Tímhle popěvkem známého feťaka započala tragédie, na jejímž konci bylo
několik mrtvých, ale také zatčených jednoho z vlivných obchodních seskupení...
Kapitola druhá
Smrt si nevybírá
(Kostky jsou vrženy 2.10)
V půl šesté se objeví nad Buckinghamshirem první sluneční paprsky a také ustane liják. A ještě něco s rozbřeskem dorazí do Torvillecombu. Je to střelba. Není těžké uhádnout, že je z farmy. Během pěti minut propukne přestřelka jako na Divokém západě. Na jedné straně speciálně vycvičené komando, proti nim Miratův gang. Ten pálí ostošest do valícího se dýmu, v němž se pohybuje několik odvážlivců v černých maskáčích. Někteří se dostali až k budově. Když poznali, že se umělý mrak začíná rozpouštět, vrátili se k ostatním. Nastala patová situace. Jedna bojující strana je schována za okny budovy, druhá venku za vraty. Vidí na sebe skrz otevřenou bránu. Nikdo neopustí úkryt. Pokud by to udělal, čeká jej smrt.
Tomor má zprávy o dění na farmě. Jedinou nadějí, jak pomoci rodině, je prosmýknout se zadním vchodem. Ten je kupodivu stále volný. Před chvílí setřásl policajty. Proto nabyl přesvědčení, že se to povede. A když ne? – Má v záloze ještě jedno řešení: auto plné děvčat. Dodávka objede celý areál a zastaví deset metrů od branky.
„Dědku, kryj mě! Musím se dostat k holkám! Jsou to nejcennější, co máme. Jsou to naše rukojmí!“ zařve a vyskočí z auta.
Půl minuty náskoku chce využít pro přesun do areálu. Rychle otevře dodávku a vyhází část naskládané zeleniny. Červené zelí se sotva stačí odkutálet, když rozkáže dívkám, aby vystoupily. K smrti vystrašené poslechnou. Ve stejný moment dorazí policejní auto, které mělo dodávku na starost. A za pár vteřin je tu také Slaveův vůz. On ani jeho policisté se nehnou od svých aut. Vědí, že je Tomor nebezpečný. To dokazuje i teď, když míří na rukojmí a ještě vyhrožuje: „Jestli mě něpustítě dovnitř, postřílím je!“
Když vidí, že muži v uniformách zůstávají v klidu, houkne na závozníka: „Táto, pojď ke mně!“
Z dodávky vystoupí starý muž. Policisté neskrývají rozhořčení. Vždyť je to Kaha Alioski, stařešina rodu, kterého nedávno našli nemohoucího v posteli. Teď se potřebuje dostat k synovi. Udělá pár kroků. Překoná první kaluž; v té druhé se noha smekne po rozbitých hlávkách, které před chvilkou Tomor vztekle odkopl. Zapotácí se a padne k zemi. Co teď s ním? přemýšlí Tomor. Když pro něj půjde, může se rovnou vzdát; když ho tam nechá, rodina mu neodpustí. Také Slave vyčkává, byť tuší, že výhoda se přesouvá k nim. Jenže ani toto zjištění nemělo dlouhého trvání, protože se zpoza rohu vyřítil zakrvácený muž. Oblečen v zelených montérkách, vyřvává v kraji populární odrhovačku o kuřákovi marihuany:
„Mám rád trávu ze svýho políčka
a taky naftovýho koníčka,
lalala, tralala, lalala, tralala.
V něm si zahulím dobrou travičku,
večír vojedu hezkou paničku,
lalala, tralala, lalala, tralala.
Po páté se na hnoji probudím,
Bóže, já se v Rycombu nenudím,
lalala, tralala, lalala, tralala.“
Když zahlédne policisty, rozběhne se k nedalekému skleníku, kde stojí odstavený traktůrek. Nastartuje ho a plnou silou si to namíří k nim. Vyhne se dodávce, ale už ne v louži chroptícímu Kahovi. Šílený řidič ležící tělo doslova převálcoval. Dál už nedojel, neboť se ozvala rána z Tomorovy pistole. Muž v montérkách se sesune z traktůrku, který setrvačností ujede dalších deset metrů. Až pak se zastaví o kovovou konstrukci vstupní branky.
„Pánové, to byla poprava v přímém přenosu,“ ozve se čísi hlas.
„Byla, a dvojnásobná,“ doplní ho seržant Slave.
„Správně, Marku, a ten debil v traktůrku je celostátně hledanej feťák z Rycombu. V noci tam šlohl kombajn, aby ho za pár hodin položil na silnici. Zdržel mi celou akci, idiot jeden – ale ani to mě nezastaví,“ pronese odhodlaně Gus, jenž se konečně objevil v centru dění. Jako správný velitel hned přebírá iniciativu. Musí, neboť u hlavní brány se stále drží obě strany v šachu, a tady je to podobné.
„Tomore, pusť holky! Dobře víš, že tím nic nezískáš – ani ty, ani tvoje rodina!“
Únosce na slova nereaguje, zato se o krok přiblíží k brance, již zpola zatarasil nabouraný traktůrek.
„Tomore, vezmi si mě a jim dej pokoj! To je přece férová nabídka!“ pokouší se ho zlomit Gus.
Zelinář se ušklíbne. Představa, že by děvčata vyměnil za policajta, mu přijde úsměvná. I když zrovna tohohle fízla by sejmul stokrát raději než ty, které pro něj otročí v krouhárně. Pohlédne na kaluž plnou krve. V ní leží otec a kousek od něj blázen, který ho zabil. Tomor se začíná smiřovat s tím, že je vše ztraceno. Přesto se rozhodne pro poslední zoufalý pokus. Vystřelí do vzduchu a zvolá: „Vidítě, pořád mám dost nábojů, tak mě nechtě odejíť i s holkama!“ Jenže místo Gusovy odpovědi za zády uslyší hluboký alt.
„Tomore, nemá to cenu… Vzdej se a holky nech jít. Jestli se pokusíš některé zkřivit vlas, sama tě zastřelím.“
Čekal všechno, jenom ne tohle. Učitelka Rudolphová, kterou považoval za spojence, teď stojí pár kroků za ním a puškou míří na jeho hlavu. Tomor ví, že by se trefila – vždyť ji sám učil střílet. Znovu se smutně podívá na starého Kahu a něco zamumlá ve své mateřštině. Pak vyndá zbylé náboje a naleštěnou zbraň položí na sedadlo traktůrku. Zatčení následuje okamžitě.
„Gusi, jak se ti podařilo přemluvit Vilmu ke spolupráci?“
„Marku, až potom – teď musíme odzbrojit Mirata a jeho gorily.“
Parta, která dostala Tomora, se prosmýkne zadní brankou do areálu. Nyní mají s oxfordskými střelci nejenom početní převahu, ale i jasnou poziční výhodu. Proto nepřekvapí, že jakmile obklíčili hlavní budovu, v níž si zbudoval Mirat stanoviště, bylo rozhodnuto. Z megafonů se ozývá, že dodávky byly zadrženy poblíž Torvillecombu. Jako důkaz jsou na dvůr přivedeni Tomor, Fetije a Ylli. Když se Mirat doví, že je po smrti i starý Kaha, vzdá se. Dojde na další zatýkání. Okolo půl sedmé je areál pod kontrolou policie.
(pokračování za tři týdny – 11.5.)
