Miláček Anglie (2)

Příběh mladé aristokratky, která si podmanila Prahu. Patricie, půvabná studentka se ocitne koncem roku osmdesát devět v rozbouřené zemi svých předků. Zde si projde ona a její čeští přátele těžkou životní zkouškou. Obstojí v ní?      

Kapitola druhá

Nabídka

V pátek vpodvečer, čtyři týdny po velikonočním setkání, zavítal notář Poupe do East Barnetu v severním Londýně. Má schůzku s Charlesem a Henriette v jejich domě v ulici Salisbury. Ve „Věžičkovém domečku“, jak mu říká malá Pat pro tvar špičatých průčelí a množství komínů, žijí Gregorovi více jak dvacet let. Teď je čeká radikální změna. Lord splnil svůj slib. Od léta bude novým sídlem rodiny Gregorů velký bílý dům na Pelham Place ve čtvrti South Kensington.

  „Adresa vskutku exkluzivní, doktore. Na tohle si musíme připít, co říkáte?“ pronese Charles, když odloží dokumenty k pelhamské nemovitosti, které přivezl Poupe. Pak otevře láhev staré dobré skotské.

  „Nečekala jsem, Everette, že lord bude tak štědrý, opravdu ne,“ připojuje se Henriette.

  Poupe rychle vyhodnotil situaci, která nastala po Richardově vánočním rozhodnutí. Došlo mu, že po třech staletích začíná pozvolný, leč nevratný proces v historii Duncanů. Skutečná moc se přesune ze severního Yorkshiru do Londýna, protože si Gregorovi tuhle šanci nenechají ujít. Pokud se nestane nic výjimečného, bude některé z jejich dětí za pár let v čele klanu. Notář se musí novým poměrům rychle přizpůsobit. Bude dál ctít Richarda, ale nespustí ze zřetele Charlese a Henriette. Dobré vztahy s nimi jsou pro něj nutností. Základy výhodné spolupráce mohou být položeny dnes večer. Je ovšem na Poupovi, zda takovou nabídku učiní. Manželé Gregorovi, kteří si s ním právě připíjejí, na jeho vyjádření netrpělivě čekají.

  „Doktore, chtěli bychom vám poděkovat. Je jasné, že bez vás by se Richard nehnul z místa.“

  „Ale, baronko, já plním pouze jeho přání.“

  „Nechte na hlavě, Everette, nemusel jste se angažovat, nemusel jste mu naznačit směr, kterým se má vydat. Já znám dobře svého bratrance. Klidně by se rozhodoval dalších deset let.“

  „… zcela v duchu duncanovských tradic,“ rýpne si Charles.

  „Máte oba pravdu. Lord skutečně dá na můj názor ve věcech rodiny. Ale přijmete nabídku mých služeb také vy?“

  „Everette, naše londýnské dveře jsou pro vás vždy otevřené.“

  „Pak budu rodině Gregorů plně k dispozici.“

  Tohle potřeboval. Rád slouží Duncanům, ale významnou součástí rodu se stávají i Gregorové, tak proč jim nevyhovět. Notář sleduje rozmach rodiny už řadu let. Neušlo mu, jakého pokroku dosáhli. Vyplatilo se jim riskovat a dosyta využít možností, které jim doba přinesla. Charles se osvědčil na ministerstvu zahraničí. Jeho mistrovským kouskem bylo, když se dvěma západními diplomaty obohatili závěrečný text Helsinské konference o pasáže týkající se kulturní spolupráce a oblasti lidských práv. Zprvu nevýznamné a neškodné doplnění dohodnutého textu pomohlo později hnutím ve východní Evropě najít základ pro svou existenci.

  Charlesův diplomatický um neušel kompetentním lidem v Londýně. Díky zajímavému životnímu příběhu a rodinnému zázemí si osvojil několik odlišných jazyků: hindštinu, češtinu, němčinu, angličtinu a ruštinu; později se naučil francouzsky a italsky. Právě znalost ruštiny a češtiny napomohla tomu, že se dostal do čela sekce poradců kabinetu pro styk s komunistickými zeměmi. Tím jeho kariéra neskončila. Nedávno byl jmenován hlavním zahraničním poradcem premiérky.

  Musíme se zmínit o tom, že do Anglie nepřicestoval na jaře devatenáct set třicet devět osmiletý chlapec sám. Gregorovi měli další děti. Je obdivuhodné, jak se všichni v Anglii prosazují a jak drží při sobě. Poupe odhadl, že tohle je síla, která může klan posunout ještě více dopředu. Richard už toho není schopen. Je odborníkem v zemědělství a lesnictví, ale to nestačí. Nevytáhne paty z panství, a když jednou za čas jede do parlamentu, zdrží se v Londýně pár dnů. Také stará garda jeho souputníků ztrácí vliv – na rozdíl od dravých Gregorů.

  Druhý z bratrů, Tom, od mládí se pohybující na londýnské radnici, nikdy neskrýval politické ambice. Když došlo v půlce sedmdesátých let ke změně v čele konzervativců, byl u toho. Od počátku se angažoval ve prospěch nové hvězdy toryů. Ta nejprve převzala stranu, pak začala vítězit ve volbách. Současně s ní Tomas Gregor. Stane se poslancem za londýnský obvod Knightsbrompton a svůj mandát několikrát obhájí.

  Úspěšný je také třetí z bratrů, Andrew. Odhadl civilizační vývoj a zaměřil své podnikání na nový fenomén doby – výpočetní techniku a komunikační technologie. Jeho společnosti patří k nejziskovějším na londýnské burze. Jejich sestra Anne, tmel rodiny, se obětovala pro rodiče. Teď pečuje o matku Paulu. Sama nevynikla v diplomacii, politice či byznysu, ale manžel Robert Lawie je významným chirurgem a vyučujícím profesorem ve zná mé londýnské Nemocnici u svaté Marie.

  Co na to říci? klade si Poupe otázku. Odpověď se přímo nabízí. Jde o jednoznačný úspěch. Jsou silní, hodně silní, a jejich vliv se rozrůstá. Až se prolnou s větvemi Duncanů a Consettů, budou jako chobotnice. Chapadly pak dosáhnou všude, kam si zamanou. Když před válkou našli Václav Gregor, inženýr z plzeňské Škodovky, se svojí chotí Paulou z Wittelsbachu azyl ve Velké Británii, asi by je nenapadlo, kam to jejich Karlík, Tomáš, Ondra a Anička dotáhnou. Dobře že jsem lorda nasměroval na tyhle lidi, odpovídá si notář. Po ujištění, že o něj mají zájem, je daleko jistější a přímočařejší.

  „Poslyšte, Gregorovi, měl bych pro vás jedno doporučení. Hlavně pro Charlese.“

  „Povídejte, příteli, poslouchám vás.“

  „Charlesi, vaše vztahy s Richardem jsou vlažné. Navrhuji změnu. Začněte jej navštěvovat: vy oba, vaše děti, příbuzní z Londýna. On je na panství opravdu sám. Kromě mé maličkosti a vaší staré matky Henriette přijede dvakrát do roka někdo ze severu. Jinak mu dělají společnost akorát jeho psi a koně. Hodně vzpomíná na vašeho bratra Edwarda, ale i na vás, baronko. Vím, jak pookřál na Velikonoce, když přijeli mladí. Myslím to vážně. V Patricii se doslova vidí. Nečekejte déle. Charlesi, lord má přehled o vašich úspěších, o tom, co dokázali bratři, jak studují děti vás všech. Jste jen o pár let mladší. Bude s vámi jednat jako se sobě rovným. Richard opravdu chce, aby dědictví předal do zodpovědných rukou. Jeho životním posláním je, aby rod pokračoval!“

  „Překvapil jste nás, doktore, vaše řeč mě dojala. Máte naše slovo, že se podle toho zařídíme, viď, Charlesi?“

  Henriette se podívá na manžela; ten uvážlivě pokývá hlavou.

  „Ještě něco mám na srdci. Dostali jste od něj velký dům na jednom z nejlepších míst v Londýně. Být vámi, udělám z něj reprezentativní sídlo. Scházejte se tam s bratry. Plánujte na Pelhamu další rozmach. Ať každý vidí, že tady je srdce Gregorů, tady žijí, odtud všechno řídí. A je tu další věc. Tušíte, že lord je nesmírně bohatý. Jenže, má to utopené v lesích, polích, rybnících, domech, dlouhých papírech a na účtech v bankách. Nechce roztočit ani penny. Neinvestuje, nenakupuje. Říká, že je na to starý. A spřízněným Consettům, tam nahoře v Sunderlandu, nedůvěřuje. Ukažte mu smysluplné projekty právě vy! Zatáhněte ho do nich. Přemluvte ho, ať jde s vámi do těch obřích privatizací. Ať využije umrtvený kapitál. Ať skupuje v East Endu nevyužívané doky, staré fabriky, opuštěné domy a pozemky pod nimi.

A to samé v Thames Gateway, tam jsou budoucí poklady. Všichni londýnští žraloci tuší, že se v těchto končinách bude něco dít – a Richard to ví také. Má čuch na věci, co vynášejí. Jenom nechce jít do takových podniků sám. Charlesi, na vás dá, jsem o tom přesvědčen. Znám jeho názory. Ale nejprve musíte získat jeho důvěru, to je ze všeho nejdůležitější. První krok je na vás; lord ho nikdy neudělá.“

  Manželé na sebe během dlouhého monologu významně pomrkávají. Jsou překvapeni, jaká tajemství jim Poupe svěřuje. Zdá se jim, že všechno vsadil na jednu kartu. Chce být na jejich straně. Tou upřímností a otevřeností si je získal. Notář ale pokračuje.

  „Možná se divíte, proč to všechno říkám, ale Poupové mají po generace jednoho významného klienta – a tím jsou Duncanové. Já chci, aby tomu tak bylo i v budoucnu. Henriette, vy víte, že u mě v kanceláři dělá syn a dcera je na právech. Bylo by krásné, kdyby to po mně jednou převzali a k tomu získali vás. Nebudeme si nic nalhávat. Vy budete ta bonita, kterou každý chce. Tak co, máme u vás šanci?“

  Chvíli je ticho, než promluví Charles.

  „Everette, myslím, že za čtrnáct dnů bychom mohli na Duncanglenn přijet. Rozhodně my s Henriette a malou Pat. Připravte na to lorda. A věřte mi, bude-li to mít smysl, budeme přijíždět často: já, bratři, děti. A přiveďte i svého syna. Rádi jej poznáme. Nevidím důvod, proč by si nemohl do roka otevřít v Londýně svou kancelář. Jeho první klienty vidíte před sebou.“

  Všichni se rozesmějí. Slova se ujme Henriette.

  „Myslím si, že máme co slavit – a vy tu, Everette, musíte zůstat na noc. Teď vás domů nepustím, vždyť jsou to do Harrogate čtyři hodiny autem.“

   „Doktore, vy víte, že se mé manželce nesmí odporovat. Nedá se nic dělat – přespíte tu,“ říká s úsměvem Charles a ještě dodá: „Hele, a ráno si dáme s bratry golf, alespoň je líp poznáte. Hrajete golf, že jo?“

  Muž přikývne.

  Charles pokračuje: „Nejspíš je vám známo, že tady v Barnetu je nejvíc hřišť v Anglii, ale uvidíte, že to naše, kam zítra půjdeme, je nejlepší ze všech.“

  „Nocleh přijímám – do Harrogate je to skutečně dálka. A ten golf ? – Výborný nápad, Charlesi. Alespoň poznám ten váš dětský zázrak. Jestli dovolíte, baronko, chtěl bych připít na rod Duncanů a také na klan Duncan-Gregorův.“

  „Na klan Duncan-Gregorův,“ ozve se ještě několikrát.

  Nahoře na schodišti je celou dobu za těžkým závěsem schována malá Pat. Je potichu jako myška. Moc ji zajímá, o čem dole dospělí hovoří. Vždyť je přece také Duncan-Gregorová. Pochopila, že rodiče čeká důležité rozhodnutí, které se týká celé rodiny. Ještě všemu nerozumí, ale golf hrát umí opravdu zázračně. A proto tam zítra půjde.

  Tátu neporazím, strýčky Toma s Andrewem asi taky ne, ale doktora Poupa jo, toho určitě porazím, usmyslí si nejzvědavější dívenka v Londýně.

  Ráno se probudil Poupe do krásného májového dne. Vzpomněl si na včerejší večer. Vše je na dobré cestě. Zprvu měl obavy z chladného přijetí, ale povedlo se mu prorazit počáteční kruh nedůvěry. Což o to, Henriette zná od dětských let, ale Charles byl pro něj velkou neznámou. Pro Poupa, patriota ze severu Anglie, představovaly cesty do vzdáleného Londýna maximum možného. Kosmopolitní charakter metropole mu plně nahrazoval sporadické výlety mimo ostrovy. Bližší setkání s člověkem, který má kořeny někde v Česku, Rusku a Indii, zažil poprvé. Brzy zjistil, jak se v tomto punktu mýlil. V Charlesovi nalezl muže, který je opravdovým londýnským gentlemanem. Sebejistý, ironický, místy setsakra pichlavý flegmatik, který se po několika skleničkách dovede zasmát sám sobě. Tyto vlastnosti nijak nesnižují jeho důvěryhodnost a smysl pro realitu.

  Poupe byl překvapen, když se včera dověděl, že Gregor nikdy nebyl v rodné zemi svého otce a návštěvu chystá až letos v létě. Jako britský diplomat byl nesčíslněkrát v Moskvě a Berlíně, v Praze nikdy. Když o tom hovořili, vzal mapu a s chutí ukázal Poupovi, že z Čech na hranice Ruska je to mnohem dál než z Londýna do Bonnu. A proč Rusové dojeli v tomto století na tancích dvakrát do Prahy, si může notář přečíst ve sborníku jeho přednášek pro lidi z Whitehallu. Poupe pochopil, že tento hrdý muž, absolvent prestižních anglických škol, který působí mnoho let ve službách monarchie, se nestydí za svůj středoevropský původ. Jeho životní dráha a postoje boří představy o lidech odtamtud. Když Poupe odcházel o půlnoci do pokoje, neubránil se pocitu, že vazby na rodinu Gregorových znamenají pro jeho kancelář terno. Než usnul, nechal se ve své mysli unášet představou o svazku své dcery s některým z Gregorů. Ach, jak dětinské, nebo ne? Skutečné dětinské kousky na sebe nenechaly čekat ani půl dne.

  Těsně před snídaní se Poupe usadil v jídelně. Dveřmi vidí, jak se paní domu domlouvá s Marfou, jejich kuchařkou. Mezitím na něj stačí občas křiknout.

  „Už to bude, Everette, vezměte si zatím něco ze stolu. Chvilku strpení a jsem u vás. Bohužel, ta hektická sobotní rána, trápí vás to v Harrogate také?“

  „Doktore, mrkněte zatím do novin. Omlouvám se – nějak jsme po tom včerejšku zaspali,“ dodává Charles, který vzápětí udílí rady řidiči: „Fajn, Joe, přivezte je oba sem, do hodiny, prosím. Ano, pak bude ten golf.“

  Poupe se podívá na stolek, kde je rozprostřeno několik časopisů a troje sobotní noviny. Přes ně je pohozen otevřený anglický golfový měsíčník. Podle všeho dubnové číslo. Je evidentní, že sem magazín někdo položil těsně před jeho příchodem. Ihned ho zaujal tučný barevný titulek hlásající „Talent z East Barnetu? – YES!“ a pod ním fotografie hubeného kluka s líbeznou tvářičkou a dlouhými černými vlasy. Notář si nasadí brýle – ale ne, vždyť je to malá Pat. Mrkne na další fotografii. Tam dítě s dlouhým copem odpaluje míček s holí, která je snad větší než ono. Doprovodný komentář je všeříkající: Šikulka to umí napálit. Carry 166 yardů. Nevěříte? Přijeďte do North Star Golf Clubu v Londýně. Tam hraje Miláček Anglie. Rychle přelouská článek, kde se píše, že „školačka ze severního Londýna Patricie Gregorová je nejen výborná studentka, ale také patří mezi velké naděje anglického golfu“. Dále je uváděn výčet úspěchů a minirozhovor s ní, zakončený větou: Jasně že budu na sobě pořádně makat. Až vyrostu a zesílím, tak porazím každého – to slibuji.

  Poupe zaslechl od lorda, že mu dělá neteř radost. Než sem odjel, nadšeně mu tvrdil, že Pat je jejich, je ryzí Duncanová a patří sem, na sever. Když nic jiného, alespoň proto, že v golfu poráží všechny cukrové panenky z Londýna. Nejspíš četl stejný článek, pomyslí si notář. Krom toho ví, že se Gregorovic žabec odmala co chvíli objevuje v televizních reklamách a nejrůznějších pořadech pro děti. Okouzlující tvář andílka, nadprůměrná inteligence a bezprostřední chování přisoudilo děvčátku onu roztomilou přezdívku – „Miláček Anglie“. Nikdo v té době netušil, že je to na desetiletí dopředu.

  Za dvě hodiny dorazili pánové do Charlesova domovského klubu NSGC. Váží si jich tady. Na parkovišti čeká správce, a byť o to Gregorové nežádali, jsou připraveni čtyři mladí kedíci. Před prvním odpalem se hráči dohodli, že si to rozdají o láhev skotské, té ořechové z palírny Glenfarclas, která se včera pila u Gregorů. Chlapi se v šatně převlékají, když zaslechnou správcův hlas: „Pane Gregore, promiňte, ale venku čeká vaše paní s Patricií.“

  „Tak, pánové, neunikli jsme jí. No, milý Poupe, že neuhádnete, koho mám na mysli?“

  Bratři se smějí a cosi šeptají Poupovi. George vyjde před klubovnu. Tam stojí Henriette a vedle ní se usilovně rozcvičuje dcera, s vlasy svázanými do drdůlku, který je schován pod růžovou čapkou. Z domova převlečená do golfového úboru, má vedle sebe vozík a v něm usazený bag plný holí. Mračí se, ale otci se do očí nepodívá.

   „Nedala si říct; prý chce vidět, jak to hraje notář. Odpadl jí ten zítřejší turnaj v Brightonu, místo něj si potřebuje zatrénovat, tak ji vezmi s sebou – no tak, Charlesi.“

  „Ráno jsem jí říkal, že tady nejde o hru, ale o byznys; o tom se ti určitě nezmínila.“

  „Ale říkala mi to… Jenže když ona má tu hru tak ráda.“

  Dcera se podívá na otce a neřekne ani slovo. Zhluboka se nadechne a pak si pomalu natáhne rukavičku. Vyndá z bagu tu největší hůl a několikrát jí předpisově švihne.

  „No tak sem pojď, ty malá vopice. Ale před doktorem žádný finty, jasný?!“

  „Jasný, tatí,“ řekne Pat a na její tváři se objeví úsměv. Otočí se a křikne na jednoho z kluků: „Johny, nechceš mi dělat dneska kedíka, jó? Za naši taxu.“

  Ušatý kluk mrkne na správce, ten souhlasí. Johny je nadšený. Nevadí mu, že bude tahat vozík mladší holce. Chytnout v sobotu partu pana Gregora mu přinese takový peníz, na který musí kamarád rozvážet ranní mléko celý týden. Gregorové mohou být všelijací, ale tady v Barnetu jsou považováni za lidi, co pustí chlup.

  Začali pozvolna. Všichni jsou zkušení hráči, ale spíše než na golf se soustředí na to, co avizoval Charles, na nový byznys, který je díky Poupovým návrhům před nimi. Na hřišti se mezi dospělými motá malá holka. Šestý kedík? – Omyl. Je to hráčka, která se jim vyrovná. Nechali ji odpalovat z nejkratší distance, ale to je její jediná výhoda. Pak se měří všem stejně. Kedíci poctivě píší stav. Blíží se k polovině a Pat je spokojená. Dneska jí to jde skvěle. Na tátu a strejdy získává dvě rány a nad Poupem vede o čtyři. Hru si náramně užívá a nebojí se to dát najevo. Gregorové ji nevnímají. Vědí, jak je soutěživá. Zato Poupa, kromě Patriciina zápalu pro hru, zaujalo, jak moc se na hřišti podobá otci: chůzí, postojem při odpalech, gesty, grimasami, pochvalami, ale také občasným sakrováním, když ránu pokazí.

  „Táto, dobrý; možná víc doleva,“ komentovala dcera otcův odpal. On vzápětí kontroval při jejím úderu: „Pat, dobrý; možná víc doprava.“ A to se opakovalo na každé jamce.

  Zvláštní kapitolou jsou Patriciiny hlášky, co dnes slyšel: „Táta pálí jak Greg Norman“, „Hezký, Tome, úplnej profík na Masters“, „Andy, ta tvoje dřeva – to je něco“ nebo „Doktore, být vámi, vzala bych na to sedmičku železo; devítku nechte v bagu – dejte na mě“. Jinému děcku, které na hřišti tak lehce ztrácí zábrany, by notář něco řekl, jenže ta malá holka tomu opravdu rozumí. Poupovi také neuniklo, že její otec je jedinou bytostí, kterou je ochotná respektovat. V polovině si dali menší pauzu a on zůstal na hřišti sám ve společnosti Patricie a kedíka Johnyho.

  „Něco vám ukážu, doktore – tamhle.“

  Došla na green, kde před chvílí skončili. Stoupla si asi čtyři metry od vlajky. Mávne na kluka, a ten praporek odnese. Otočí se zády k cíli a pustí míček na zem. Jeden rychlý pohled za sebe a pak lehký úder holí do míčku. Zadovka mezi nohama. Bílý balonek se kutálí – a šup, zapadl do jamky. Notář na ni zírá s otevřenou pusou.

  „Dobrý, co? Dám to ještě jednou, abyste viděl, že to není náhoda.“

  Vzdálí se ještě o dva kroky dál a situace se opakuje: Zády otočená k jamce pošle míček na cíl. Ten se přibližuje k okraji, najede na něj, celou jamku obkrouží a pak do ní spadne. Ten zvuk, to zapadnutí, slyší všichni tři. Patricie vykřikne radostí. Kluk se nadšeně roztleská.

  „Johny, už jsem myslela, že to netrefím!“ uleví si malá virtuoska. Poupe si utírá pot z čela. Tohle nikdy neviděl. Opírá se o hůl a nevěřícně se podívá na kluka, který nese vlajku zpět.

  „Pane, tohle na světě umí jedině naše Pat; je to její finta, jenom její, ale nesmí ji nikde používat, protože je to proti pravidlům. Prý zesměšňuje soupeře. Pan Gregor jí to zakázal dělat i při tréninku,“ vysvětluje kluk.

  „Patricie, je to pravda?“

  „Co myslíte? Tu fintu nebo ten zákaz?“

  „Tu fintu přece. Kde ses ji naučila?“

  „To vám neprozradím, pane Poupe – to je moje finta. Ale, prosím, neříkejte tátovi, že jsem vám ji ukázala…“ Je slyšet vemlouvavý hlas, tak odlišný od slangových hlášek pronesených ze stejných úst. Zkoprnělý notář beze slova pokyvuje hlavou. Naštěstí se za chvíli vrátili zbývající hráči.

  „Co jste to tady na nás připravovali, vy spiklenci, co? Další přestávku už dělat nebudeme. Doktore, musíme zabrat – víte, jaký je stav. Doufám, že si vás Pat nekoupila; pamatujte: hrajeme o prvotřídní skotskou,“ halasí Charles.

  Chlapi si to nepřipustí, ale nikdo s žačkou nechce prohrát. Počítali, že si dnes popovídají o obchodě, přesto její hra všechny přinutila k pořádnému výkonu na druhé devítce. Nejenom Pat, i všichni Gregorové jsou nesmírně soutěživí, a proto hrají jako o život. Byznys jde stranou a oni se soustředí jen na hru. Teď už jsou přesní, málo chybují, občas je k vidění úder hodný profesionálů. Zlepšil se i notář, který celou druhou polovinu po očku sledoval malou šampionku. Musel uznat, že to, co si o ní ráno přečetl, je pravda. Je vážně skvělá, ale aby uvěřil, musel to zažít na vlastní kůži. Přesto je v tom děvčeti něco znepokojivého, něco dráždivého. Je to paličatost, sebestřednost nebo je prostě jen velmi nezávislá a má zdravé sebevědomí. To doktor Poupe neví, avšak brzy její charakter začnou formovat jiné síly než hraní golfu pod dohledem přísného otce. Jsou před ní nejúžasnější roky života: čas dospívání a opojného mladí. To ji dozajista změní. Jedno je zřejmé: z malé, drobné dívky roste další výrazná osobnost v rodině Gregorů. Podobnými úvahami se začal Poupe zabývat už na hřišti, a tak není divu, že v klání skončil poslední. Malá Pat ho porazila o šest jamek, stejně jako ostatní Gregorové. Všichni čtyři dosáhli totožného výsledku. Jak signifikantní.

  Sportovní výkon ale dnes nebyl rozhodující. To se potvrdilo, když usedli v domě Gregorových k obědu. Těsně před přípitkem předala Henriette výhru. Prohlásila, že si ji zaslouží doktor Poupe: jel sem takovou dálku a večer slavili, tak těžko mohl uhrát lepší výsledek. Ocenila, že ač neznal bratry Gregorovi, rychle si s Charlesem, Andrewem i Tomem padli do oka. Dohoda o spolupráci je na spadnutí a on může počítat s jejich přízní. Jakmile se v létě nastěhují na Pelham, dají na jeho rady a z domu bude malý palác. Londýn se má na co těšit! „Co si víc můžeme přát?“ ptá se na závěr Henriette.

  Těsně před odjezdem narazí notář na Patricii. Čekala na něj celou hodinu, než ho otec pustil z pracovny.

  „Doktore, pojďte sem,“ ukazuje ke dveřím vedoucím na zahradu za jejich domem. Vyjdou na trávník a posadí se na dubovou lavici. „Jsem ráda, že budete dělat pro nás právě vy.“

  „Já taky a musím ti říci, že máš skvělé rodiče.“

  „Myslíte, že budu jednou Duncanová, nebo pořád Gregorová?“

  „Tohle opravdu nevím. Třeba si jednou vezmeš nějakého pana Jonese nebo pana Smithe a budeš mít jeho jméno.“

  „Ale kdybych byla já v té strýčkově závěti, kdo budu?“

  „Dobře, já ti to řeknu; ovšem ty mi na oplátku povíš, kdo ráno položil na stolek ten magazín.“

  „Já ne, doktore.“

  „Tak kdo?“

  „Přece Marfa.“

  „Vaše služebná? Proč by to dělala?“

  „Protože jsem ji o to požádala. Ona mě vždy poslechne.“

  Její otázky bral s rezervou, ale tahle odpověď ho vyvedla z míry. Dobře věděl, že v některých rodinách to takhle chodí. Nechtěl odhadovat reakci jejích rodičů. Henriette by to považovala za běžnou věc, přesto nevěří, že Charles by s tím souhlasil.

  „A teď vy, doktore, to jméno.“

  „Dobře, já si myslím, že nástupce lorda bude užívat jméno Duncan-Gregor; ale kdo to bude, ví jenom lord Richard.“

  „Doktore, díky.“

  „Za co, Patricie?“

  „Za to, že jste neřekl tátovi o té fintě.“

  „Neboj, tohle zůstane naším tajemstvím.“

  „Patricie, tak už doktora nech – určitě spěchá domů!“ volá Gregorová z chodby.

Oba se vrátí do budovy mezi ostatní.

  „Everette, něco vám zabalíme na cestu. Pár sladkostí od naší Marfy večer přijde k duhu. Malá pozornost ode mě vás taky neurazí, a hlavně nesmíme zapomenout tu výhru – to by byl trapas,“ zaševelí Henriette. Patricie na nic nečeká a peláší do kuchyně. Za necelou půlhodinku Poupe odjel.

  Je unavený, ale spokojený. Dosáhl všeho, co si předsevzal. A také je konečně po čtyřech hodinách za volantem doma. Žije ovdovělý s dospělými dětmi na přestavěném statku poblíž Harrogate. V domě je prázdno a on by se rád natáhl k televizi. Oželí i Richardovo pozvání na Duncanglenn. Vzpomene si na balíček, co mu připravili v Londýně. Pomalu ho rozbaluje: láhev skotské, dortíky od Marfy, dva kompoty od Henriette – a ještě něco. Propánakrále, zase ten barevný magazín! Dětská záložka je na stránce, kterou už viděl. Nasadí si brýle a znovu čte článek. U třetí věty se zarazí. Školačka ze severního Londýna Patricie Gregorová-DUNCANOVÁ je nejen výborná studentka, ale také patří mezi velké naděje anglického golfu. Tuší, kdo tužkou upravil jméno. Napadne ho do včerejška nepředstavitelná věc: Co když ten starý pošetilec uvedl jako svého nástupce JI?!

(pokračování za týden)