Nastal čas pro změny

Po každé krizi přichází úleva, což bývá nejlepší čas na uskutečnění změn. To si uvědomují lidé, kteří rozhodují o osudech jiných. Otázkou je, zda se to bude týkat i našeho člověka v Praze ...

Kapitola první

Nová naděje

(Sochy z písku 1.1.)

Píše se dvacátý první březen roku dva tisíce čtrnáct a my se ocitáme v Praze. Když včera stanice hlásily, že přijde hezký den, věřil tomu málokdo. A přesto onoho pátečního rána vysvitlo nad městem jasné slunce, aby symbolicky sdělilo všem nedočkavcům, že nastalo jaro. Všiml si toho i Ben, když v dobré náladě opustil vinohradskou garsonku. Venku si takřka dětinsky vychutnává konec zimy. Vždy je to stejné, a vždy je to nádherné. Staré mizí a nové nastupuje. Tíha okolního světa mu připadá v čase rovnodennosti mnohem snesitelnější.

  Za několik minut vchází do domu na rohu, kde Vodičkova ulice ústí na Václavské náměstí. Jako každé ráno oželí výtah. Vyběhne několik schodů a ocitne se ve druhém poschodí. Odkóduje dveře a vstoupí do sídla nadace. Projde chodbou, zabočí doprava a po několika krocích vejde do své kanceláře. Otevře okno a vykloní se ven. Václavák pomalu ožívá. Usedne ke stolu a zapne počítač. Ještě netuší, že se zanedlouho spustí řetězec událostí, který ovlivní jeho další osud.

  Čtyřicátník Ben tady není „bossem“, jak tomu říkají jeho londýnští příbuzní. Tím je Benův vzdálený bratranec George Gregor. On na post předsedy správní rady nikdy nepomýšlel. Je realista a chápe, že takové místo může zastávat jen někdo z rodiny strýce Charlese. Sám dělá v nadaci správce nebo administrátora, chcete-li, a to už od podzimu devatenáct set devadesát jedna, kdy Gregorovi pobočku založili.

  Angličanům slouží rád a doufá, že v tom bude pokračovat. Mrzí ho ale, že se původně dynamický projekt plný entuziasmu změnil během dvaceti let v přehlídku pompézních, avšak notně strnulých soch z písku. Na první pohled je jejich činnost chvályhodná, výsledky v českém kontextu oslnivé, ovšem chybí tomu pevné základy a jasný směr. Vše je konáno na efekt, dlouhodobá perspektiva nikoho nezajímá. A objevují se problémy, jejichž řešení nadace stále odkládá. Viní z toho Londýn, který o všem rozhoduje sám, ale též sebe, neboť neměl na takovou hru přistoupit. Ben dobře ví, že sebevětší písková socha časem neobstojí s méně okázalou, zato solidní stavbou z kamene.

  A ještě jedna věc ho trápí. Už několik let pociťuje, že pracuje z jakési setrvačnosti. Nové výzvy nepřicházejí, a on postupně ztrácí ambice. Dřív byl mnohem ctižádostivější. Měl zálusk na jedno lukrativní místo. Nešlo o bosse, nýbrž o pozici českého zástupce v londýnském řídicím výboru, jemuž zasvěcení říkají „Klondike“. Původně posměšná narážka bankéřů ze City se brzy uchytila. Jenže do roka se Gregorům povedl obchod století, s nevyužívanými pozemky, a v Londýně najednou získalo označení zcela jiný význam. Ve spojení s rodinou Duncan-Gregorů se stalo známkou úspěchu a blahobytu.

  Z hlediska pravomocí není členství v Klondiku významná funkce, ale přináší nositeli neskutečné výhody: finanční, společenské i zážitkové. Našinec se vypraví jednou za kvartál na týden do Londýna. Tam absolvuje řadu nezáživných schůzí, kdy lidé svázaní s klanem Duncan-Gregorů burcují přítomné manažery, aby byli lepší a ještě lepší. Když je člověk snaživý a ctí loajalitu, brzy narazí na zlatý důl.

  Před dvaceti lety se uvažovalo i o Benovi. Bojoval jako lev, avšak vybrali zkušenějšího. Až současný zástupce odejde, Gregorové nejspíš vsadí na někoho z mladých. Při této myšlence se smutně usměje. Je smířen s tím, že se židličky v Klondiku nedočká. Nezatrpkl, ale chybí mu jasný cíl. Něco, kvůli čemu by se každý den těšil do práce. Často si vzpomene na otce, když se ho ptával, jak může jako primář vydržet dlouhé a opakované služby v nemocnici. „Víš, chlapa musí práce bavit, jinak je s ním zle,“ bývala jeho odpověď. Přesto by neměnil.

Ve svých pětačtyřiceti si neumí představit, že by začínal jinde. A proč také, když ho šéfové chválí? Oceňují, že se k práci staví čelem a vždy si nějak poradí. Kancelář má skvělou pověst – a on s lidmi zevnitř i mimo nadaci dobře vychází.

  Avšak existuje výjimka a tou je Alex Drábek. Český zástupce v Klondiku. O víc jak generaci starší konkurent mu léta pije krev. Stará struktura, která v listopadu rychle otočila, je neustále krok před ním. Ben ve skryté válce nevítězí, ovšem nevzdává se. Pochopil, že jedinou šancí, jak uspět, je zvolit protivníkovy zbraně. Proto už dlouho shání materiály dosvědčující Drábkova svinstva. Rozhodil sítě mezi známými – ale stále nic. Třeba je opravdu nedotknutelný. Někdy se mu vybaví chvíle, kdy zakládali nadaci. Tehdy Charles přivedl postaršího vysokého muže. Drábkův tvrdý ksicht se mu zdál povědomý. Věděl, že se potkali, ale ne a ne si vybavit, kde to bylo. Zběhlý funkcionář, velké zvíře, partajní eso, týpek, co se prosadí za každého režimu, napadlo ho okamžitě.

  Drábek byl místopředsedou správní rady pražské nadace od jejího založení a myslel si i na místo předsedy. Jenže přišlo památné zasedání v roce dva tisíce osm, konané v malostranském hotelu U Modrého kocoura. Tehdy odstoupil z funkce předsedy Charles. Jenže jeho nástupcem se nestal ambiciózní Drábek, ale syn George. Ten konkurenta okamžitě odstavil do pozice řadového člena rady. Arci tím Drábek nadobro ztratil šanci stát se bossem; podržel si žádanou funkci v Klondiku.

Téměř dvacet let zastupuje Prahu v londýnském řídicím výboru. Této pozice, spojené s řadou pohádkových výhod, se drží jako klíště. Není se co divit. Dostat se do exkluzivního klubu ředitelů z celé Evropy je velkým lákadlem pro všechny, kteří jsou spjatí s nadací. Moc, kontakty a bohatství přitahuje hodně zasvěcených. Jenže na Česko připadá v Klondiku pouhopouhé jedno místo.

  Drábkova genialita spočívá v tom, že pokaždé pro sebe vytěží maximum. Vyjma zklamání u Kocoura nikdy neprohrál. Vždy dosáhne cíle, který si předem vytyčí. Musí se mu přiznat, že je vzdělaný, sečtělý, zná několik jazyků a jeho schopnost sebeovládání a manipulace s lidmi je znamenitá. Takový James Bond po česku, chráněný neproniknutelným štítem tajemna. Je tu však pořád jeho problematická minulost s mnoha stinnými kapitolami. Proto ho Ben nesnáší a touží po jeho skalpu.

  Alexovi bude letos sedmdesát šest let a v Londýně se ozývají hlasy, aby odešel do důchodu. Problém je, že on na penzi rozhodně nepomýšlí. Navíc má silného zastánce ve starém Gregorovi. Znají se z dob, kdy byla Evropa rozdělená. Prvně se viděli na Helsinské konferenci před čtyřiceti roky. Každý stál na jiné straně barikády, ale nějakým zvláštním způsobem si padli do oka. Vše je o to podivnější, že na počátku byli nesmiřitelnými soupeři. Časem se karta obrátila a Charles se stal Drábkovým patronem. Toho Alex mistrně využil a vetřel se do jeho přízně, což se mu po převratu náramně hodilo.

  Spolupráce se vyplatila oběma, neboť při rozjezdu potřeboval Charles někoho, kdo se dobře orientuje v českém prostředí. Nemohl si vybrat lépe, protože Drábek se znal prakticky s každým, kdo v Praze něco znamenal. Lhostejno, zda patřil k nomenklatuře či disentu. Jedni tvrdí, že pracoval jako dvojitý agent, druzí jej považují za křiváka, co v tom umí chodit. V každé době byl na výsluní. Vyznal se v tlačenici, věděl, kam se přidat. A když to nešlo jinak? – Zmizel a po čase se vynořil. Možná to skutečně hrál na obě strany. My to nevíme, alespoň většina z nás.

  Utekl měsíc a přišly Velikonoce. Ben je strávil se svými nejbližšími v Plzni. Byly jedny z nejhezčích, neboť zažil nečekané zmrtvýchvstání. O velikonoční neděli se mu ozvala sestra, od níž se dověděl neuvěřitelnou věc. Ale začněme hezky popořádku. Duncanové, a s nimi londýnští Gregorové, drží po generace na Velký pátek tradici, kdy pozvou na panství nejenom své anglické přátele, ale také někoho z příbuzenstva rozesetého po celém světě. Letos padla volba na Jiřinu. Přiletěla už ve čtvrtek a hned se jí ujala Patricie. Sestřenky, mimochodem stejně staré, dělí je pouhý den, spolu strávily většinu času. Setkání kamarádek mělo obvyklý průběh: řeči, dojmy, řeči, city, řeči, děti a hlavně ti nesnesitelní chlapi. Jedna zpráva ale s Jiřinou zacloumala. Ještě z Anglie se spojila s bratrem, aby mu tlumočila to, v co už nedoufal.

  Jindy opatrná Pat se v sobotu před Jiřkou po pár skleničkách rozpovídala. U Gregorů se na Bena nezapomnělo, ba co víc, počítá se s ním. Je to čerstvá informace. Do roka, víc ne, půjde Drábek od válu a Ben je na řadě. Minulý víkend byla na Pelhamu svědkem vzrušeného rozhovoru, ve kterém Henriette vyčetla Charlesovi, proč ve výboru ještě drží toho dědka. Za Prahu má sedět v Klondiku Ben. Je mladší, v nadaci je stejně dlouho a především je to jejich krev. Doba, kdy se muselo platit té bolševické korouhvičce za informace, je snad pryč. Teta při svém výlevu dokonce bouchala pěstí do stolu a strýc se nezmohl na slovo. V salonu bylo plno lidí a mezi nimi také ti, co jsou spojeni s londýnskou nadací. Vše musel žehlit George. Nejprve podpořil mamá a sám si přisadil, že s Drábkem do správní rady už nepočítá. Vzápětí přítomným vysvětlil, že Ben je na významné posty dlouhodobě připravován.

  Člověk znalý rodiny Gregorů ví, že baronka je prostořeká žena a nemá Drábka ráda. V jejich londýnském domě, kam ho Charles párkrát pozval, mu vždy akorát podala ruku a prohodila cosi o vrtošivém anglickém počasí. Nic víc. Na yorkshirské panství, které ona přinesla do rodiny, se Drábek nikdy nedostal, ač o to tolik stál. Stará paní se tu a tam nechává slyšet, že tenhle člověk, tak jej nazývá, se u nich na zámku objeví jedině přes její mrtvolu. A ona se prý umřít nechystá.

  Nečekaná zpráva vyvolala u Bena nadšení. Když opadla první vlna emocí, uvědomil si, že cesta na vrchol bude těžká. Jistě, anglická teta je na jeho straně. Je jejím oblíbencem. To poznal hned při prvním setkání, když otevírali nadaci.

  Jenže strýček Charles je konzerva všech konzerv a Drábka se jen tak nevzdá. Navíc o tom, kdo se kam posune, stále rozhoduje on. Nejdůležitější je pro Bena George, ale ani jeho podporou si není jistý. Kdysi se před ním vyjádřil, že až bude v Praze šéfovat, zváží Benovu kandidaturu do správní rady. Od té doby je ticho po pěšině.

(pokračování za tři týdny)