Naše správní rada? Tak to chce opravdu býčí koule

Fajn, nejapná poznámka, jenže jak pro koho. Pro ty, kteří se zúčastnili posledního zasedání  v Praze, bylo dobře, že se našla osoba, která "bejčáky" má. Nebýt toho, nikdy by předseda neřekl, zda nás bude nadále zastupovat pan ... 

Kapitola první - pokračování

Nová naděje

(Sochy z písku 1.3.)

  V zasedačce to hučí jako v úle. Všichni se shodnou, že tak plno tu ještě neměli. S některými účastníky se Ben pozdraví. Podá ruku i Drábkovi. Ten ji pevně sevře a pohledem, který zabíjí, se mu podívá do očí. Ben stisk ruky vydrží, stejně jako zlý výraz Drábkovy tváře. Jejich vzájemná nevraživost je obecně známá. Proto je několik zasvěcených nenápadně pozoruje. Veřejná konfrontace je to poslední, co by tu chtěli zažít. Hlavně Lucie a Jiřka si oddechnou, když slyší, že Ben klidným hlasem osloví rivala.

  „Dobrý den, Alexi, jsem rád, že tě zase vidím.“

  „Já tebe taky, Benjamine.“

  „Tak, vážení, ztišíme se a konečně začneme něco dělat,“ bere si George slovo. „Asi tušíte, proč jsme se tu sešli v tak hojném počtu. S některými jsem o tom mluvil v Londýně. Ostatní se to doví teď. Na pozvánce máte napsáno, že se budeme věnovat plánu akcí a kontrole rozpočtu. Projednal jsem to s Benem ráno – a musím ho pochválit: vše připravil výtečně. Ještě dnes vám to mailem rozešle. Připomínky posílejte jemu, ne mně.“

  George ještě mluví o tom, co je čeká v budoucnu, a po očku sleduje velkou obrazovku. Vypadá to, jako by na něco čekal, a svůj proslov neustále prodlužuje. Po chvíli to v televizi zapraská, než se obraz vyladí. Pak se objeví rozmazaná silueta, která se vzápětí promění v oduševnělou tvář se spoustou šedivých vlasů. Z Londýna je na dálku zdraví někdo, koho všichni znají.

  „Dobrý den, přátelé, mluví k vám Charles Gregor,“ ozve se mručivý hlas starého muže, který se vzpřímeně postaví a s rukou za zády odstoupí od psacího stolu. Nutno přiznat, že na svých třiaosmdesát vypadá báječně. Až na malý baťůžek na bříšku je pořád jako proutek. Elegantně upravený pozoruje svýma bystrýma očkama mouchu, která mu vlétla do pracovny. Jeho příslovečná strohost, která se tu a tam snoubí s laskavostí, se projeví i dnes.

  „Je báječné, že jste dorazili všichni. Hlavně mladé vidím rád.“

  U stolu to zvesela zašumí. Vždyť nejmladší Anitě a Willoughbymu je dvaatřicet. Lucii o tři více. Thomasovi čtyřicet, Patricii a Jiřince třiačtyřicet, Benovi táhne na šestačtyřicet a třeba George letos oslaví, stejně jako Oskar Poupe junior, padesáté páté narozeniny. O Drábkovi nemá cenu ani mluvit. Také další spolupracovníci, kteří byli pozváni, jsou blíž důchodu než maturitě. Jedinými mladými v pravém slova smyslu jsou sekretářka Anička a několik českých stážistů, kteří tu vypomáhají. Ano, těm je vskutku oněch báječných dvacet.

  „George vám jistě všechno sdělí. Za mě pouze toto: Věřte mi, že bych rád Prahu navštívil i dnes, ale čas nezastavíš… A tak těm, kteří se za chvíli dovědí, že musí odejít, děkuji za dlouholetou spolupráci; těm nově navrženým přeji hodně úspěchů. A pamatujte si, že pracovat pro naši rodinu musí být v prvé řadě vaší ctí. Stejně tak to chápeme my. Kdo dělá pro nás, je jako člen naší rodiny. Ale musí odvést kus pořádné práce. Jinak to nejde. To platí pro moje děti, pro moje příbuzné, stejně tak pro ostatní. Co říci na závěr? Asi to, že já i moje Henriette věříme, že se s některými uvidíme v létě na Duncanglennu.“

  Stařík zvesela zamrká, uchopí plácačku a přišpendlí otravnou mouchu k desce stolu. Než stačí cokoliv vysvětlit, rozplyne se jeho postava na velké obrazovce. Charlesův proslov a závěrečná scénka s mouchou vybudí u většiny nutnost sdělit sousedovi své pocity. George jim nechá minutu, pak šeptandu rázně ukončí.

  „Lepší důkaz, že je starý pán ve formě, jste nemohli dostat. Mluvil k nám, a přitom si počkal na tu mouchu. Jasně že neměla proti tátovi šanci!“

  Místností se ozve hurónský smích.

  George přejde k vážnějšímu tónu. „Předpokládám, že každý pochopil, o co tady jde. Jako všude v našich firmách, i v pražské nadaci musí dojít ke generační obměně. To znamená, že ke konci roku odejdou ze správní rady moji rodiče, Poupe senior a také Alex Drábek.“

  Nastane ticho, které je po chvilce vystřídáno směsicí hlasů. Pro polovinu přítomných je to novinka roku. Nával emocí musí rychle krotit George.

  „Vidím, že vás informace zaujala. Dovolte, abych to krátce rozvedl. Všichni čtyři odejdou jen a pouze kvůli věku. Společnost si nevezme na triko, že je bude ždímat do smrti. Snad se shodneme, že zdraví máme jen jedno. Proto za dnešním oznámením nehledejte nic jiného.“

  Ticho v místnosti se dá znovu krájet. Všechny oči se upírají na Drábka. Ten nehne brvou.

  „Dobře, budu pokračovat. Všichni víte, že loni na podzim zemřel místopředseda správní rady profesor Mozga z Brna. K tomu brzy skončí v radě Janet Timsonová, která v Praze nastupuje na britskou ambasádu. Když to shrnu, zůstaneme jen já a Patricie. Proto jsme v Londýně rozhodli, že uděláme radikální řez. Ode dneška nahradí profesora Mozgu Thomas Altenkopf, který dělá pro naši korporaci v Londýně. A profesorovu funkci místopředsedy převezme Patricie. Právně je to ošetřeno těmito plnými mocemi.“

  George pozvedne nějaké dokumenty a pokračuje: „Zbývající čtyři členy zvolíme v prosinci. Nebudu vás napínat a prozradím, že uvažujeme o Benovi, který má skvělé výsledky jako administrátor pražské nadace. Další jména vás možná překvapí: Jiřina a Anitka. Je to na výslovné přání zakladatelů nadace. Moji rodiče chtějí, aby holky ukázaly, že patří ke Gregorům. Nejsem proti – ony to určitě zvládnou. No, a ještě musíme sehnat jednoho člověka odtud.“

  Okolo velkého oválného stolu to zase obživne. Tentokrát dá George diskutujícím víc času, aby zprávu vstřebali. Někteří se radují, jiní jsou plni rozpaků. Každému došlo, že takto poskládaná rada se bude lišit od těch předešlých, neboť se vedle sebe ocitnou lidé, které spojuje příbuzenský vztah. Prospěje to nadaci? – To ukáže až čas, odpovídají si mnozí.

  „Pokud má někdo dotaz, jsem vám k dispozici. Nikdo nic? Opravdu? Doteď jste byli aktivní jako málokdy,“ zavtipkuje George a rozhlédne se po místnosti; až pak si všimne, že se o slovo hlásí český bratranec.

  „Georgi, tohle složení je definitivní?“

  Sotva to Ben dořekne, hlasitě si odfrkne, až tak, že se na něj Patricie káravě podívá. Zato Jiřinka se zeširoka usmívá a Lucka sevřenými palci dává najevo, že vše vychází.

  „Zatím jde o výběr vhodných kandidátů, ale do Vánoc se to může změnit. Pokud si někdo myslíte, že víte o někom lepším, zašlete mi jméno. Kontakt do Londýna máte. Stačí ti to, Bene?“

  Ten pokývá hlavou a znovu Lucii naznačí, jak ho dnešní úspěch těší. Jenže už podruhé narazí na přísný pohled Patricie. Ben ví, proč to sestřenka dělá. Nemá Lucku v lásce. Když ji kdysi Anitka přivedla do nadace, neodpustila si Patricie poznámky ve stylu „Kdepak jste vyhrabali takovou čarodějnici, co nemá ani na pořádné koště. Nebo to dovolíme týhle drusile, aby nás v nadaci strašila?“. Jako by tušila, že za pár let bude v Praze Lucie Georgovou pravou rukou. Ba co víc, bude s ním sdílet jedno velké tajemství, které Pat způsobuje těžké spaní.

  Pak přišlo to, co mnozí čekali: Patricie se vmísila do debaty a tím zchladila sebevědomí některých přítomných.

  „Chtěla bych George doplnit: Kromě Thomase a mého zvolení za místopředsedkyni to jsou všechno zatím návrhy. Musí je posvětit současná rada na prosincové schůzi. A v té jsou pořád moji rodiče, pan Poupe a taky Alex.“

  V jedné větě dala černovlasá krasavice všem najevo, že nadace je v rukou Gregorů. Ostatní se mohou snažit, jak chtějí, ale stejně se rozhodne v Londýně. Nechtěně všem prozradila, že Drábkova hvězda ještě nezhasla. Ben je zaražen. Takhle si to nepředstavoval. Chce si vzít slovo, ale předběhne ho Jiřinka.

  „Georgi, mluvíme o správní radě, ale vůbec ne o zástupci Prahy v londýnském výboru. Když Alex kvůli věku opustí radu, jak má zvládnout funkci v Klondiku?“

  Benova sestra ťala do živého. Tohle zajímá lidi u stolu nejvíc. Být ve správní radě pražské nadace je fajn, ale flek v londýnském výboru je mnohem víc. Tam zasedají největší esa rodiny a s nimi ředitelé mnoha společností, které mají Gregorovi po celém světě. Troufalost Jiřinky hraničí s provokací, podivili se někteří. Vždyť zeptat se na tohle přede všemi George, nejspíš budoucího vládce klanu zahrnujícího několik anglických rodů, to chce opravdu býčí koule.

  Jenomže Jiřinka je jediná, která si to může dovolit. Nějakým zvláštním způsobem jí u Gregorů všechno projde. Snad je to její hranou naivitou, snad všudypřítomným optimismem, snad schopností vycházet s každým. Zkušeného George, možného XII. lorda z Duncanu, ale nezaskočila. Jeho odpověď kategoricky ukončila nejenom debatu, ale také velkou jarní poradu.

  „Jiřinko, tyhle věci si na Duncanglennu vyřešíme sami. To se správní rady vůbec netýká. A pokud vím, Alex v Klondiku zůstává, na tom se nic nemění. Všem děkuji za účast.“

(pokračování za tři týdny)