Kdysi vlepila holčička svojí mamince facku. Uteklo dvacet let a paní docentka může vše napravit. Podaří se jí to? Hádal bych, že ...
Kapitola třetí - pokračování
Rudnohorské kratochvíle
(Sochy z písku 3.5.)
Druhá příhoda, která potvrdí, že docentka je člověk, jenž mladým rozumí, se stala pár let po revoluci. Ema se už dávno vypracovala na docentku a její dcera učí jako odborná asistentka na stejné fakultě. Na rozdíl od matky je Emička přísná a nesmlouvavá. Na univerzitě působí teprve rok, ale nic svým žákům neodpustí. Vede seminář speciální andragogiky. Má na starost dva kroužky třetího ročníku: šest chlapců a třicet čtyři děvčat. Závěrečný zápočtový test, ani ten opakovaný, nezvládlo dvacet nešťastnic. Je ohrožen postup do vyššího ročníku celého kroužku. Co s tím?
Na neoblomnou zkoušející naléhá vedoucí katedry. Nic. Zkouší to její zástupkyně docentka Buchcarová. U dcery nepochodí. Nezlomí ji ani proděkanka, která zná tvrdohlavou asistentku od školky. Velká Ema se jde poradit s děkanem. Spolu vymyslí rafinovaný plán. Odpoledne je vyhlášen dodatečný děkanský termín. Mimořádný zápočtový test je naplánován na pozítří, třicátého června. Emička protestuje, ale marně. Nyní záleží na docentce, jak akci zvládne. V sázce je hodně. Tolik studentek ještě ročník neopakovalo.
Buchcarovic ženské žijí na proseckém sídlišti. Před lety tam Drábek zatlačil na úřady a docentka dostala dekret na třípokojový byt. Pro matku s jedinou dcerou to byl zázrak. Dostatek prostoru znamená komfort. Proto si Emička může dovolit každé ráno hodinku v koupelně. Toho docentka využije. Zatímco se magistra sprchuje, sebere jí všechny klíče. Nezapomene ani na to nejdůležitější – koženou aktovku s testovými otázkami. Jsou ještě náročnější než minule. Puntičkářská asistentka si navíc zpracovává seznam odpovědí. Ty jsou v aktovce také. Mladá je pořád v koupelně, a tak matka zamkne byt ve třetím patře. Za chvilku nasedá do taxíku a s „vypůjčenou“ aktovkou ujíždí na fakultu. Stihla to na chlup. Další osud dívek vypadá nadějně.
Je osm ráno. Docentka vchází do třídy. Stresem sužovaná děvčata vycítí šanci. Přišla stará Buchcarka, mladá tu není, bábuška je dobrá, ta to jen tak nenechá, šeptají jedna druhé. Ema rozdá testy a beze slova píše na tabuli data z dalšího dokumentu. Na bílém podkladu magnetické tabule se postupně objevují černé značky: jedna ef, dvě bé, tři é…, čtyřicet gé. Studentky na vše vytřeštěně zírají.
„Děvčata, prosím, nejvýš na osmdesát procent, jinak to bude podezřelé,“ šeptá docentka, která chodí mezi lavicemi.
Mrtvoly na židlích zázračně ožily, neboť pochopily, že přišla spása z nebe. Tu a tam se ozve nesmělý smích. Za dvacet minut je hotovo.
„Doufám, že jste si otázky alespoň přečetly,“ prohodí zkoušející a sbírá z lavic testy.
„Ano, paní docentko!“ je slyšet jasné zvolání dvaceti dívčích hlasů, spojených v jeden.
Buchcarová maže nápovědu a ještě ve třídě práce opraví. V indexech se objeví zápis: Započteno, 30. června 1993. Doc. Buchcarová. Když zavírá dvacátý Výkaz o studiu, nakoukne do třídy děkan.
„Je všechno v pořádku?“ zeptá se a hned přidává omluvu. „Promiňte, paní docentko, nechtěl jsem vyrušovat, ale jdu kolem… Jistě chápete.“
„Ano, pane děkane, všechno v pořádku. Myslím, že dnes byly studentky dobře připraveny.“
„Výborně, paní kolegyně, výborně. Hezké prázdniny, děvčata.“
Slečny se usmívají na odcházejícího děkana. Docentka si hlasitě oddechne. Vyndá papírový kapesníček a setře pot z čela. Pak ztěžka vstane a rozhlédne se po učebně.
„Milé studentky, o tom, co se dnes stalo, nikomu ani muk. A moji Emu omluvte, je do všeho taková hrr.“
Rozdává děvčatům indexy a ony stále nevěří, čeho byly svědky. Jedna z dívek dojatě zavzlyká: „Takovou bych chtěla mít mámu.“
Docentce slova neunikla. Kéž bych podobnou větu slyšela od Emy. No, ještěže mám tyhle děti, řekne si. Pak velká kvočna vypochoduje ze třídy a za ní coby hejno kuřátek cupitají studentky. Paní Buchcarová dnes budoucím učitelkám předvedla skutečnou školu hrou.
V poledne se vrátí domů. Jde do kuchyně. Položí aktovku s klíči na stůl. Zahlédne Emičku a hned pozná, že je zase v transu. Ach, ty její nervy, ach, ty její mánie.
„Copak se děje, Emi?“ zeptá se opatrně, když vidí, že dcera bez přestání chodí po bytě jako lvice v kleci. Z jedné místnosti do další a tak pořád dokola. Vztek jí silně cloumá a na maminku se jenom mračí.
„Mamko, jak jsi to mohla udělat?! Já vím, že jsi všem dala zápočet! Musím tě zklamat: odpovědi byly špatně. Když jsem je přepisovala, posunula se mi šablonka. Půjdu hned za děkanem a budu žádat o přezkum výsledků. A nemysli si, že to nestihnu – semestr končí až večer,“ štěká okolo sebe.
Velká paní, která má celý život otevřené srdce pro všechny lidi dobré vůle, se rozmáchne a širokou dlaní udeří dceru do tváře. Ta překvapením oněmí.
„Tahle facka měla přijít už tenkrát v tom řeznictví!“ je slyšet mámin hlas.
Zaskočená Emička se zamkne v koupelně, kde stráví celé odpoledne.
Nazítří se odstěhuje k Drábkovi. Vydrží u něj rok, pak uteče s řeckým barmanem na Kypr. Tohle zopakuje vícekrát. Bouřlivé vztahy s cizinci budou střídány s návraty k otci, u něhož vždy najde azyl. Zdá se, že její eskapády skončily o posledních Vánocích, kdy se objevila s podlomeným zdravím a vizáží stařeny na Proseku. Matka ji málem nepoznala. Nezanevřela na dospělou dcerku a snaží se jí všemožně pomáhat. Dokonce ji přivedla zpět na fakultu, kde spolu učí. Zatím nejsou se svéráznou magistrou potíže. Zatím.
Korpulentní dáma milým a laskavým hlasem hodinu vyprávěla hostům o práci s dospívajícími dětmi, jimž chybí rodičovská péče, láska a něha. Pánové na ni soucitně hleděli. Vůbec nechápali, proč mají poslouchat zrovna tohle. Jenže lidé v Anglii už jsou takoví: zdvořilí, navzájem ohleduplní, mající respekt pro odlišnosti. Statečně vydrželi poslední přednášku až do konce.
(pokračování za tři týdny)
