Zpropadenej dědek

S tímhle penzionovaným vojákem jsou trable. Nejenže porušil slib, ale také zavařil partě dospívajících mladíků a několika dospělým, kteří mu uvěřili. To vše kvůli honbě za přeludem, jehož se sotva dočká...

Kapitola pátá - pokračování 

Velký drak   

(Sochy z písku 5.8.)

Ujdou padesát metrů a zase je vyruší kvílení houkaček. V krátkém sledu přijela do lomu tři policejní auta. Wilson si lehne a plazí se na místo, odkud má lepší výhled. Skauti se zachovají jako on a po chvilce společně pozorují, co se děje před jeskyní. Policisté obhlížejí terén, ale nikde ani živáčka. Pak najdou na cestě čerstvé stopy, které vedou k poli a do lesa. Wilson navrhuje, aby opustili stanoviště. Převážil u něj smysl pro čest, když všechno vsadil na jednu kartu? Odpověď je sporná, neboť uvažuje jiným způsobem. Řekne jim, co se v polích stalo, a oni ho snad nechají být. Životní výhra je v ohrožení, a tak musí riskovat.

  Rozčilení muži dál pobíhají v písku kolem zatopeného lomu. Pak se zarazí. Vidí skupinu kluků vedenou postarším chlápkem. Vycházejí z lesa a jdou přímo k nim. Setkají se u kamenů, kde se skrýval Wilson.

  „Jsme z tábora Třpytivá zátoka, kousek odtud. Já jsem Karel Šmak, můj otec to tam vede. Před chvílí v poli stříleli tři chlapi. Něco táhli do jeskyně, asi zvíře. Když vás slyšeli, ujeli polní cestou. Všechno jsme viděli z lesa.“

  Mladík pomlčel, že také Wilson byl v jeskyni.

  „Jo, tvýho tátu znám,“ řekne velitel a pošle pět lidí po cestě, kudy zmizeli střelci. S ostatními se přesune do jeskyně, kde pod plachtou objeví mrtvé zvíře.

  „Určitě to byla banda, co nám tady řádí od jara. Počkáme na myslivce a doktora z veteriny.“

  Velitel a tři další začnou s výslechem. Wilson pozná, že klukům docházejí síly. Hustý les, jáma, obtížný kopec, padající kameny, sešup z hory, dvě zranění, přechod řeky a nakonec střílející pytláci. To vše se na nich podepsalo. Když se policisté počtvrté ptají, co se tady stalo, odhodlá se plukovník k výpadu.

  „Tak dost, pánové! Hoši vám řekli všechno. Místo dalšího výslechu je odvezte do tábora.“

  Velitel si nechá jeho slova přeložit a překvapivě souhlasí. Vzápětí se ozve Malej Kája.

  „Prosím, zavolejte mému otci, ať si pro nás přijede. Ano, číslo vám řeknu.“

  Policie vyjde partě vstříc. Rádi si prověří informace u vedoucího tábora. Nejde jim do hlavy víc věcí. Jednou z nich je, co tu pohledává ten anglický veterán.

  Utekla další hodina a na Třpytivé zátoce stále nevědí, co s kluky je. Naštvanost vedoucích dosahuje vrcholu. Hamilton se snaží táborníky uklidnit. Navrhuje ještě chvilku vydržet. Znovu připomíná plukovníkovu zkušenost a odvahu. Šmaková to rázně odmítne.

  „Kájo, zalarmuj policajty. Vždyť jde o životy dětí.“

  Ten váhá. Zatahovat do všeho policii se mu nechce. Nakonec vyhoví naléhání manželky.

  „Dobře, zavolám jim.“

  Než stačí vymačkat číslo, ozve se policie sama. Nerozumí, co po něm chtějí. Slyší, že nějací skauti byli u zatopeného lomu svědky střílení. Ke všemu hochy doprovází bojovně naladěný senior, který mluví anglicky. Ještě mu slabikují jeho jméno.

  „Ano, mister Wilson je od nás z tábora a těch šest mládenců taky. Jo, hned pro ně jedu.“

  Kája sděluje okolostojícím, že se kluci našli. O střelbě pomlčí. Hlavně že jsou děcka v pořádku. Na Wilsona si vzpomene, když u auta potká Jordan.

  „Zpropadenej dědek, ten váš plukovník,“ uleví si.

  „Pane vedoucí, máte pravdu: neměla jsem s výletem souhlasit,“ připouští delegátka a myslí na strýcova slova, aby jej v případě potíží kontaktovala.

  „Slečno, počkáme na vysvětlení, proč se zpozdili. Třeba to nebude tak zlé. Jenom mi nejde do hlavy, že šli až k lomu.“

  „A Benovi…“

  „Nebojte, slíbil jsem, že když se nepřihodí nic vážného, volat mu nebudu. A to se nestalo – zatím,“ sdělí Šmak ustrašené dívce.

  „Děkuji, moc děkuji, za sebe i pana Brusinku.“

  Pak pošle Slávinkovi textovku, že je vše v pořádku. Avšak v zítřejší zprávě pro Bena nedoporučí, aby Třpytivou zátoku navštěvovali staří pánové. Podle ní lidé jako Wilson na dětský tábor nepatří.

  Kája Šmak nebyl v lomu několik let. Pokud je to možné, vyhne se mu. Hlavní důvod? – Klikatá a neudržovaná cesta táhnoucí se podél lesa. Teď ji ale musí projet. Před půl devátou k lomu dorazí. Nabere unavené skauty a vydá se do tábora. Následuje ho policejní auto, v němž sedí Wilson a mladý Šmak. Krátce po jejich odjezdu se objeví veterinář a také myslivecká stráž. Oni i zbylí policisté vstoupí do jeskyně.

  „To už je letos pátý divočák. No jo, ale tohle prase je první, co nemá srdce – ty grázlové mu ho vyřízli. Takovou zhůvěřilost udělá jen barbar, nemyslíte, pánové?“ ozývají se naštvaní myslivci.

  „Dostat je tak do rukou… Já bych jim ukázal, jak se zachází s prasaty,“ zakončí ohledání znechucený veterinář.

  Začalo hustě pršet a lidé se schovali v jeskyni.

  Průtrž mračen komplikuje také návrat autům, která míří k táboru. Musí zastavit na půl cesty. S tímhle Wilson nepočítal. Nevídaný liják může ohrozit připravený plán. V autě je na padnutí. K tomu ta věc uvnitř. Ještě něco ucítí. Na tohle mají policajti čuch. Zavětří krev, a je se mnou konec.

  „Musím ven; musím na vzduch. Prosím, řekněte jim to,“ požádá asistenta, aby tlumočil jeho přání.

  Osádce vozu se to nelíbí, ale prosbě vyhoví. Wilsona doprovodí mladý praporčík. Oba muži stojí na kraji lesa, tak deset metrů od aut. Před prudkým deštěm je chrání vysoké borovice. Vytáhlý policista se dívá na Wilsona, svírajícího na prsou batoh. Senior je navenek klidný. Mlčky pozoruje, jak na zem dopadají hektolitry vody. Ale také se občas otočí ke Šmakovu roveru, kde za tmavými skly tuší dětské kamarády. Proboha, ti snad o ničem neví, ujišťuje se. Horší je ten policajt vedle mě. V duchu se modlí, aby čahouna nenapadlo ptát se, co má uvnitř. Modlitbičky zabraly. Za čtvrt hodiny liják ustal a na obzoru se objeví zapadající slunce. Wilson nastupuje do auta. Křečovitě drží navlhlý batoh, který nepůjčí ani Malýmu Kájovi. Rázně odmítne jeho nabídku, když se s obtížemi souká do vozu.

  „Děkuji, mladý příteli, ale tohle zvládnu i bez vaší pomoci,“ zní jeho podrážděná slova.

  Dorazili na Třpytivou zátoku. Opozdilce vítá celý tábor. Nepříjemnost je rychle objasněna. Velkej Kája uznal, že výlet mohl dopadnout mnohem hůře. Ocenil, že se u lomu chlapci zachovali jako stateční muži.

  „Hoši, my vám také děkujeme. Dva pytláky už máme, jen třetí nám uniká, ale díky vašim informacím známe jeho totožnost,“ vysmekne pochvalu policejní velitel.

  „Všichni si zaslouží být Malými draky,“ připomene se zprvu zatracovaný Wilson.

  Zazní souhlasné mručení. Každému v táboře je jasné, že o výletě se bude mluvit celý večer.

  Venku je teplo a vlhko. Rychlé odpařování způsobí, že si člověk připadá jako v rovníkové Africe. Wilson toho nedbá a letmo se přivítá s kolegy. Odmítne komentovat jejich poznámky, protože chce získat pár minut pro sebe. To se mu povede, neboť brzy zmizí ve všudypřítomném oparu. Zastaví se až u řeky, kde pod molem schová tašku s drahocenným pokladem.

Zbývá udělat poslední krok: za tmy musí tu věc zakopat a po půlnoci odhalit tajemství velšskému příteli. Už se nemůže dočkat. Podruhé si dnes olízne horní ret. Zatím vše vychází. Netuší, že u řeky není sám.

(pokračování za tři týdny)