Lepší se ve stodole milovat než tam po sobě střílet

Bývá dobrým zvykem, že si lidé chodí na seno udělat dobře. Ale co když je tam někdo obtěžuje, a navíc  se zbraní v ruce? Má se pán věnovat dámě nebo se vrhnout na střelce? Je to těžké, zvláště, když vás má v merku major Kokotek.  

Kapitola čtrnáctá - dokončení

Republika Blbíčko

(Miláček Anglie 14.5.)

Začíná se smrákat a uprchlíci dorazili do vesnice. Ke konci cesty měli pocit, že je někdo sleduje. Navíc, Evě docházely síly. Drobná dívka nevydržela tempo ostatních a skupina na ni musela v sadu počkat. A teď znovu u velké stodoly. Ke strýcovu stavení zbývá posledních pět set metrů. Zaslechnou v dálce štěkot psů. Zpozorní. To nejsou voříškové za ploty, které míjeli. Nahoře na kopci, kde končí les a krajina se svažuje k desítkám hrušní, se objevilo několik chlapů s vlčáky. Vypadají jako tečky, ale brzy budou tady. Ben pochopil závažnost situace. Jdou po nich, ale koho chtějí? – Mě, Jendu, Boba, nebo dokonce Patricii?

  „Rozdělíme se. Bob a holky půjdou ke strejdovi a řeknou, co se děje. Já a Sir se schováme ve stodole. Nemůžou nás najít. Ve stodole je plno sena i teď v létě,“ vychrlí ze sebe.

  „Bene, jak to můžeš vědět?“

  „Sire, je strýčkova. Znám v ní každej kout a bylo to moje nejmilejší místo tady,“ řekne a ukáže rukou na vrata. 

  Patricie se nakloní k Jiřině a něco jí šeptá. Ta nesouhlasně kroutí hlavou, ale Pat je neoblomná.

  „Co je, Patricie? Co potřebuješ, ale rychle, to komando už vyšlo z lesa.“

  „Bene, já tady zůstanu s Janem. Na mě si netroufnou, věř mi.“

  „A mě se taky nezbavíš,“ doplní ji Eva.

  „Tak jo, ale teď už se fakt musíme pohnout. Jiřko, spoléhám na tebe, že to strejdovi vysvětlíš.“

  Rozdělí se. Benova skupinka dojde k velkým vratům. Na těžké železné petlici visí masivní zámek.

  „Dobrá zpráva, je zamčeno.“

  „Bene, ty ses zbláznil? Co je dobrého na tom, že se nedostaneme dovnitř?“

  „Evičko, pojď za mnou a vy dva taky.“

  Obejdou stodolu. Její zadní strana je obepnuta pásem do sebe zapleteného tři metry vysokého hloží. Ben se vtěsná mezi keř a stodolu. Ujde deset kroků a zastaví se. Vší silou začne bušit do dvou fošen. Po čtvrté ráně prkna odpadnou a ve stěně se objeví otvor.

  „Prolezeme tudy a fošny natlučeme zpět. Venku je tma, ničeho si nevšimnou. A za keřem je nenapadne pátrat,“ poznamená a vleze dovnitř.

  „Dobře, Bene, ale co teď? To zůstaneme tady dole?“

  „Tak blbej nejsem, abych na ně čekal u vrat. Jdeme k žebříku.“

  Ben se vydá nahoru. S rozvahou zlézá sedmimetrovou výšku. Když je u střechy, překulí se mezi stohy slámy.

  „Evi, a teď ty. Hezky pomalu, dívej se jen na ruce. Patricie, to platí i pro tebe. Sire, půjdeš poslední.“ Když jsou všichni nahoře, otočí se k Janovi: „Pojď mi pomoct s žebříkem. To, kdyby sem ti debilové vtrhli. Holky, vy se schovejte do sena, ale až vzadu u stěny.“

  Žebřík je nahoře. Čtveřice pozoruje škvírou mezi prkny, co se děje venku. Na nebi svítí hvězdy, ale u stodoly není nic vidět. Orientují se podle zvuků. Ty napoví víc.

  „Kurva, někde tady musí být,“ ozve se dole u vrat pištivý hlas. Ben už ho slyšel. Tam na kopci, když šel močit.

  Mezitím Jiřina zburcovala strýce. Vybízet ho, aby šel Benovi na pomoc, nemusela. František Preuss, mladší bratr plzeňského lékaře, nemá komunisty rád. Čtyřicetiletý sedlák si myslí, že ještě za jeho života režim padne. Neví kdy, neví jak, ale věří v to. Nelze se divit, že tvrdošíjně odmítá nabídky zdejšího JZD. Přesto má ve vesnici spoustu přátel.

  „Jiřinko, pochopil jsem, že vás honí plzeňský policajti za to, že jste zpívali u ohně? Je to tak? A tu akci pořádalo nemělovský družstvo? To teda ne, to si nenechám pro sebe. Zůstaň tu s Bobem, a dokud se nevrátím, tak nikomu neotevírejte. A ty, Mariáno, na ně dohlídni,“ houkne na svou o deset let mladší ženu, macatou a do huby si nevidící selku.

  „Jířo, klid, on to zvládne. Nikoho se nebojí a ještě jim nakope prdel. Policajti vocaď vystřelí natotata, však uvidíš sama.“

  Za pár minut dorazí sedlák do hospody. Uvnitř sedí deset chlapů a popíjí pivo. Někteří mastí mariáš, jiní sledují televizi. Preuss na nic nečeká a ještě mezi dveřmi spustí: „Sousedi, plzeňský četníci nahánějí ve vsi našeho Bena a jeho holku. Jdu se na to mrknout, píchne mi někdo?“

  „Jo, Franto, my jdeme,“ praví ten největší a spolu s ním se zvedne dalších šest. 

  Ben nahoře na seně varuje ostatní. Vzpomenou si na nepříjemného chlápka s patkou a kotletami. Čtveřice leží, ani nedutá.

  „Určitě se ty smradi schovali uvnitř. Musíme se k nim dostat.“

  „Ale jak to chceš udělat?“

  „No jak, ustřelím zámek.“

  „Ty ses zbláznil, teď večer na vsi střílet, a navíc tohle je soukromý majetek.“

  „Družstvo není žádnýho soukromníka: patří lidem, co v něm dělaj. Takže, soudruhu, já jim ten majetek vlastně chráním.“

  „Hovno družstvo, hovno jejich majetek, ta stodola je sedláka Preusse odtud z Nemělova. A to je pěknej poděs.“

  „Já se z nějakýho sedláka nepodělám. Ten zámek ustřelím, a když bude mít kecy, tak mu sejmu koule,“ nepřirozeně se zachechtá. „Koukám, že jsi posranej… Fajn, podej mi kámen, já zámek urazím.“

  „Neblbni, nemůžeš vědět, že jsou uvnitř. Kudy by se tam dostali, to se podhrabali?“

  „Cejtím to, a cejtí to i psi, to nevidíš?!“ zařve a začne lomcovat vraty.

  „Bene, já se bojím, že nás najdou,“ špitne Eva.

  „Evičko, ticho. Vyrazit vrata si nedovolí ani tenhle blázen.“

  „Bene, je to všehoschopnej rapl. To neslyšíš, jak nám vyhrožuje?“ zašeptá a přilepí se na něj. 

  Ozve se rána a ještě jedna a další. Pan Y má v ruce kámen a snaží se urazit zámek. Vyděšená Patricie se podívá na Sira. Ten jí stiskne ruku.

  „Ještě kousek, a bude to!“ huláká u vrat muž s kamenem.

  Najednou se ozve hrozivé: „Co to tam děláš? Hned s tím přestaň, nebo ti ty pracky přerazím!“

  „Strejda,“ uleví si Ben. „Bylo to o fous, ale máme ho tady, a to je hlavní. Teď se nám nic nestane.“

  Venku se začíná strkat patka se sedlákem Preussem. Kolem nich se rozestoupili plzeňští esenbáci a chasníci z hospody. Rozštěkali se psi. Těžko říci, jsou-li zuřivější policejní vlčáci nebo nemělovští hafani. Muži připomínají dva rozdováděné kohouty. Pokřikují na sebe a silnými výrazy nešetří. Ostatní je povzbuzují, místo aby dvojici zklidnili. Hrozí, že dojde k hromadné rvačce. Pan Y drží v ruce kámen. Náhle se rozhodne, že použije něco mnohem nebezpečnějšího. Pustí kámen a vytáhne zbraň. Situace se stává kritickou.

  „Nestřílej, do prdele, nestřílej a schovej tu pistoli, slyšíš?!“ zaburácí ze tmy někdo cizí. Prosmýkne se davem a vstoupí mezi dva vzteklouny.

  „Naval tu zbraň, dělej!“ Patka ji neochotně odevzdá.

  Muž, který zabránil neštěstí, je pan X. Zjevil se tu, neboť konečně zjistil, kam zmizela anglická dívka. Do Nemělova ho poslal Kali, jenž mu na kopci uvěřil, že Patricii chrání před debilem s patkou. Když ježek přijel do vesnice, hned zburcoval místního okrskáře. Spolu teď uklidňují doruda rozpálené chlapy. Pan X se nakloní k veliteli zásahu a něco mu pošeptá. Ten významně pokývá hlavou. Pak se podívá na své muže.

  „Hoši, pro dnešek padla. Vracíme se do Plzně. Za chvíli se pro nás staví naši, a ty, kokote,“ ukáže na Y, „jedeš s náma.“

  „Co ten poničenej zámek a co ty výhrůžky bráchovo dětem? A to nemluvím o tom, že na mě mířil zbraní! To je na prokurátora!“ rozohní se sedlák.

  „Franto, nech to bejt, s tím nic neuděláš. No tak, Franto, kašli na to. Buď rád, že vypadnou,“ promlouvá k němu okrskář. Stejná slova volí pán s ježkem. Preuss se uklidnil, s tímhle policajtem se dá mluvit. Za chvilku odjedou plzeňští esenbáci a k úlevě všech také Y. Sedlák odemkne závoru a rozsvítí světlo. Dojde doprostřed stodoly. Všude kolem jsou stohy slámy.

  „Bene, můžete dolů, ten mameluk se odporoučel do Plzně.“

  U stropu vykouknou čtyři hlavy. Ben s Janovou pomocí spustí žebřík. Jeden po druhém slézají: Ben, Eva, Sir, Patricie. Když Angličanka seskočí z poslední příčky, lehce se předkloní a pohodí hřívou svých dlouhých vlasů. Ty se doširoka rozvinou. Ač černé, vykouzlí pod světlem paletu barevných odstínů. Vše působí magickým dojmem.

  „Jéžišmarjá, ty vlasy vypadají jako paví vlečka. Kluci, tohle jsme v Nemělově jakživa neviděli,“ pronese okrskář s nepředstíraným úžasem. Ostatní mu dávají za pravdu.

  Sedlák zamkne stodolu a zpříma se postaví před sousedy: „Všem děkuju; já věděl, že u nás jsou stateční chlapi. A tady, příspěvek na malý štěně,“ sáhne do šrajtofle a vytáhne tři zelené bankovky. Protesty důrazně odmítne: „Hernajs, vždyť víte, že nejsem nikomu nic dlužnej. A ať se v lokále nezabetonujete do rána. Nechci to zejtra vysvětlovat vašim ženskejm. Hádka s tím idiotem mi bohatě stačila.“

  K odjezdu se chystá pan X. Než nasedne do zeleného vozu, usměje se na Patricii. Ta úsměv opětuje. Pochopila, že člověk se staromódním ježkem jí nechtěl ublížit. Proč se ale celou sobotu objevoval v její blízkosti, se nedoví.

  Preuss odvádí čtveřici do chalupy. Tam už na ně netrpělivě čekají. Ben jde volat domů. Za chvilku se vrátí: „Naši měli obavy. V Plzni běží fáma, že policajti vymlátili nemělovskej happening.“

  „Bene, je dobře, že jsi zavolal – ale teď všichni na kutě. Jenže jak vás tady uložíme?“

  „Ale, Franto, holky půjdou nahoru a kluci zvostanou dole, nebo to bude jinak?“ zeptá se Mariána.

  Patricie odvede Bena stranou. Něco mu horečně vysvětluje. Lidé stojící opodál vidí, jak její ruce naznačují „pojďme ven z chalupy“. Ben vyloudí na unaveném obličeji souhlasný škleb. Postaví se před strýce.

  „Sestřenka navrhla, abychom se my čtyři vrátili do stodoly. Prý je venku nádherná noc.“

  „A má recht. Proč spát v chalupě? V Preussově stodole jste zakusili horké chvilky, a já nechci, aby si návštěva odvezla špatné vzpomínky. A vyspat se v létě na seně je zážitek na celý život, nebo ne, Mariáno?“ řekne sedlák a hlasitě se rozesměje. Jeho bodrý smích nakazí všechny okolo.

  Je po půlnoci. Ben, Eva, Sir a Patricie se chystají opustit sedlákovo stavení. Než odejdou, zastaví je Mariána.

  „Děvčata, vezměte si každá tuten. Jinak ráno ty dlouhý vlasy nerozčešete. To seno zaleze všude,“ roztáhne pusu od ucha k uchu a podá jim dva úhledně složené šátky.

  Znovu šplhají po žebříku, ale strach vystřídala radost. Ben s Evou se uvelebí v jednom rohu, Jan s Patricií v druhém. Ještě chvíli po sobě kluci pokřikují, pak stodola ztichne. Pat se přitulí k Janovi. Obejme ji svýma dlouhýma rukama a pomůže dívce z košile a kalhot. Stejně se zachová ona. Pak spolu rozloží pohozené svršky na místě, kde stráví noc. Improvizované prostěradlo je ochrání před štiplavými jehličkami slámy. Začnou se milovat. Velký červeno-modrý šátek se vzorem zůstal složený někde opodál. Ráno si jej Pat uvázala kolem hlavy. Bylo to rozumné řešení, neboť její dlouhé havraní vlasy ozdobily po divoké noci stovky drobných úlomků nažloutlé slámy.

  V neděli dopoledne si všechny vyzvedl doktor Preuss a spolu s bratrem Františkem je odvezl do Plzně. Večer odjel Jenda Štýrský vlakem domů. Rozloučení s Patricií bylo krátké, rychlé a bolestné. Ani si nestačili vyměnit adresy. Navzájem se ujišťovali, že se brzy setkají.

  „Za rok zase přijedu,“ slíbila mu Pat, ale oba vědí, že je to nemožné.

  Stejnou větu řekla rodině Preussových, když se v pondělí chystala k odjezdu. Z Plzně ji doprovázel člověk z britského velvyslanectví, který s ní vyřídil vše potřebné na cestu do Londýna. V letištní hale k nim přistoupil postarší muž. Patriciin doprovod je nechal o samotě.

  „Slečno Gregorová, mám pro vás vzkaz od vašeho otce. Dnes ráno se narodila Maureen holčička. Prý budete vědět, o co jde. Abych nezapomněl, dostala jméno Lillian.“

  „A vy jste kdo, pane?“

  „Alex, otcův kolega, tady z Prahy. Vyřídil jsem vše, co jsem měl, a tak mi promiňte, už musím jít.“

  Pat pozorně sleduje vysokého muže, kterého vzápětí pohltí dav ostatních. Asi někdo z diplomacie, napadne ji. Otec se zná s mnoha lidmi, a tenhle člověk musí být hodně spolehlivý, když mu svěřil tak privátní věc.

  Sedí v letadle. Většina cestujících jsou její krajané. Nejspíš proto se cítí uvolněná. Vrací se k týdnu, který prožila. Moc nechápe, že otec pochází z této chudé země. Život je tam sešněrovaný tolika divnými zákony a ona všude narážela na podmračené tváře. Vysvětluje si to tím, že lidé nemohou dělat věci po svém. Pořád je někdo kontroluje a bez svolení úřadů se nic nesmí. Proto jsou smutní a naštvaní. A taky neustále na něco nadávají. To jí utkvělo v paměti nejvíc.

  Vzpomene si na dům Preussových. Tam to bylo jiné. Po nesmělém oťukávání našli společnou řeč. Přátelská a dobrosrdečná atmosféra dala zapomenout na opatrný začátek. Podobné pocity měla na tom kopci. Happening s mladými se rozjel slibně. Pak ale zasáhli policajti. Z těch měla strach. A chlap s patkou? – Zlý člověk a nebezpečný fanatik. Málem jí zkazil celý pobyt. Jenže, díky jeho zběsilosti se sblížila s Janem. Jaké to tedy bylo? Napadne ji přirovnání, které v pivnici vyslovil Bob, když mluvil o Jiřince. Ano, to zvláštní slovo „blbíčko“. Jak že to Jan přeložil? Je to malé, hloupé, rozmazlené a občas vzpurné, ale také roztomilé, co nikomu moc neškodí. Přesně tak jí to v Čechách připadalo. Ano, byla jsem v republice Blbíčko.

  A Jan? Uvidí ho někdy? Napíše mu? Slíbila přece, že se sem vrátí. Odhodlá se k tomu? Neví, váhá, nemůže se rozhodnout. Kdyby byl z Londýna nebo alespoň z Anglie, byl by mým přítelem. Určitě by byl mým přítelem. Jenže bydlí osm set mil od nás. Ten vztah nemá budoucnost. Bylo to s ním báječné, ale musím na něj zapomenout.

  Zaslechne hlášení: „Vážení cestující, je třináct hodin padesát londýnského času, za pět minut přistaneme na letišti v Heathrow. Děkujeme vám, že jste využili služeb naší společnosti. Dámy a pánové, přejeme vám hezký pobyt ve Velké Británii.“

  Hlavou jí probleskne, že byla několik dnů sama v cizí zemi, v úplně jiném prostředí, než na jaké je zvyklá. Může být na sebe hrdá. Zvládla to. Vychovali ji, aby se uměla poprat s překážkami a nic nevzdávala. Jenom pak může vyhrát. A to splnila beze zbytku. 

Najednou ucítí dotek velkého stroje se zemí. Bezpečně přistáli. Srdce jí zaplaví pocit nevýslovného štěstí. Vyndá kapesníček a setře si slzu. Je doma v Anglii. Je zase ve svém milovaném Londýně.

(další příběh za dva týdny)