O ustřeleném varleti, moudrém rozhodnutí a laskavém srdci pánů D a G

Ať se narodíte v ghettu či na zámku, jste ovlivněni událostmi, s nimiž toho moc nenaděláte. Jen čas ukáže, zda vám ulehčily nebo znesnadnily složitou cestu životem. Také do osudu Miss Gregorové zasáhlo několik mužů, kteří ...  

Kapitola devatenáctá - dokončení

Justin

(Miláček Anglie 19.9.)

Když se odpoledne sešli hosté na Duncanglennu, panovala mezi nimi rozpačitá nálada. Nikdo nevěděl, zda je čas na oslavu, nebo se mají zavřít v komnatách a hořekovat nad nevydařenou akcí. V pět sezval Richard příbuzenstvo na nádvoří, kde budou pózovat pro společnou fotografii. Po posledním sýrovém úsměvu zámecký pán oznámil: „Křest znamená pro Duncany vždycky hodně, tak si nenechme náš velký den nikým zkazit. Očekávám všechny v Alžbětinském sále a garantuji vám, že to spolu roztočíme.“

  Před sedmou se v největším sále na zámku schází více jak stovka lidí. Sražené stoly tvoří mohutné hranaté „U“. V čele bude sedět Richard, XI. lord z Duncanu. Vedle něj Patricie, z druhé strany anglikán John, biskup z Durhamu. Spolu s nimi dalších sedmnáct lidí: Charles a Henriette, George a Maureen, Elspeth s Arturem MacDowellem a jejich dospělé děti Jossie, Walter a Rod. Consetty zastupuje vikomt Bowdy s budoucí komtesou Yvonne. Sestavu doplňují zástupci spřízněných Yorků a bavorských Wittelsbachů. Po obou stranách je vždy padesát dalších účastníků slavnostní večeře.

  Než začnou, donese mladý Hart aktuální zprávy z kliniky. Obklopen členy rodinného klanu, prozradí, že Roger měl lehký infarkt; v pondělí ho odvezou do Londýna. Grimsby? – Kulku, která skrz stehenní sval projela až k hýždím, vyndali. V kraji lovců je to pro lékaře rutinní zákrok. S lordem Colebrookem to bylo mnohem horší: Střela mu potrhala střeva. Nebýt rychlého převozu, nejspíš je po smrti. Doktor popojde k baronce a její dceři. Nakloní se k nim a zašeptá: „… a navíc přišel o levé varle.“

  „S čím kdo zachází, tím také schází,“ opáčí Patricie.

  „Ale, děvče, takhle nemluv. Nikdy nevíš, co od Colebrooka budeš jednou potřebovat,“ napomene ji matka a dodává, „a když to vezmu kolem a kolem, tak ti možná jeho, jeho, jeho, ksakru jak to říct, ty jeho koule zachránily život.“

  Hart, už opět nahlas, pokračuje: „Parkera jsme měli na pitevně. Víte, proč boural? – Při jízdě si prostřelil hlavu. Dověděl jsem se, že než šel učit, byl instruktorem u tajných služeb. Zúčastnil se akcí v džunglích Malajsie a Bornea. Za službu vlasti dostal vyznamenání. Nebyl to špatný člověk.“

  „Já ho měla ve škole ráda: byl férovej a všem měřil stejně. Nikdy nepochopím, proč to udělal.“

  „Ale, Pat, holčičko, pojď ke mně a netrap se tím. Tohle je přece tvůj den,“ uklidňuje matka dceru.

  Přesunou se ke stolu. Každou chvíli má začít večeře. Lord Duncan se připravuje na slavnostní řeč. Za pár minut se nese sálem jeho zvučný hlas: „… a nesmíme zapomenout na to, jak se zachovala Patricie. Doneslo se mi, že spousta z vás si myslí, že se do toho neměla plést, že měla myslet na sebe a svoje dítě. Ona však nemlčela, a já ji za to obdivuji. Líbily se mi noviny, které ji nazvaly ‚statečnou dívkou‘. Víte, cítím to samé. Proto připíjím na Miláčka Anglie, naši statečnou dívku, a také na jejího chlapečka.“

  Sálem se ozývají opakované výzvy k přípitku. Brzy je doprovodí potlesk. Ten je silnější a silnější. Přidají se výkřiky provolávající její jméno. Nakonec všichni vstoje rytmicky tleskají a skandují burácivé: „Pa-tri-cie, Pa-tri-cie, Pa-tri-cie.“ Alžbětinský sál zažívá její oslnivý triumf.

  Když se přítomní utiší, postaví se před ně dojatá Patricie. Přelétne očima místnost plnou lidí a rozechvělým hlasem pronese: „Drazí rodiče, strýčku Richarde, biskupe Johne, milá rodino, dámy a pánové, chci vám poděkovat za všechno, co jste pro mě udělali. Za poslední rok jsme spolu zdolali hodně překážek a bez vaší pomoci bych to nikdy nedokázala. Vím, že v životě není nic zadarmo, a pokud chci ještě něčeho dosáhnout, záleží to ode dneška hlavně na mně. Uznávám, že jsem udělala moře kopanců, ale nikdo z vás, co tady sedíte, se nemusí stydět za to, že se zná s Patricií Gregorovou. A také děkuji Bohu, že žiji v nejlepší zemi na světě. Teď, prosím, o prominutí – zajdu za Justinem, abych se podělila o naši společnou radost.“

  Znovu zazní aplaus, znovu vyvolávají její jméno. Konečně se po čtvrthodince ocitne v pokoji svého synka. Najde v něm May Jordanovou, která drží hošíka u velkého naběhlého prsu. Stokilová blonďatá selka s pletí barvy tvarohu je Justinovou kojnou. Před týdnem ji přivedl z Leedsu Anselmův bratr Lemuel. May je tu krátce, proto na ni dohlíží Marfa. Pat s oběma prohodí několik slov. Je ráda, že se vyřešila i poslední zdánlivá podružnost. V pondělí odjede do Cambridge bez nejmenších výčitek.

  Večer se ještě bude bavit na Duncanglennu. Na tanečním pořádku má plno jmen: lord Richard, anglikán John, její otec, bratr George, vikomt Bowdy, další strýcové a bratranci, oba Hartové, oba Poupové, Mort Jackell, generál Blunt, Leishman z New Yorku. A také sir Bobby, největší paštikář v Anglii, který kdysi nadbíhal její matce. Nikdo podobný tu pro Patricii není. Nevadí jí to, dnes opravdu ne. A později? – Čeká na ni zase nějaký Frank, Luck, Kenny nebo Jan? – Ví, že ano. Ví, že se časem objeví zajímavý muž, který si podmaní její srdce. Svému štěstí ale naproti nepůjde. Tuhle nádhernou tajenku lidského života nechť vyřeší osud sám.

  Kolem dvanácté se obrátí lord Richard na Charlese Gregora: „Přesuňme se do mojí pracovny. Chci vám něco důležitého říci – jenom vám, příteli.“

  Pánové se pohodlně usadí v kožených křeslech. Pro oba muže, zvyklé trávit čas v útrobách historií a tradicí nasáklých místnostech, je to balzám na nervy.

  „Tak čím důležitým mě chcete překvapit, když jednáme o půlnoci bez Poupa a vašich psů?“

  „Sám uvidíte,“ sáhne do stolu a vyndá obálku se vzácnou pečetí. Než ji otevře, začne tiše hovořit: „Charlesi, věříte mi, že se dnes necítím tak osamělý jako před deseti lety? Jezdí sem přátelé, navštěvují mě příbuzní, přibývá děti s krví duncanovských Yorků. To je zavazující zjištění, když já potomky nemám. Poupův tehdejší nápad, abych vsadil na vaši rodinu, abych vám a Henriette dal důvěru, abych poskytl Andymu záruky v City a Tomovi pomohl ve straně, to je něco, za co budu notáři do smrti vděčný. Je jasné, že by to bez vašich schopností, vlivu a autority nešlo. Místo úpadku rodu dnes vzkvétáme. Charlesi, máte moji úctu.“

  „Ne, Richarde, tak to není. Klan mohutní díky vám. Podpořil jste sňatek George s Maureen. Teď mezi nás patří i Consettové, a to rodinu neuvěřitelně posílilo. Také vím, jakou máte práci udržet si Lancastery a Kiwiovi od těla. Zvláště teď když se nám daří a oni mají choutky přiživit se na úspěchu. Vážně, jsme ohromně silní a nikdo si na nás netroufne. Jen považte, já mohl před půl rokem vyhodit z domu Wolseyho. To by dřív nebylo možné. Lorde Richarde, vy jste hlavou mocného společenství, které se tady sešlo.“

  „Dobře, shodněme se, že máme na vzestupu zásluhu oba. Ale ať vás nenapínám: Tohle je psaní, které mi předevčírem dovezl z Londýna královský kurýr. Bude součástí závěti. Nebojte, ještě neumírám, ale chci vás na něco připravit.“

  „Neměli bychom zavolat Poupa nebo Henriette a Elspeth? Děvčata jsou vaše nejbližší příbuzné.“

  „Ne, tohle chci vyřešit jen s vámi. Kdysi jsem se rozhodl, že dám přednost Henriette před Elspeth a také před bratránkem Edmundem Duncan-Kiwim. Jsem přesvědčen, že to byla moudrá volba a rozhodl bych se tak i dnes. Proto vám jako prvnímu oznamuji, že Georgeovi jednou připadne titul lorda z Duncanu. Právě on, můj nejstarší synovec, bude tím dědicem.“

  Charles se zhluboka nadechne. Tak přece to bude George, kdo se stane v pořadí dvanáctou hlavou rodiny. Neměl by být překvapen. Všichni to předpokládali, ale občasné Richardovy narážky na Kiwiovi je léta držely v napětí. Rád by se o radost podělil s Henriette, ale ví, že musí mlčet až do Richardovy smrti. A to může být dalších dvacet let, neboť lordovi předci se vyznačují neobvyklou dlouhověkostí. Děd Cecil se dožil osmdesáti šesti, a otec Alfred dokonce devadesáti let. Přesto je dobré vědět, komu bude patřit tolik ceněný titul.

  Slyší, že Richard pokračuje: „A co dál? Co když se mu něco stane? Co když po něm zůstanou jenom dcerky? Bůh je mi svědkem, že si to nepřeji. Potom by řešením bylo předat nástupnictví do Skotska nebo na Nový Zéland, ale to by žádný Duncan nikdy neudělal. Raději jsem hledal někoho mezi námi. Jenže taková osoba tu deset let nebyla – až se v srpnu narodil Justin.“

  „Richarde, ale Pat nikdy nezveřejní, kdo je jeho otcem, o tom jsem přesvědčen.“

  „To vím také, ale nežijeme ve středověku. Proto jsem se před Královskou kanceláří zaručil svým slovem, že původ Justinova otce je v pořádku. Dokumenty jsem doložil. Ne, buďte v klidu. Četla je pouze Jeho Výsost a s ní lord Whiteman z Norfolku, který si jako svědky povolal Jackella a Poupa.

  „Nikdo z nich se mi o tom nezmínil.“

  „Správně, oni o tom s vámi nemluvili, protože jsou vázáni mlčenlivostí ke Královské kanceláři a tím pádem Koruně. Stejně jako vy, Charlesi, v případě tohoto rozhovoru.“

  „Richarde, snad mi důvěřujete?“

  „Ale ano, jinak to tu s vámi neprobírám. Víte, všechno je důsledkem toho, že Patricie, byť aristokratka, pojímá zavedené záležitosti dosti nekonformně.“

  „Richarde, s tím těhotenstvím a rolí svobodné matky jsme souhlasili všichni.“

  „A já nejvíc. Vzpomínáte, jak jsem vám říkal, že pečovat o rod je moje starost, ano?“

  „Vzpomínám, lorde Duncane, ba že vzpomínám,“ přitaká Charles.

  „Proto jsem na konci srpna poslal do Královské kanceláře list. Je to delikátní věc, tak jsem využil královského kurýra.“

  „‚Královský kurýr‘? ‚Královská kancelář‘? – O čem to pořád mluvíte? To vážně existuje?“

  „Nikdo Kancelář ani kurýra nezrušil, jenom ten posel už nejezdí na koni.“ Přes vážnost situace se zachechtá, pak významně dodá: „… a Kancelář vyřizuje výhradně naše rodové záležitosti.“

  „‚Naše rodové záležitosti‘?“

  „Ano, to jsou věci mezi námi a my do nich nezatahujeme soudy. Co je komu do toho, jak si řeší dvě stě rodin v Anglii svoje problémy?“

  „A náš problém jste vyřešili?“

  „Všechno je uvnitř,“ usměje se a ukáže na obálku s velkou červenou pečetí, na níž svítí čitelný nápis „The Royal Office“.

  „Charlesi, přečtěte si to.“

  Nasadí si brýle a opatrně vyndá dopis z obálky. Zarazí ho, že je napsán ručně a zvláštním slohem. Bez ohledu na lordovu přítomnost polohlasně předčítá: „Richard Alfred York Duncan, XI. lord z Duncanu, markýz Beckwithshirton, je jedinou osobou, která může dopis převzít, číst a jednat podle něj s Královskou kanceláří.“

  „Toho si nevšímejte, tahle rozprava se neuskutečnila, tak jste nemohl žádný dopis číst,“ mrkne na něj spiklenecky.

  Charles rychle přelétne další řádky. Tam se podrobně uvádí, kdo žádost přijímal, posuzoval a také ji svým podpisem stvrdil. Tolik známých jmen se zabývá mým dvouměsíčním vnukem a vše schvaluje přímo Ona. Snad to nebylo považováno za přílišnou troufalost, vyleká se Charles. Poslední slova opět vyslovuje tak, že je slyší i Richard:

  „… podle názoru výše uvedených osob a také podle sdělení právního oddělení parlamentní komise pro udělování titulů se uznává možnost zařazení vašeho prasynovce Justina Gregora, syna lady Patricie z Duncanu, vnuka baronky Henriette z Duncanu, pravnuka lorda Winstona z Duncanu a prapravnuka X. lorda z Duncanu, do nástupnické linie dědičného titulu lord z Duncanu, uděleného vaší rodině Jejím Veličenstvem Vilémem III. léta Páně šestnáct set devadesát pět. Jménem Jejího Veličenstva lord Whiteman-Norfolk, sekretář Královské kanceláře, dvacátého šestého září devatenáct set devadesát. Londýn.“

  Vrátí dokument do obálky a tu předá Richardovi, který tiše pronese: „Charlesi, můj rod převezmou jednou vaše děti a pak vaši vnuci. Doufám, že tu Duncanové budou další generace.“

  „Richarde, tohle my neovlivníme.“

  „Charlesi, dnes jsem byl v Malém sále – a je tam místo na dalších deset obrazů.“

  „Dáváte šanci deseti mým potomkům?“

  „Ano, dávám Gregorům úkol na dalších tři sta let!“ přikáže se smíchem Richard a pak zostra dodá: „Charlesi, pojďme odtud; vždyť jsem lidem slíbil, že to roztočíme. Tak ať jsem u toho.“

  Než dojdou k Alžbětinskému sálu, Charles se omluví. Po tak závažném rozhovoru musí ještě někoho vidět. Vydá se po schodišti nahoru a zastaví se před dětským pokojem. Zaklepe na dveře. Nikdo se neozývá. Opatrně vstoupí dovnitř. U postýlky pod rozžehnutou lampou klimbá chůva.

  „Marfo, no tak, Marfo, nechte mě tu s malým.“

  „Pan Gregor, mám být na chodba nebo ve svůj pokoj?“

  „Počkejte u sebe, pak vás zavolám.“

  Zadívá se na Justina, lehce se předkloní a jemně se dotkne jeho sevřené pěstičky. Dobrých dvacet minut pozoruje spícího človíčka, jehož existenci chtěli před světem utajit.

  „Chlapče, je dobře, že ses nám narodil. Jen Bůh ví, jak moc jsem si vnoučka přál,“ řekne na rozloučenou. Povolá Marfu a vrátí se do sálu. Právě včas. Blíží se druhá hodina a zábava je v plném proudu.

  Někdy ke čtvrté se Patricie dostala do postele. Požádala Marfu a May Jordanovou, aby přenesly postýlku s malým do jejího pokoje. Nechce dospávat bez něj. Leží a poslouchá slabounký dech svého dítěte. Vybaví se jí vzpomínka stará několik let: První usínání na Pelhamu. Byla plná očekávání, co jí přinese život v novém domě. Nepamatuje si na všechna tehdejší přání, ale určitě mezi nimi nebylo to, že se během osmi let promění z roztomilého děvčátka v krásnou ženu, která se v devatenácti stane matkou.

  Po chvilce usne. Zdá se jí o krásné černovlasé dívce, jež přivedla na svět chlapce. Ten o mnoho let později dospěje v muže a v nelítostném boji porazí svého strýce. Díky vítězství se stane zakladatelem nejznámější dynastie na světě. Nový král z jejího snu se jmenuje Justin Lancaster York. Jeho matce v Anglii říkají M… 

  Víc si Patricie nepamatuje, neboť ji probudil Justinův pláč. Vezme dítě k sobě a začne ho konejšit. Když se uklidní, zavolá Marfu a chlapečka jí předá. V tu chvíli si uvědomí, že dneškem končí jedna etapa jejího života.

  Na další nebude čekat dlouho. Zítra se vydá do Cambridge. Až dostuduje, vrátí se do Londýna. Pak už ji v rozletu nic nezastaví.

(Rozlučková kapitola za dva týdny)