pomsta, trest. Pak se na něj usměje a vše se změní. John Blunt je do ní pořád blázen. A taky se cpe buchtami. Jedna, druhá, třetí.

  „Hele, už jsou tady. Sakra, Johne, kam furt koukáš? Čum tamhle, to je Kenny, ten míšenec, je moc dobrej, a ten vedle něj je Callum Lofas. Jó, ten namakanej. Prej oba zkouší Tottenham – na ty si musíme dát bacha,“ varuje kamaráda Wolsey.

  „Jo, dáme,“ odpovídá Blunt s plnou hubou a konečně přestane zírat na třídní krásku.

  „Kluci, musíte ten pohár vyhrát! Budu vám držet palce – takhle moc!“ vykřikne Pat za odcházejícími kluky. Zvedne pěsti a jasně naznačí, jak pevně bude ty palce držet. Avšak její přání je úplně jiné.

  „Bacha, Hopkinsky, určitě jdou vokounět sem,“ všimne si Jackie.

  „Nejradši bych jim dala tvarohový taky,“ dodá Aisha.

  „Tvarohový musí zmizet! Odteď nabízíme jen makový. Rychle, naházejte tvarohový sem a papíry navrch, ať jsou přikrytý,“ ozývá se Pat. Jakmile je taška plná, popadne ji a běží do školy.

  „Makový buchty, makový buchty, pojďte si pro nejlepší buchty v Londýně! Pojďte, dokud máme ještě pár kousků!“ vyvolává Aisha jako někde na pouti.

  Neutekla ani půlhodina od chvíle, co holky vystavily ve stánku kulinářské výtvory. Po buchtách ani památky. Pravda, ve velkém se rozdávaly jen makové. Ty s tvarohem skončily na dámském záchodku ve stejný moment, kdy k holkám dorazily sestry Hopkinsovy. Právě ony se jich na doporučení Johna Blunta vehementně dožadovaly. Prý takovou svačinku dnes v Londýně neseženou. A měly pravdu.

  Nedaleko Americké školy, tři kilometry odtud, poblíž čtvrti Soho, se nachází malá banka Drakeman a vedle ní čtyřhvězdičkový hotel Irish Boy. Obě budovy jsou v nenápadné, asi padesát metrů dlouhé ulici. Dopoledne tu bývá liduprázdno. Jen občas se objeví zákazník banky nebo osamělý hotelový host. Teď do ulice zahnul černý hranatý vůz. Luxusní Buick Riviera patří půjčovně vozidel v Liverpoolu. Všude je dostatek místa k parkování, ale řidič zastaví na sporném stanovišti mezi bankou a hotelem. Snad ze zvyku, snad z nervozity zajede předním kolem na chodník. Z vozu vystoupí Phick, Phack a Phock. Tři statní muži s hustými plnovousy. Jsou v černém, na hlavě klobouky, na očích tmavé brýle. V rukou drží věci, které by si normální člověk s návštěvou peněžního ústavu sotva spojoval: košťata, kýble, lopatky a krabice plné všelijakých cetek.

Vejdou do banky. Uvnitř je ředitel, pokladník, úřednice a šest klientů. Na pořádek dohlíží najatí ochránci Billy a Dusty. Phock zůstane u vchodu a s naprostým klidem nejprve před nechápajícím personálem strhne z prosklených dveří plakát s nápisem „Holky, za týden v sobotu čtrnáctého dubna v jednu sraz v Prague pubu U Hrocha. Lobo má narozky a všechno platí, Babette“.

  Následně tam vylepí oznámení „Dnes provoz přerušen do druhé odpolední z důvodu naléhavé deratizace, dezinfekce a dezinsekce vnitřních prostor. Děkujeme za pochopení!“. Phick a Phack, kteří se postavili do řady, najednou vytasí zbraně. Pak už to jde ráz naráz. Zajmou rukojmí, jimž vyhrožují zabitím. Donutí je lehnout si na zem.

  „Všichni na břicho, tváře nechat na koberci, ruce držet za zády! A, vy dva kašpaři, zbraně sem!“ Oba muži z ochranky Phocka poslechnou. Ten pokračuje: „Kdo je tady ředitel? No tak, nemám čas! Ať se hned ozve, nebo to tu pokropím.“

  „Tady, prosím, já jsem ředitel pobočky. Pánové, nechcete si promluvit v mé kanceláři? Všechno vyřešíme,“ ozve se asi třicetiletý manažer. Vstává ze země. Phock reaguje okamžitě. Surově ho udeří pažbou do hlavy. Ředitel ztratí vědomí a celý zakrvácený se svalí na koberec.

  „Kurva, nikdo nebude vstávat, dokud neřeknu!“

  V ten moment se automaticky uzamknou dveře banky. Phock, šéf gangu, se skloní k pokladníkovi: „Ty máš na starost kasu, že jo? Tak se zvedni a naval prachy.“

  „Hned to bude, pane; strpení, prosím,“ koktá vystrašený muž.

  „Dělej, nebo ti ustřelím palici.“

  „Tady je to, pane, víc v hotovosti nemáme,“ šeptá a podává mu štos bankovek.

  „To je málo, ty úřednický hovno.“

  „Pánové, opravdu, to je všechno, co si můžete odnést.“

  „Na drobný ti seru – já chci balíky z trezoru, kterej je tamhle za dveřma.“

  „O tom nic nevím, pane.“

  „Ty nevíš, kde máte trezor?! Koukej ho otevřít! Kód znáš ty a ředitel, ale ten zmrd nám nepomůže.“

  „Jestli myslíte, pane, tak bych se odhodlal vám vyhovět.“

  „To bych ti radil, slizoune.“

  Za moment odemyká malý plešatý mužík ocelové dveře trezoru. Uvnitř je deset pytlů. V každém se skrývá padesát tisíc liber.

  „Vy dva,“ Phock ukáže na Billyho a Dustyho, „ty pytle ven!“

  Příkaz je okamžitě vyplněn.

  „Hele, narodila se půlka melounku – a ta sračka nám to chtěla zatajit.“

  „Tak mu dej jeden výchovnej.“

  „Taky že dám,“ a Phock uštědří pokladníkovi silný úder na bradu. Ten se skácí k zemi. Dopadne tak nešťastně, že temenem hlavy zavadí o ocelové dveře, které před chvílí otevřel. Mužík pozbude vědomí. Phock ho popadne za nohy a strčí bezvládné tělo do trezoru.

  „Tady ti bude nejlíp, píčusi starej,“ pronese gangster. Otočí se k ochrance: „Co s váma, vy dva buzíci? – Nejspíš tohle…“ Dojde k nim a každého obšťastní pořádným kopancem do břicha. Muži se svíjejí bolestí.

  „Hoši, vemte je vedle a tam jim naložte, co se do nich vejde. Tuhle společnost si ohlídám sám.“

  Phick a Phack je odvádějí do ředitelovy kanceláře. Zavřou za sebou. Jsou slyšet jen tupé rány a lidské sténání.

  „Ty, no ty, pihovatá vopice, pocem!“ rozkáže Phock sekretářce, mladé manské dívce s dlouhými plavými vlasy.

  „Tady jsou černý kukly s tkaničkou; každýmu ji nasadíš na tykev a pořádně uvážeš okolo krku – a všem, i těm šéfíkům, co teď neví o světě.“

  Děvče splní jeho úkol.

  „A taky sobě, slyšíš, ty malá kebule? Co, tobě se nechce? – Tak ti pomůžu.“ Sadista dívce zkroutí ruku. Přitáhne ji těsně k sobě a mimoděk zašeptá: „Nejsme žádný svině, Jenny. Za to, jak to umíš s ovladačem dveří, ti něco necháme.“ Prudce ji odstrčí k lidem ležícím na zemi. Dívka skryje svou hlavu v ohavné kukle.

  Phock letmo nakoukne do kanceláře. Vidí, že se Phick a Phack činili. Bodyguardi dostali pořádnou nakládačku.

  „Dejte těm prasatům taky kukly. Kdo se má dívat na ty jejich zakrvácený ksichty.“

  Lupiči se vracejí mezi rukojmí. Phock vyštěkne poslední výhrůžku: „Teď mě všichni poslouchejte. Já a moji kámoši budeme odcházet postupně, po pěti minutách. A opakuju: Jak se někdo hne, je po něm.“

  Od té chvíle se gangsteři dorozumívají jen posunky. Otevřou se dveře. Každý popadne tři pytle a společně vyběhnou ven. Vzápětí se dveře tiše zavřou. Celá operace trvala deset minut.

  Vystrašení lidé jsou stále na zemi. Ne všichni. Sotva gangsteři odešli, vklouzla Jenny tiše jako myška do kanceláře. Už bez potupné kukly se nakloní k mužům z ochranky. Znají se. Všichni pocházejí z města Douglas. Ten vyšší je Jennin přítel, ten druhý chodí s Penny, která pracuje na recepci vedle v hotelu.

  „Kluci, no tak, pospěšte si: pytel je tamhle, rychle ho ukliďte, pak vás zase zamknu,“ špitne a ukáže k trezoru. Za minutku se vrátí k ostatním rukojmím.

  Právě včas. Pokladník začíná v pootevřeném trezoru přicházet k sobě, i těžce zraněný ředitel sebou podivně škubá. Jenny raději zalarmuje policii a záchranku. Když dorazí, mohou se lidé v bance konečně svobodně nadechnout. Jsou šťastni, že útok přežili. Jediní, kteří mají kuklu stále přivázanou na hlavě, jsou Billy s Dustym. V zamčené kanceláři ředitele je objeví až dorazivší inspektor.

  Ještě předtím ale vyběhli před banku lupiči zbaveni plnovousů, klobouků, tmavých brýlí a propriet k čištění všeho možného. Plán jim vychází. Už jenom naházet pytle do buicku a vyrazit pryč. Jenže nastal zádrhel: Na předním kole mají nasazenu botičku. K dovršení smůly si nějaký muž v šedé plátěné čepici se zájmem prohlíží jejich vozidlo.

  „Ty debile, já ti říkal, abys nedělal frajera a nenajížděl na chodník. V Londýně jsou na to hákliví.“

  „Co teď? Takhle neodjedeme.“

  „My odjedeme; za každou cenu odtud musíme zmizet, a hned.“

  „Čum, opuštěný fáro. Určitě ho šoféruje ten idiot, co šmíruje kolem našeho buicku.“

  Vyrazí k muži v plátěné čepici. Přijdou blíž a všimnou si diplomatické značky na jeho autě.

  „Ksakru, co je zase tohle?“ zakleje Phock.                                                                                                                               

Dovětek: Vše, o čem jste dnes četli se stalo v Londýně před třiceti lety. S aktuální situací ve světě to nemá nic společného, i když …. 

(pokračování za týden)