Pod kuratelou miliardářů

Jak se pracuje v Top společnostech, když jsou vašimi šéfy jejich zakladatelé? Myslíte si, že v takovém případě máte nehoráznou smůlu nebo jste dítětem štěstěny? Dříve než zjistíte odpověď, je dobré vědět že …  

Kapitola první - pokračování

Nová naděje

(Sochy z písku 1.2.)

Ben se vrátil po Velikonocích do Prahy jako vyměněný. Samý úsměv, samý vtípek, energie na rozdávání. Do jindy nepříjemného úkolu, kterým je příprava každoroční velké jarní porady, se pustil pln odhodlání. Ještě dnes přichystá nástřel rozpočtu, zítra seznam plnění akcí a pozítří rozešle pozvánky. Termín zvolil po domluvě s Georgem. Za čtrnáct dnů, první úterý v květnu. Ben ví, že tentokrát musí vše klapnout na jedničku. Jenže zorganizovat akci pro čtyřicet lidí, z nichž půlka bude ze zahraničí, vyžaduje značné úsilí. Ale Benjamin Preuss, všemi zvaný „Ben“, se s tím rád popere. Důvod je zřejmý: naskytla se šance, kterou před několika týdny považoval za ztracenou.

  Krásné májové počasí umocněné náhlou změnou situace způsobilo, že Benovi čas doslova letí. Ani se nenadál – a zítra jej čeká důležitý den. Svižné pracovní tempo má rád. Připadá si jako zamlada, kdy měl spoustu elánu. Táta by z něj měl radost. Skutečně, teď mě práce zase baví, bleskne mu hlavou. Dobře ví, že za vším je znovuprobuzený londýnský sen. Mrkne na mobil. Píše mu Lucie: Za hodinu oběd u Kocoura. Přijď, je to nutné.

  Je sice pondělí, které Ben nesnáší a nejraději ho prosedí u počítače, dnes ale určitě dorazí. Vycítil ze zprávy, že je to důležité. Odpoví jí okamžitě: Těším se, že tě uvidím.

  Lucie Machlovická pochází z Popradu. Do Prahy přišla koncem devadesátých let studovat scenáristiku. Brzy se prosadila jako umělecká vedoucí na alternativních divadelních scénách. Drobná činorodá žena s dlouhými zlatavými vlasy působila ve feministickém hnutí. Tam se seznámila s Benovou příbuznou Anitou Altenkopfovou a přes ni se dostala do nadace. Na rozdíl od kolegy Drábka nikdo nepochybuje o morálním profilu Lucky.

  Ben sedí v útulné restauraci malostranského hotelu U Modrého kocoura. Výběr místa není náhodný, neboť s hoteliérkou Mílou spolupracuje už dlouho. Tady má nadace vždy zajištěn plný komfort pro zahraniční hosty – a také sem občas zajdou ti, kteří patří k nadaci. Neuběhne ani pět minut, když přicupitá půvabná bytost s rozevlátou hřívou.

  „Ahojda Bene, nečekáš dlouho, že ne?“

  „Lucinko, na tebe bych čekal i do Vánoc!“

  „To ráda slyším, ale mně stačí, že si tady dneska. Poslyš, mám pro tebe něco zajímavého…“

  Ben napjatě čeká, co mu řekne, tím spíše, že vždy byla spojencem proti Drábkovi. Navíc dělá Georgovi v Praze asistentku, byť Drábek, ale třeba i Pat ji považují za šéfovu metresu. Povídá se o nich ledacos, a tak je dobré mít ji na své straně.

  „Bene, nedávno jsem mluvila s tvojí ségrou o výstupu mamá Gregorové na Pelhamu. Ale ty víš, že mám i jiné zdroje.“

  „Ty od šéfa?“

  „Jo, od něj. A ještě něco vím… Zítra George oznámí, že se připravují velké změny ve správní radě. Samozřejmě nejdůležitější je, že odejde Drábek. Být tebou, tak se teď moc snažím. Musíš vyhazovu využít – ale s rozvahou. Bene, posloucháš mě vůbec?“

  „Poslouchám, vážně tě poslouchám.“

  „Když se to povede, bude Drábek odříznutý od dění v nadaci. Pak George snáze prosadí jeho výměnu jako zástupce Prahy v Klondiku. Bene, jen si to představ: odvolají ho po dvaceti letech!“

  „Co říkáš, má logiku. Když se George stal bossem, Drábek přišel o flek místopředsedy správní rady. Teď vyletí i z ní. Je to jasný: šéf chce mít okolo sebe svoje lidi, ne ty Charlesovi. Stejnou taktiku použil před rokem ve firmách v Anglii.“

  „Bene, ale opatrně… Znáš Drábka. Bude kousat, a navíc je tu pořád Charles. Co my víme, jestli se starý pán na poslední chvíli nezabejčí.“

  „Luci, přísahám – teď už si Klondike utéct nenechám.“

  „Správně, Bene. Kdo jiný by to po Drábkovi měl dostat než ty? A ještě něco, George se rozhodl, že do konce roku nezůstane ve správní radě kámen na kameni, tak ať nejsi překvapen tím, co uslyšíš. Ne, ne, nic dalšího ze mě nedostaneš! Teda ještě je tu jedna věc, o níž se mi nechce moc mluvit.“

  „Ale no tak, nenapínej mě.“

  „No dobře, mají odejít i zakladatelé…“

  „To jako strýc Charles a teta Henriette?“

  „Jo, i na ně dojde.“

  „Tak to je teda bomba!“

  Ještě Lucii poděkuje a dál se nevyptává. Je spokojen s tím, co se dověděl. Když se vrátil do kanceláře, sdělil sekretářce, že tu vyjma lidí z Londýna pro nikoho není. Zavřel se u sebe a na chvilku přivřel oči. V ten moment ho dostihly vzpomínky na sedmnáctý listopad devatenáct set devadesát jedna, kdy slavnostně otevírali nadaci. Ještě teď si pamatuje, jak si ho Charles večer povolal k rozhovoru mezi čtyřma očima.

  „Bene, slíbil jsem ti, že nám v Praze povedeš kancelář. A dnes svůj slib plním. Ber jako vyznamenání, že jsi první zaměstnanec nadace. Nyní dostaneš půl roku na rozkoukání, pak začneš nabírat lidi. Stálé, i ty na externí spolupráci. Zapamatuj si, že The Golden Silent Prague Foundation je pobočkou londýnské nadace, a tudíž bude kopírovat naše charitativní cíle. Tvojí iniciativě překážky klást nebudu, ale nic se tady nehne bez našeho svolení. Zadruhé, v orgánech nadace budou zástupci od nás doplněni o jednoho nebo dva lidi z Čech. Tipy dávat můžeš, ovšem jen když tě o to požádáme. Takže jsi pochopil, že ne do všeho můžeš strkat nos. Je to jasné?“

  „Jasné, strýčku,“ vykoktal ze sebe.

  Zamlada choval vůči přísnému Charlesovi takřka nábožnou úctu, jež hraničila se strachem. Omluvou může být, že mu bylo třiadvacet. V létě končil vysokou a poprvé nastoupil do zaměstnání. Ale pracovat pro Gregorovi moc chtěl. Tolik, že uprosil strýce, aby to nějak zařídil s pány v uniformách, protože na něj číhalo nebezpečí vojny. Na tuhle práci měli v Praze Drábka, pro kterého byl zadaný úkol otázkou tří telefonátů.

  Ben od počátku věděl, že nápad na zřízení české nadace vzešel z hlavy baronky Henriette, ale jeho prvním šéfem byl sedmnáct let Charles. Významný diplomat, zahraniční poradce premiérky Thatcherové, se stal po roce devatenáct set devadesát úspěšným podnikatelem světového formátu. Je zázrakem, že si v nabitém seznamu našel čas i na naši nadaci. Místo prezidenta správní rady přenechal Georgovi, až když uznal, že sedmasedmdesát je vhodná doba na to, aby šetřil síly. Tenkrát se dostala do správní rady také Patricie, která nahradila Drábkova kámoše docenta Brejlu.

Ben vzpomíná, jak úspěch londýnské sestřenky mohutně slavili u Kocoura. Byli tam všichni, které spojuje pradědeček Benjamin: on, George, Patricie, Thomas. Večer přijela Anitka i sestra Jiřinka.

  „Ach, bože, to bylo velký… Ale co zítra? Bude opět důvod k oslavě?“ ptá se nahlas sám sebe.

  Mrkne na hodinky. Blíží se pátá. V kanceláři zůstal poslední, proto bude zamykat. Otočí klíčem a zakóduje dveře. Ignoruje výtah a rychle seběhne po schodech. Za okamžik se ocitne na Václaváku. Pohltí ho pestrobarevný dav a dovleče k metru. Po eskalátoru se sune dolů. Ještě není na nástupišti, když vidí přijíždět soupravu. Rychle dobíhá otevřený vagon. Stihl to. Chytne se madla nad sebou a rozhlédne se. Tolik zamračených tváří jako ráno tu není. Naopak, cestující jsou mnohem uvolněnější. Také oni mají nepopulární pondělí za sebou.

  „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice: Náměstí Míru,“ slyší důvěrně známý hlas. Vzápětí se vlak plný lidí rozjede.

  Poradu začali v osm ráno a hned na plný plyn. George si jako vždy pozval Bena do kanceláře dvě hodiny před začátkem. Chce probrat věci, s nimiž se nemíní na jednání pléna zdržovat. Času nemá nazbyt. Včera byl v Paříži, zítra letí do Singapuru. Devadesát minut trvala Benovi obhajoba rozpočtu. Nadací proteče za rok tolik peněz, co středně velkým podnikem, a tak není divu, že finanční řízení zajímá George ze všeho nejvíc.

  Na čísla se zaměřili, když spolu probírali budoucí akce. Výběr je více než rozmanitý: Srpnový Parlament dětí Evropy. Letní fotbalový kemp pro školáky ze sociálně slabších rodin. Blok studentských seminářů o kulturním odkazu renezance. Červnové setkání bilingvních rodin nazvané „Jak rozmluvit batole“. Anitčina marketingová dílna pro genderové NGOs. A také nesmírně oblíbený předvánoční boxerský turnaj seniorek v kategorii šedesát plus. To všechno se uskuteční tento rok pod patronací nadace v Čechách. George následně přidává další akce, které jsou pořádány díky kontaktům s globálními organizacemi, jako jsou UNICEF a UNESCO. Stává se, že Gregorové některé projekty dohodnuté v Londýně nechávají realizovat v Praze. Navíc londýnská rodina, sama velká a úspěšná nadnárodní korporace, hájí ve střední Evropě zájmy dalších britských společností. Také s tím musí její pražské zastoupení v rozpočtech počítat.

  Právě skončili a Ben má ze schůzky dobrý pocit. Vše podstatné před bossem obhájil. Zamíří k sobě. Chce využít čtvrthodinky, která zbývá do desáté. Když přechází do své kanceláře, všimne si, že je tu víc lidí, než čekal. Nakoukne do velké zasedačky. Tam už sedí naškrobený Drábek a Benův kulaťoučký bratranec Thomas. Ale jsou zde další známé tváře. Bena napadne, že je na rodinné sešlosti, neboť u kuchyňky postávají Jiřina, Anitka a Patricie.

  Na první pohled každého zaujme nejenom přirozená krása a elegantní vzhled usmívajících se žen, ale také jejich vzájemná podoba. Člověk by si pomyslel, že jde o sestry, a ne o sestřenice z druhého kolena. Malinko zaoblené tváře prozradí, že kdesi v minulosti je slovanský původ. Všechny jsou takřka šest stop vysoké, modrooké, dlouhovlasé. Nejlépe je rozlišíte podle barvy vlasů: Pat je černovláska, Anitka blond a Jiřinka brunetka. Dámy se pyšní postavami vyvážených, chce se říci: přitažlivých tvarů. Žádné vyhublé, nebo dokonce obrácené figury, ale holky „krev a mlíko“. Starý Benjamin by byl na své pravnučky hrdý.

  Na rozdíl od děvčat tvoří bratranci George, Ben a Thomas nesourodou trojici. Pánbůh pořádně zamíchal kartami a sotva vás napadne hledat mezi nimi příbuzenský vztah. Jsou fyziognomicky tak odlišní, že je záhadou, proč se genetika zachovala jinak u chlapců a jinak u děvčat. Tohle tajemství ale ponechme přírodě.

  „Proboha, je nás tu šest od Gregorů, a pak padesát dalších,“ řekne Ben Lucii, na niž narazil u svých dveří. Rusovlasou kolegyni doprovází Oskar Poupe a Casper Willoughby. První je letitým tajemníkem londýnské, jakož i pražské nadace, druhý nápadníkem jedné ze čtyř Georgových dcer.

  „Bene, promiň, zapomněla jsem ti včera říct, že tu bude narváno, protože přiletí celý Londýn.“ Pak se k němu nakloní a zašeptá: „Stále platí, že George oznámí dalekosáhlé změny.“ Ještě se na něj povzbudivě usměje a s Angličany po boku odkráčí do Georgovy pracovny.

  Uteče deset minut a k Benovi pronikne písklavý hlásek sekretářky Aničky. Všechny je svolává do velké zasedačky. Než se zvedne ze židle, přivře oči a v duchu osloví Nejvyššího. Krátký rituál provádí vždy, když o něco jde. Je to zvláštní, ale často bývá vyslyšen. S přáním, aby to byl on, kdo dnes bude dítětem štěstěny, vchází do místnosti plné lidí.

(pokračování za tři týdny)