Líbí se mu chlapi

Pro někoho banální tvrzení, ale vězte, že vyjít před třiceti lety s touhle barvou ven, nebyla legrace. Tím spíše když své vyoutování provedla populární pražská osobnost, která je pro další vyprávění klíčová

Kapitola druhá 

Slávinkovo osudové faux paux  

(Sochy z písku 2.1.)

Je pondělí sedmého července. Do příjezdu londýnské výpravy zbývají čtyři dny. V poledne v rozmezí několika minut obdrží Ben mailovou zprávu, pípne mu SMS a zadrnčí pevná. V Londýně vědí, že je dobré pojistit se, když dělají akci s českou stranou. Nuže, z centrály třikrát informují Bena, že do Prahy dorazí v pátek tito pánové: Geoffrey Hamilton, bývalý poslanec parlamentu, vedoucí skupiny a nejmladší z nich, dále právník Paul Pancake, profesor barokní hudby Kenneth Crocket, David Davis, vlastnící hudební vydavatelství, letitý kaplan v Nemocnici u svaté Trojice reverend Jesse Gibbon, bývalý voják sir Frederick Wilson a nestor mezi nimi – profesor historie Edward Reachmen.

  Už v půlce června začal Ben připravovat spolupracovníky na návštěvu přátel staré hudby. Původně chtěl jiné osoby, ale ty nejlepší mu vyfoukla Pat na svůj Parlament dětí Evropy. Ten se letos koná v Aberdeenu, a tak každý, koho oslovila, dal přednost třem týdnům ve Skotsku. Cesta do Highlands, výprava za lochnesskou příšerou, lov lososů, lekce curlingu, výuka golfu, k tomu degustace whisky. Vše zdarma a se školeným doprovodem. Proti tomu nemá víkend s pány, jimž se líbí, co se hrálo kdysi v kostelech, šanci, shrnul doma Ben. Jenže Patricie je lady Gregorová a on ví, že vyšší bere.

  Zbyl mu jediný schopný člověk. Jarda Brusinka. Jeho úkolem bude zajišťovat v terénu pobyt britské delegace na našem území. Drobný padesátník je v nadaci od jejího vzniku. Vystudovaný kantor začal učit těsně před revolucí výtvarku, hudebku a cizí jazyky na pražském gymnáziu. Dlouho tam nevydržel. Přihlásil se k nám na konkurz – a uspěl. Už při pohovoru zaujal výbornou angličtinou a francouzštinou. Má vybrané chování a za léta praxe dovede vystihnout, co si klienti přejí. Nezmatkuje a poradí si ve složitých situacích. Zvládá nejedno překvapení, které práce s lidmi přináší.

  Londýnští šéfové ocenili, že po čtyřech letech u nás projevil odvahu a vyšel s pravdou ven. Líbí se mu chlapi. Jeho přiznání vyvolalo nejprve údiv, posléze zvědavost. Utekly roky a z někdejšího zájmu o utajovanou orientaci zbyla přezdívka „Slávinka“. Něco mu však vytýkáme dodnes. Je to patlání. Pokud se magistr opije, špatně vyslovuje souhlásky. Logika je neúprosná. Čím více toho v sobě má, tím víc patlá. Přes tento neduh patří k oporám týmu.

  Jako průvodkyni si Ben vybral studentku sociologie Elenu „Sugar“ Dominici. Tu do nadace doporučila Jiřina. Dívka na její přednášce prozradila, že má zájem pracovat ve volném čase v prestižní cestovní agentuře jako tlumočnice. Málem jí to vyšlo, pouze agenturu vyměnila za nadaci. Když ji Ben poprvé spatřil, hned poznal, že tenhle středomořský typ klienty určitě zaujme. Občas je vzpurná a bojovná, převažuje ale dobrosrdečnost, místy hraničící s vyzývavou prostoduchostí. Sugar patří k hodně obsazovaným delegátkám.

  Pro případ nečekané události byla jako záskok vybrána Brusinkova neteř Jitka Jordánová. Ta před rokem ukončila pedagogickou fakultu, obor tělesná výchova – anglický jazyk. Drobná, vyzáblá, ale čiperná dívka nezapře podobu se strýcem. Upovídaná tělocvikářka se u nás uplatnila už během studií. Obsazovali jsme ji na události zaměřené na sportovní aktivity, pobyty v přírodě a dětské tábory. Nedávno začala pracovat na podobných akcích pro naši londýnskou centrálu. Bohužel, dá se předpokládat, že si tam Jordan, jak ji překřtili, nechají delší dobu. Londýn jí přejeme, ale je to během dvou let už čtvrtá holka od nás, co se tam stěhuje. Nakonec všechny odejdou – a zůstane mi jen Slávinka, hořekuje Ben.

  Čtvrteční večer okolo sedmé. Ben sedí ve vinohradské garsonce a blaženě se usmívá. Všechno klape jako hodinky. To je dobře, neboť v sobotu odjíždí s manželkou Evou na dva týdny do Slovinska. Po několika letech jim vyšla letní dovolená. Těší se na horské túry, které oba milují. Se svými lidmi bude v kontaktu. Řízení na dálku mu před měsícem povolil George. Nebyl tím nadšen, ale za vydatné pomoci Lucky ho obměkčila právě Eva.

  Už několik hodin je potvrzeno, že chlápci od varhan přiletí z Mnichova zítra před polednem. O Anglány se postará Ben osobně a večer je předá Slávinkovi. Sám pak pofrčí do Plzně, protože v noci vyráží do slovinských hor. Tam bude v jiném světě. Ticho, klid, mír, žádné nervy, žádné maily, žádné telefony a George daleko. Jednou denně zavolá Slávinkovi, aby byl v obraze. Možná také Sugar, hlavně ale Slávinkovi. Je to popleta, a on si nemůže dovolit žádný exces, připomíná si svou odpovědnost za akci. Dobře ví, že tři dny utečou jak voda. Pak varhaníci opustí republiku a bude klid. V tu chvíli se ozve mobil.

  „Ahoj Bene, jak se máš? Tady George, slyšíš mě?“

  „Slyším tě; povídej, co se děje?“

  „Nastal problém. Zítra přiletí do Prahy další maníci z Londýna. Jde o lidi, co se u nás starají o sirotky.“

  „To je hezké, ale já čekám ty seniory, ty milovníky varhan.“

  „Tak poslouchej. Tahle skupina nemá s varhaníky nic společného. Ale i pro ně musíš zajistit program. Nepůjde o nic velkého, stačí zalepit tři čtyři dny. Uděláš jim rozvrh jako těm tátovým lidem, a začne se v Praze.“

  „Proč to začíná u nás, a ne třeba v Německu? A jak to mám připravit během půldne?!“ zaburácí Ben.

  „Hele, hele, uklidni se. Uvědom si, že pořád makáš pro mě. A, Bene, já z toho taky nejsem nadšený…,“ usměrňuje ho bratránek.

  „Ale proč zrovna my?!“ ptá se zoufale, věda, že Slovinsko se komplikuje.

  „‚Proč zrovna my?‘, ‚Proč zrovna my?‘“ ironizuje jeho slova George. „Protože jsme tak rozhodli v Londýně. Abych nezapomněl, souvisí s tím další změna. Do pondělí zůstaneš v kanceláři. Jak znám tvoji Evu, tak to pochopí. Přijedeš za ní o tři dny později. To se snad dá vydržet, nebo ne?“

  „Proboha živýho, kdo ten zájezd vymyslel?!“ trápí se Ben.

  „Už jsem ti říkal, aby ses zklidnil, a nechtěj mě naštvat. Tak naposled, zmákneš to, nebo ne?“

  „Co mi zbývá…,“ hlesne odevzdaně. Ale vzápětí vyhrkne: „Řekni, kdo to vymyslel?!“

  „Necháš si to pro sebe a nikomu ani slovo, je to jasný?“

  „Georgi, snad mě znáš.“

  „Máma se přátelí s vévodkyní z Norfolku. To je dáma z našich kruhů, přesně řečeno: je mnohem výš než my, správně řečeno: je až tam nejvýš. Ta nedávno navrhla londýnské radnici, že zaplatí zájezd jako odměnu pro dva vybrané vychovatele, kteří pečují o děti v městském ústavu, jehož je patronkou. Před týdnem se to dostalo ven. Okamžitě se přidaly jiné mecenášky, jež by rády odměnily další mladé muže. Radnice narychlo sháněla někoho, kdo to zařídí. Oslovili doktorku Margaret Hobbsovou, která zalarmovala o víkendu mámu. Ta na to kývla, protože se zná s vévodkyní, a navíc slíbila, že zájezd uspořádáme my. A to do týdne. Jenže já se vše dověděl až včera, kdy mi tatík oznámil, že sedm vychovatelů přiletí v pátek do Prahy, tak ať to zařídím. Uznávám: zdrželo se to u nás doma. Máma o tom řekla jenom otci. Myslela si, že tyhle věci ještě rozhoduje on. Ten si taky dal dva dny načas. Kruci, pochop to: rodičům je přes osmdesát, a navíc tady to chodí jinak; tady není zvykem diskutovat o práci. Remcat můžete v Čechách, v Anglii ne.“

  Nastane asi půlminuta ticha. Po ní George už smířlivěji dodává: „Jo, zkazil jsem ti začátek dovolený, ale seš jediný, kdo v Praze může tuhle věc zmáknout. Neboj se, nebudeš na tom tratit; to slibuji.“

  „Dyť já vím…,“ přitaká Ben tichým hlasem. Pak se vzchopí: „Ubytování, dopravu, žrádlo, pití a zábavu na večer splaším hned – pár kontaktů mám. Také se hodí, že jsem povolal jako náhradnici tu hubenou Jordan. Ale zbývá najít smysluplný program přes den – to je ten problém.“

  „Bene, ty to zvládneš. Hele, už je spousta hodin, budu končit.“

  „Rozkaz, šéfe, sirotky vyřeším,“ paroduje situaci Ben, ale i on ví, že tenhle úkol musí splnit.

  „Jaký ‚sirotky‘? Co to meleš?“

  „Tak budu říkat týhle partě, ať se mi to neplete.“

  „Jo, chápu. Ještě je tu jedna věc. Znáš můj mobil, to číslo pouze pro mimořádný věci? Jo, to číslo, co končí jedničkami. Tam mi můžeš zavolat; ale opakuju, jenom pokud by se stalo něco závažného. Budu v Paříži, pouze den dva, pak musím… Ale vždyť víš kam. Chápeš? Fajn, to jsem rád. A, Bene, o tomhle nikomu ani slovo, tak čau a dík,“ končí hovor George.

  Kam musí šéf jet, Ben ví. Ale jako jeho přítel, bratranec a podřízený si nechává tyhle věci pro sebe. I kdyby ho natahovali na skřipec, nic by nikdy neřekl. Za nikým s tím nepoběží, to dá rozum, to mu nemusel opakovat. Najednou si uvědomí, že když může mlžit boss, tak proč ne on. S tím, že George chce, aby zůstal v Praze, se nikomu svěřovat nebude. Proč taky? Všichni v nadaci vědí, že má plánovanou dovolenou v cizině. Tak je v tom nechám, napadne ho.

  Když všechno dobře připraví, je v sobotu ve Slovinsku. Dnes mákne přes noc, obvolá důležité lidi. Místo sebe pošle o víkendu do práce Slávinku. Je to pako, ale na velíně sedí rád. Bude se sice muset spolehnout na jeho zprávy, ale tři dny to vydrží. Vždyť to takhle mělo být i před tímhle telefonátem. Jen přibyla další výprava. A George? – Ten se zašije, zabetonuje, zmizí na chatě u Grenoblu jako pára nad hrncem. Jen pár lidí na světě ví, že se tam každé léto dva týdny skrývá. Rozdal úkoly a tím to pro něj končí. Ten mi dá pokoj, utvrzuje se Ben ve svém rozhodnutí. Jeho bojová nálada se stupňuje. Za chvíli se ozývají pokojem výkřiky dokazující, že znovu nabyl sebevědomí.

  „To je snad moje věc, odkud budu akci kočírovat. Bože, tak to nebude z Prahy, a do těch hor pojedu už zejtra večer! Jen se nesmí nic dalšího stát, to by byl průser. Vyjde to, určitě to vyjde!“

  Když je definitivně přesvědčen o správnosti zvoleného postupu, vezme do ruky telefon. Chce mluvit se Slávinkou, který je pro něj nejdůležitější figurkou v právě zahájené hře. Volá na pevnou linku, ale nikdo to nebere. Zkouší mobil. Žádná odezva.

  „Do řiti, kam se poděl?! Počkat, nedával mi ještě jedno číslo? Tvrdil, že je havarijní. Kde mám to číslo, k čertu? – Aha, tady!“

  „Prosím? U aparátu Mirda,“ ozve se vysoký, nasládlý hlas.

  „Jakej ‚Mirda‘?!“ reaguje podrážděně. Pak si uvědomí, že dnes jde o hodně. „Promiňte, že vás ruším… Tady je inženýr Preuss a sháním magistra Brusinku. Je tam?“

  Chvíli je ticho, pak se ozve o oktávu nižší hlas: „Vy jste z nadace, že jo? Vy jste ten Ben.“

  „Jasně, pane Mirdo, to jsem já. Ale je tam Jaroslav?“

  „Jaroušku, pocem – máš na drátě pana Bena. Járo, pospěš si!“

  „Momentíček, už jdu, už běžím,“ je slyšet Slávinku odněkud z hloubi bytu.

  „Ahoj Bene, co chceš tak pozdě a jak to, že jsi mě našel?“

  „Nazdar Slávinko, dal jsi mi tohle číslo, to už nevíš?“ diví se Ben. „A nemám pro tebe dobré zprávy… Za hodinu v kanceláři. Volali z Londýna, změna plánu. Bez diskuzí.“

  „Ale, Bene, my se chystáme na divadelní slavnosti na Hrad. Hraje tam Mistr…“

  „To mě nezajímá. Hodně lidí musí kvůli týhle změně zrušit program. Divadlo odložíš o pár dnů. Ne, ne, ne, všechno řeknu až v kanclu. Neboj se, nejde o nic vážného, jenom dáme dvacet telefonátů, dvacet mailů a projedeme se taxíkem ke Kocourovi. Klid, o půlnoci tě má Mirda doma. A hele, Slávinko, kdo to vůbec je? Nějaká nová známost?“ vtipkuje Ben.

  „Jo, Bene, je to známost. Taky nemusíš všechno vědět,“ kontruje uražený Brusinka.

  „Máš pravdu, hochu, někdy je nejlepší nevědět.“

  Tuší, že má před sebou náročnou noc. Ale co – nebude to poprvé. A to Slovinsko ho láká. Kdy byli s Evou naposled v létě na horách? Je to deset patnáct let? V zimě pořád někam jezdí, ale v létě? Tehdy ty Tatry? Ano, byly to Tatry, vzpomíná si.

Zamyká byt a za okamžik startuje auto. Vyráží do Vodičkovy, sídla jejich nadace. Během cesty se začíná smrákat.

(pokračování za tři týdny)