Řekni tomu starýmu bolševikovi, že si nikdo nestěžuje

Ale stěžuje, paní Gregorová. Třeba v našem penzionu jsme museli využít partu děvčat, aby zpestřily hostům volný čas. Ještě že jsou naše "prdelky" tak...

Kapitola šestá - pokračování    

Čerňušky   

(Sochy z písku 6.2.)

„Holky, za chvíli přijedou senioři z Londýna. Irenka říkala, že má jít o nějakou honoraci,“ ozve se Ukrajinka Jevropa.

  „Tohle mě nechává v klidu, když mám na odpoledne program: bazén, tenis, kolo. Všechno lze dělat v areálu, jen si vybrat. A, Jevropo, ty bys pohyb vážně potřebovala,“ odpoví jí se smíchem Agnieszka.

  „Lída slíbila i golf,“ přidá se Annemarie.

  „Možná na něm potkáme ty pány z Anglie,“ podotkne Janica.

  „Tomu nevěř. Ti budou spíš na baru,“ zasměje se Marika.

  „Souhlasím; z Londýna vím, že zazobaný páprdové přes den neexistujou, jsou mrtví. Ožijou až večer, jako drákulové,“ poučuje Veronika.

  „Holky, vy máte starosti… Ale vážně, sama jsem zvědavá, kdo přijede. Vždyť pořádnej mužskej se tady neukázal celý týden,“ ozve se Květa.

  Niki s úsměvem vítá hosty, kteří právě  dorazili, ale i na něm je znát překvapení. Týdny mají rezervovaná místa. Přesně sedm jednolůžkových pokojů – ovšem ne pro tyhle chlapy.

  „Irmo, jsou to vážně oni?“ radí se s tetou. Pak jde k Sugar. Ta mu předá jmenný seznam, který si veze z Prahy. Po přečtení kroutí junior hlavou. Počet a národnost souhlasí, ale co ten věk?

  „Slečno delegátko, muselo dojít k omylu.“

  „Možná došlo, ovšem ne na straně nadace.“

  „U nás taky ne. Čekáme sedm Angličanů, ale ne tyhle!“ zlobí se Niki.

  „No, my tady máme ještě jednu skupinu z Londýna, jenže ti mají program sto kilometrů odtud, proto musí být chyba u vás,“ vysvětluje mu.

  Sugar je rozmrzelá. Od včerejška slyší narážky na věk klientů. Ty dotazy ji mrzí. Nebýt jich, má perfektní víkend. Ani zmatený Niki se nechce dál trápit. Zavolá otci. Je to jeho kšeft, tak ať poradí.

  „Táto, tady Nik, raději volám. Hele, už dorazili, ale je to divný.“

  „Co je divný na tom, že dorazí nasmlouvaná skupina? No tak povídej.“

  „Počet souhlasí, ale nejsou to senioři, spíš lidi v mým věku.“

  „‚Nejsou to senioři‘? Divné… Vždyť měli přijet milovníci varhanní hudby, samí staří chlapi. Ještě ve středu jsem mluvil s Drábkem z nadace. Znovu jsem mu připomněl, že když je to pro Gregorovi, bude to se slevou.“

  „Táto, rád bych ti potvrdil, že to jsou oni, ale těmhle není ani čtyřicet.“

  „Jedu tam. A, Niku, bez ohledu na tuhle zprávu se k nim chovejte jako k lordům.“

  „Jasně, táto.“

  Sugar si všimla milionáře, hned jak přijel. Vypadá zamračeně a jde k ní.

  „Slečno, máme tady objednávku, ale na jinou skupinu, než je tahle.“

  „Ale já jsem před chvilkou říkala vašemu synovi, o co jde.“

  „No, o co jde, povězte mi to. Omládli snad, nebo co?“

  „Nechte si to vysvětlit.“

  „Nic si nenechám vysvětlit. Já se rovnou zeptám u zdroje. Někoho od vás, rozumíte?!“

  Nešťastná Sugar vidí, že vyšel před dům a někam volá. Prímek opravdu kontaktoval svůj zdroj v nadaci. Hovor mu zabral tři minuty, ale on nejde dovnitř, nýbrž nervózně chodí sem a tam. Po čtvrthodině znovu bere mobil a pokyvuje hlavou. Vrací se do penzionu a usmívá se. Co to znamená? Také mě může přede všemi zesměšnit. To tihle pánové dovedou, přemítá. Celá roztřesená čeká, co se bude dít dál.

  „Tak, slečno, je to v pořádku. V naprostém pořádku. Moc se na hosty těšíme a doufáme, že se jim u nás bude líbit.“

  Sugar se uleví, přesto hádá, proč podnikatel změnil názor. Nejspíš mluvil s někým důležitým od nás.

  „Vy jste volal Benovi? Promiňte, panu Preussovi?“ vyzvídá.

  „Tak tomuhle zrovna ne…,“ slyší ironickou odpověď.

  Pochopila, že se víc nedoví, ale když je to v pořádku, nebude do záležitosti zasahovat. Není hloupá, aby nevěděla, jaké má tenhle člověk postavení. Kamarádí se dokonce s Gregory. Mohl volat jim nebo Drábkovi. Sugar se při vzpomínce na něj otřese. Mám to za sebou, ale až uvidím Bena, tak mu řeknu, na co se mě všichni ptali. Má Jordan podobné starosti? A Slávinka? Ten také nic neví? Zítra se ho zeptám. To budu v Praze a uvidím Cyrila. Myšlenky se zatoulají k němu. Nedá jí to a vymačká jeho číslo.

  „Ahoj miláčku, tady Elen.“

  „Ahoj, proč voláš?“

  „Neviděli jsme se tři dny, tak tě chci alespoň slyšet. Jak se máš a jak je v Praze?“

  „Dobře, vždyť víš.“

  „Opravdu jsi doma a sám?“

  „Jsem doma a sám. Proč takový otázky, proboha? S kým bych tu měl být?“

  „Cyrile, nelži! Já jsem viděla v poledne tvoje auto v Táboře, tak mi nekecej, že jsi doma.“

  Jeho mobil zmlkl. Jak to Elen zjistila? Co tam vůbec dělala? Cyril Tichý potřebuje získat čas. Po chvíli se znovu ozve.

  „Ahoj Elínečku – no, tady Cyrda. Volám tě; nějak ses mi ztratila.“

  „No tak co děláš na jihu Čech, když jsi v Praze? To ses rozdvojil, nebo co?“

„Promiň, byl jsem tam na otočku. Táta potřeboval něco zařídit u klienta v Táboře. Převody dědictví a tak. Vážně, nechtěl jsem ti lhát.“

  „Jak ti mám věřit, když mi tohle říkáš? Přece nikdo neřeší dědictví v neděli.“

  „Elínečku, víš, tyhle lidi pracují dvanáct hodin denně a na rodinné věci mají čas jen o víkendech. Musíš mi věřit. Haló? Slyšíš mě? Dobře, tak zítra v Praze. Těším se na tebe. Miluju tě.“

  „Ahoj zítra,“ končí Sugar.

  Je na Cyrdu naštvaná. Měl rovnou říct, že je v Táboře. Mohli se tam sejít. Když před chvilkou vyřešila Prímky, vrátila se jí dobrá nálada. Teď vše pokazily tyhle dohady.

  Ještě k Wernerovu telefonátu: Zavolal Drábkovi a čekal na jeho vyjádření. Kámoš nemeškal a jednal. Starému intrikánovi se už včera po zhlédnutí večerních zpráv něco nezdálo. Pořád cítí za nadaci velkou zodpovědnost, a proto ho napadlo kontaktovat starého Gregora. Jenže byla půlnoc, a tak hlášení odložil. Doufal, že zítra nastane vhodnější příležitost. A nemýlil se. Přesto si dovolil hodně – vyrušit Charlese před nedělním obědem, to chce kuráž. Ta mu ale nikdy nechyběla.

  „Haló, tady Alex. Charlesi, omlouvám se, že vás obtěžuji. Vy určitě víte, že máme v Čechách dvě londýnské výpravy: mladou a starou, tak v našem věku.“

  Gregor se trpce usmál. Bral by těch pětašedesát, co je varhaníkům, když má skoro o dvacet let víc.

  „Ano, Alexi, jistěže o tom vím. Proč voláte? Stalo se něco důležitého?“

  „Právě že ano. Mám dojem, že někdo popletl trasy. To by se nemělo stát – je to ostuda.“

  Charles se zarazí. Chce se zeptat na další informace, když uslyší: „Charlie, kdo má tu drzost volat nám teď, když je čas oběda?“

  „Ale, Henri, to je Alex z Prahy,“ odpoví a zopakuje lady Gregorové Drábkovo hlášení.

  „Charlie, řekni tomu starýmu bolševikovi, že si nikdo nestěžuje, a kdyby, tak to víme dřív než on. A ne aby ho napadlo se do toho plést, když všechno klape. Co bych pak řekla Margaret Hobbsové z radnice? Taková troufalost – rušit nás v tuto dobu. A zrovna teď, když přišla paní May s chotěm. A skonči to, čekáme jenom na tebe!“

  Jelikož Charles nezakryl sluchátko, Drábek slyšel vše, co baronka říkala. Proto ho šéfovo doporučení nic nedělat a držet se stranou nepřekvapilo. Potisící si uvědomil, jak moc nemá tu namyšlenou babu rád. Ještě hůř o něm smýšlela ona. Vždy se podivovala nad tím, jak si manžel mohl pustit k tělu někoho, kdo se přes noc změnil z přesvědčeného soudruha v pravověrného kapitalistu.

  „Naše linie sahá až k Plantagenetům, a můj muž se zahazuje s takovým vykukem. Povím vám, paní May, že tohohle ďábla nám byl sám belzebub dlužen,“ dává hostitelka u oběda k lepšímu.

  Drábek je zkušený praktik. Rychle se oklepal z barončiných invektiv. Sdělí Prímkovi, že se plán na poslední chvíli změnil, za což se nadace omlouvá. Všechno zlé je k něčemu dobré, řekne si. Těší se, jak si vychutná alespoň Bena za tu potupu od mamá Gregorové. Víkendovou záměnu mu s chutí přede všemi připomene na příštím jednání nadace. Ten kluk, jehož jedinou kvalifikací je příbuzenský vztah s Gregory, si nic jiného nezaslouží.

  Starý Prímek si zavolal Irmu a Nikiho, aby je informoval o změně.

  „Nebudu to rozmazávat, ale vsadím se, že za starého Gregora by k tomu nedošlo,“ rýpne si.

  Pozoruje hosty v jídelně a neunikne mu jejich apetit. Hned ho trkne, že tihle hoši se nesmíří s plánem připraveným na dnešní den.

  „Irmo, všechno přeházíme. Nasmlouvaní hosté měli odpočívat. To víš, v sedmdesáti hledáš ve vedru stín, a ne pohyb. Proto uklidíme šachy, oželíme karty – a, Niku, ať je v klubovně přikrytý kulečník. Ty nové vyženeme ven. Bude golf a tenis. To jsou ty pravé anglické sporty. Kdyby raději vodu nebo do lesa, nabídneme bazén a horská kola. Pomůžou nám holky z kurzu. Pokud je mi známo, nemají dnes co na práci. Všechno jsou to mladý, hezký ženský a Lídě zobou z ruky. No, a právě ony londýnským klukům zpestří tohle odpoledne,“ mne si spokojeně ruce. Pak zavolá manželce.

  „Zadrhlo se mi to tady s těmi Anglány, ale našel jsem náhradní řešení. Poslyš, Lído, bude to takhle…“

(pokračování za tři týdny - 14.1.2023)