Komu vadí mjr. Kokotek a jeho ruskej kámoš Jegor?

Komu? Třeba sl. Gregorové. Soudě podle toho, co sdělila příteli, když uháněli taxíkem ku Praze. Neboť jen tak mohli uniknout výše zmiňovaným zloduchům. 

Kapitola sedmnáctá – dokončení

Z rytířské tvrze k císařovně Sissi

(Miláček Anglie 17.3.)

V pondělí po desáté se rozloučili s hotelem a za necelou hodinu překročili státní hranici. Tentokrát je veze starší muž, který se pochlubil, že ve Vídni žije dvacet let.

  „Emigroval jsem do Rakouska, ale nestěžuji si. Celou dobu taxikařím pro hotely.“ Zesílí rádio, kde běží polední zprávy. „Slyšíte? Budete mít novou vládu. Tu, co tam dali před týdnem, byl do nebe volající podvod. Nedivte se, že revoluci sleduju. Vždyť jsem pořád Pražák. Dnešní kšeft mi přišel vhod. Odvezu vás a stavím se za bráchou v Holešovicích. Neviděli jsme se takovou dobu. Lidi, já jsem z toho dojatej…,“ dodá a setře si z tváře krokodýlí slzu.

  Patricie se rozpačitě podívá na Jana. Obejme ji kolem ramen. Oba ví, že se blíží konec jejího pobytu. Na silnici není takřka žádný provoz. Za Benešovem požádají taxikáře, aby zastavil.

  „Pane řidiči, kousek odtud je odpočívadlo; znám to tady,“ poradí mu Jan.

  Ujedou asi kilometr a zaparkují. Dvojice zmizí v přilehlém lesíku. On se zastaví už po pár metrech. Ona jde hlouběji mezi stromy. Zničehonic se před ní objeví louka, která pozvolna přechází do táhlého kopce, na němž jsou tucty divoce rostoucích křovin. Seshora se ozývají mužské hlasy, bujarý smích, ale také udílení rozkazů. Jediné, co Pat vidí, jsou oblaka hustého dýmu. Zvědavost ji táhne tím směrem, ale převáží rozum. Vrátí se zpět. Jan stojí u auta a hovoří s taxikářem. Poví jim o svém objevu.

  „Patricie, ty chceš vědět, co se tam děje, že jo?“

  „Přijde mi divné, že v zimě někdo rozdělává na kopci oheň.“

  „Pat, já nevím, co to může být za lidi: možná zemědělci, možná lesáci.“

  „Jendo, prohlídneme si je zdálky, z toho lesíka.“

  „Půjdu s vámi, ale jen na minutku – nechci tady nechávat auto osamocené.“

  „Díky, pane! A slyšíš, Pat: jen na chvilku, pak mizíme.“

  Trojice je schovaná na kraji lesíka. Na obzoru se asi padesát metrů od nich někdo objevil. Sbíhá po úbočí kopce a radostně vykřikuje: „Charašo, rebjáta, tak nam náda sdělať.“ Na minutu dvě zmizí v křovinách. Pak se po čtyřech vyškrábe nahoru, kde ho pohltí kouř. Londýnská dívka, mladík z Prahy i vídeňský taxikář okamžitě poznali, jakou řečí mluvil.

  „Lidi zlatý, co tady dělá ten Rusák? Von snad v tom křoví – no, víte co?“ zašeptá taxikář.

  „Víme co, pane. Sere nám na naši českou půdu. Hele, Pat, tuhle podívanou si snad můžeme odpustit. Pojď, vrátíme se.“

  „Jendo, počkej. Mám dojem, že jsem ho už viděla,“ dodá rozpačitě a posune si fialový klobouček do čela.

  „Patricie, neblázni – to je blbost, toho nemůžeš znát.“

  „Není to blbost, jenom velká náhoda. Znáš to pořekadlo, že kamaráda, s kterým jsi roky seděl v lavici, potkáš spíš na Páté avenue než před školou, kam jste chodili?“

  „Kdo to teda je?“

  „Jeden člověk, který byl v našem domě na Pelhamu.“

  „Pat, to je nesmysl, a i kdyby, tak jak se jmenuje a co u vás dělal?“

  „Nevyslýchej mě. Nelíbilo se mi to od Krumpholze a nelíbí se mi to ani od tebe.“

  „Promiň, Pat, ale je to vážně zvláštní, že k vám domů chodí tihle lidé.“

  „Otec předsedá mezistátní obchodní komoře. Jednou k nám pozval několik lidí od nich. Tenhle tam byl také. A jmenuje se Jegor, když to chceš vědět.“

  Taxikář sleduje rozhovor s užaslým výrazem ve tváři. Proberou ho výkřiky, které k nim dolehnou.

  „Jegore, ty kluku jeden ušatá, ještě že tě tu máme! Nebejt tebe, tak jsem to vzdal. Na Jegorovo zdraví, soudruzi!“

  „Na tvoje zdarovje, tavarišč!“ slyší znovu Jegora, odněkud z čoudících mraků.

  Nahoře vykoukne muž s naraženým kulichem. Je to ten, co provolával slávu Jegorovi, který je od listopadu v Praze. Zuřivě mává levou rukou, v níž svírá láhev vodky. Druhý rukáv kabátu mu volně plandá. Vypadá jako jednoruký, ale při bližším pozorování si všimnou, že se pod svetrem rýsuje velká nepřirozená boule. Jde si ulevit. Zastrčí půllitrovku do kapsy a sestoupí o několik metrů. Pokouší se rozepnout si kalhoty. Nejde mu to. Zip u poklopce se zasekl. Vyhrne si svetr a zápasí s páskem od kalhot. Poznali, že jeho pravá ruka je přivázaná k tělu. Konečně se mu podařilo stáhnout kaťata a trenky. Znechucená Patricie sklopí oči. Nevidí už, jak chlapík zavrávoral a spadl do zasněžené trávy. Kutálí se z kopce dolů, ukazuje všem nahou zadnici. Na louce vstane a s obtížemi se obleče. Při krkolomném sestupu ztratil nejen láhev, ale také hnědého kulicha. Otočí se k lesu. Zahlédnou jeho šklebící se tvář.

  „To snad ne? Pat, podívej se na něj – vždyť je to plzeňskej Kokotek!“

  „Jendo, opravdu, to je ten hnusnej chlap, co nám dvakrát ublížil. Měls pravdu, vrátíme se.“

  „Má bejt s klíční kostí doma, a on tu vožralej něco pálí. Panebože, kde to jsme?“

  „Jendo, to si povíme v autě – teď rychle pryč!“

  Nahoře vykoukl Jegor: „Što slučílos, málčik?“

  „Jegor, u meňa vsjo v parjadke, bolševik musí přece něco vydržet,“ huláká a drápe se vzhůru.

  Z oblaků válejících se na kopci vystoupili čtyři vysocí štíhlí chlapi v černých kombinézách. Patricii připomínají bájné jezdce z Apokalypsy, kteří ční nad opuštěnou krajinou. Přišli se podívat, co Kokotek vyvádí. Ten je v ráži: „Klucí, už jdu za vámi, a palte ty dokumenty, palte je ostošest, ať po nás nic nezbude.“

  Ještě jednou se otočí. Mžourá skelnýma očima dolů k lesíku. Mezi stromy se něco pohnulo. Instinkt policajta ho neopouští ani tady. Znovu si všimne nepatrného pohybu. Podezření narůstá. Rozpozná obrysy postav. Teď už si je jistý. Dole jsou lidé. Rozběhne se k nim. Zase upadne, ale to mu nezabrání, aby přivolal pomoc.

  „Kamarádi, pojďte sem, někdo nás špehuje. Jegore, jsou tamhle mezi stromama!“

  „Málčiky, vperjód, bystro, bystro!“ zavelí k útoku koblížek v ušance.

  Trojice na nic nečeká a peláší na odpočívadlo. Tam naskočí do auta a ujíždí pryč. Pat se podívá dozadu. Na kraji silnice stojí šest mužů, kteří jim na dálku hrozí pěstmi.

  „Tohle mě přesvědčilo, že se jen tak nevzdají,“ poznamená řidič, jehož taxík se rychle vzdaluje Jegorově partě.

  „Máte pravdu: budou se bránit, jak jen to půjde. Ale stejně prohrajou,“ řekne nakvašeně Jan.

  „Slečno, vy opravdu znáte ty nebezpečné muže?“

  „Myslíte Jegora a Kokotka?“

  „Ano, slečno, právě je.“

   „Pane, ty dva lotry považuji, já, Patricie Gregorová, za největší nepřátele sametové revoluce!“

  Jenda se po ní podívá, ale mlčí. Ani taxikář nic neříká. Je slyšet jen monotónní zvuk motoru. Zvláštní ticho trvá několik vteřin. Pak v autě vybuchnou osvobozující salvy smíchu. Neblahé vzpomínky na lidi z kopce zůstaly kdesi za benešovským lesíkem.

  Na Žižkov dojeli před čtvrtou. Kvapně vyběhli do třetího patra. Paní Štýrská už je ze školy doma.

  „Jendo, před chvilkou donesl nějaký pán dopis od Lexy. Máš se ráno hlásit na ministerstvu zahraničí. Chtějí, abys tam nastoupil. Nový pan ministr si přivede svoje lidi: osmašedesátníky, co odtamtud vyhodili; ale žádá si také několik mladých. Prý je to pro tebe velká šance.“

  Dychtivě sáhne po dopisu. Když ho přečte, připadá si jako ve snu. Jestli chtěl někde po revoluci začít, tak právě tady. A rozhodně ne kvůli Lexovi, který tam pracuje dvacet let. Je to neuvěřitelné. Před měsícem značkoval klády v lese, za pár týdnů možná vyjede na nějaké velvyslanectví.

  „Maminko, to je fantastická zpráva.“

  „Vidíš, Jeníku, co jsem ti říkala? Lexa je dobrý člověk.“

  „Máš pravdu, maminko. Píše mi, že musím přijít v nejlepším obleku. Vezmu si ten, cos mi koupila k promoci. Budou chtít, abych se ostříhal. No, to si ještě rozmyslím jak moc. A mám si vzít velkou svačinu. Prý je to tam teď hektické. Snad mě nebudou v kanceláři držet první den do půlnoci?“ usměje se na matku.

  Pak se podívá na Patricii, která ho sleduje zpovzdálí. Všimla si stejné věci jako včera. Najednou se celý změnil. Pochopila, že Jenda další roky obětuje kariéře. Přeje mu to, ale tuší, že jej ztrácí. Nepříjemnou myšlenku přeruší jeho hlas.

  „Pat, slyšelas to? – Začnu dělat v diplomacii. Že to bude tak brzy, je hotový zázrak!“

  „Jendo, mám z toho radost, opravdu mám. Ale není to jednoduchá práce. Věř mi, táta tomu zasvětil celý život.“

  „Pat, já to zvládnu; o tom jsem přesvědčen, jako o ničem jiném.“

  „Slečno Patricie, nezůstanete u nás do zítra? Můžete přespat vedle.“

  „Děkuji, paní Štýrská, ale jsem po té Vídni unavená. Ráda si odpočinu u sebe. Musím také balit. Však víte, že pozítří odlétám.“

  „Pat, to je škoda, že musíš jít. Ale sejdeme se zítra u naší sochy zase v šest, ano? Můžu s tím počítat, když to bude tvůj poslední večer v Praze?“

  „Jendo, přijď – budu tam čekat,“ řekne tiše a políbí ho na rozloučenou.

  Paní Štýrské se koulejí po tvářích slzy jako hrášky, přesto ze sebe vymáčkne: „A opatrujte se v tom velkém světě, děvenko moje zlatá.“

  Patricie pohlédne na uplakanou ženu. Chytne ji za obě ruce a zašeptá: „Paní Aleno, nebojte se, dám na sebe pozor. A dohlédněte na Jendu: tam venku to není taková idylka, jak si u vás mnozí myslí.“

  Je úterý, krátce před šestou. Venku se dávno setmělo. Patricie postává na Karlově mostě u sochy, kde se celý měsíc scházeli. Občas udělá několik kroků vpřed, pak se vrátí nazpátek. Čeká marně. Nepřišel. Jan sedí na poradě a nervózně sleduje čas. Na číselníku se rozsvítilo osmnáct nula nula.

  „Pane kolego, tady se na hodinky nedíváme,“ upozorní ho šéf, do jehož oddělení ráno nastoupil.

  „Nezlobte se, prosím,“ odpoví, ale zároveň přemýšlí, jak nejrychleji sdělit Patricii, co se stalo.

  Ta čeká další čtvrthodinku a pak ještě do půl sedmé. Jan se neobjevil. Proč tady není? Má na novém místě tolik práce? A hned první den? Je z toho smutná a potřebuje si s někým promluvit. Zajde za Jiřinou. Ta bydlí u Boba kousek odtud. Zůstala u ní do devíti. Došlo na loučení.

  „Jiřinko, třeba to nebude trvat dlouho a přijedeš k nám. Ukážu ti Londýn, navštívíme Duncanglenn.“ Víc neřekne. Nejde to. Pořád myslí na Jana. Setkají se ještě? Sotva vnímá Jiřčin hlas.

  „Pat, kéž bys měla pravdu.“ Sestřenice se obejmou. Zvlášť Jiřina nechce svou anglickou sestřenku pustit. Kdoví kdy se znovu uvidí. 

  Když se Pat před desátou objeví v malostranské vile, sdělí jí, že po osmé a pak asi v půl desáté telefonoval nějaký Jan. Moc se omlouval, že nemohl přijít. Neuvolnili ho ze zaměstnání. Prý slečna Gregorová bude vědět, o co jde. Zvažuje, zda mu má zavolat. Ne, nebude situaci komplikovat. Byla s ním a jeho maminkou včera a bylo to milé, dojemné loučení. Když ji bude chtít vidět, ví, kdy odlétá.

  Jana pustili z úřadu před osmou. Byl to náročný den, ale má počítat s tím, že takových bude víc. Jakmile dorazil domů, hned jí volal. Řekli mu, že před šestou odešla a ještě se nevrátila. Co když se naštvala, že jsem nepřišel, a nechala se zapřít? Zkusil to později, ale výsledek byl stejný. Jestli není doma, tak kde je? Možná se šla rozloučit s lidmi z ambasády. Několik mu jich představila, vesměs šlo o kolegy jejího otce. Dobře, zkusím to ještě v jedenáct, snad se dovolám. Natáhne se v obýváku před televizi. Tam ho za pár minut najde matka, jak spí. Nebude ho budit a posílat do jeho pokoje. Po dnešku si zaslouží pořádný spánek. Velké nástěnné hodiny v bytě Štýrských ukazují deset hodin.

  Středa třináctého prosince. Jan se probudil v půl sedmé. Večer usnul tak rychle, že se ani neumyl. Hned si vleze pod sprchu. Dojde mu, že se včera neviděli. Do osmé, kdy má být v úřadě, zbývá hodina. Vytáčí její číslo. Nemůže se dovolat. Zkouší to znovu, znovu a znovu. Po dvaceti minutách ztratí nervy.

  „Sakra, už je ta síť zase přetížená nebo co s tím do prdele je?!“

  Letí po schodech dolů. Před domem čeká taxík. Napadne ho, zda nezajet na letiště. Stihl by ji. Odlétá v devět. Má to risknout? Má přijít do kanceláře pozdě? Co mu řeknou, když nastoupil teprve včera? Horečně zvažuje co dál.

  „Kam to bude, pane? No tak, pane, kam chcete odvézt?“

  „Loretánské náměstí, a smím-li prosit, jeďte rychle!“ vyřkne osudové rozhodnutí.

  Přesně v osm je ve své kanceláři, kterou sdílí se dvěma staršími kolegy. Dívá se na telefon před sebou, ale nemá dost odvahy zvednout sluchátko a vytočit její číslo. A ve vile už stejně není, tak kam bych jí volal…, snaží se ospravedlnit své chování. Jak se to vyvine dál? Nejspíš ji dlouho neuvidí. Budou to týdny, měsíce nebo roky? Zavolá jí večer do Londýna? Kontakt na ni přece má. Přepadne ho zvláštní pocit osamění, neboť mu s ní bylo báječně.

  „Pane Štýrský, přeje si vás náměstek pana ministra. A hned, prosím, je-li to možné,“ nakoukne dovnitř náměstkova asistentka Ivanka, kterou zná ještě z fakulty. Jdou spolu dlouhou, liduprázdnou chodbou.

  „Sire, před nimi jsem to nechtěla říkat, ale mám pro tebe neskutečnou zprávu. Je to vážně bomba. Držíš se, ano? Tak poslouchej. Šéf má s tebou velké plány. Tvoje první štace bude Washington! Tam jsi přece vždycky chtěl? Začneš jako elév, ale hned od Nového roku. To je překvápko, co?“

  Po tomto oznámení se s Jendou zatočil svět. Najednou se v něm probudila síla, která zadusila všechny jeho starosti.

  „Tak ona měla pravdu.“

  „Kdo, Sire?“

  „Jedna fantastická holka.“

  „Ta tvoje Angličanka?“

  „Jo, ale teď už je to jedno,“ řekne a vstoupí do velké kanceláře.

  Je tam přesně hodinu. Vyjde ven a čiší z něj ohromná radost. Nadšeně prohodí: „Ivanko, tuhle šanci nikdy nepustím. A vlasy mi zkrátíš ty, viď? Nezapomněl jsem, že si ve škole střihala kluky, když měli vojnu.“

  „Sire, tohle udělám ráda. Vlasy ti dorostou vždycky, ale dostat se po škole do Ameriky je zázrak. A drž mi tam místo. O Washington jsem si zažádala také.“

  Blíží se devátá hodina a Patricie je na letišti. Ráno ji sem odvezl otcův kolega, u kterého bydlela. Vstávala v šest. Čekala, že zavolá. Nestalo se tak. Sama ho kontaktovat nebude. Tohle nikdy nedělá. Připravuje se k odletu. Prochází halou – a ani si nevšimne muže, který ji míjí.

  „Lady Patricie, jste to vy?“

  „Pane Alexi, ano, jsem to já. Vidím, že na letišti máme na sebe štěstí.“

  „Pokud letíte do Londýna, pozdravujte otce.“

  „Ráda to vyřídím. A vy cestujete kam?“

  „Předevčírem jsem se vrátil zdaleka, a večer letím zase jinam – já už jiný nebudu. Ale teď mi promiňte, tamhle na mě někdo čeká,“ ukazuje k východu na druhý konec haly.

  „Pane Alexi, vy pracujete na ministerstvu zahraničí, že ano?“

  „Správná odpověď je, že jsem tam skončil. A co byste chtěla vědět?“ zavolá na ni a rychlou chůzí se vzdaluje.

  „Včera tam nastoupil jeden můj známý, mladý kluk, v létě skončil univerzitu. Jmenuje se Jan Štýrský!“

  „Jak že se jmenuje? Jak jste říkala to jméno? ‚Dan Hilský‘? Zeptám se na něj a dám po otci vědět!“ je slyšet zdálky.

  „Ne, je to Jááán Štýýýrskýýý!“

  Její výkřik přehlušila zpráva letištního rozhlasu. Za okamžik Alex vyšel z budovy ven a nadobro se jí ztratil. Jestli na ministerstvu skončil, jak by Janovi vzkázal, že jsem se po něm ptala? omlouvá před sebou poslední záchvěv naděje.  Sedí v letadle vedle starší paní. Ta jí vypráví, že letí za bratrem. Neviděla ho padesát let. Teď konečně dostala povolení k návštěvě.

  „Sloužil jako pilot u britského letectva. Po válce v Anglii zůstal, protože si tam našel nevěstu. A vy máte v Londýně nějaké příbuzné?“

  „Mám tam hodně příbuzných a hodně přátel, ale tady v Čechách také.“

  Vzpomene si na tři nádherné týdny s Janem. Ale teď ví, že oba půjdou svou vlastní cestou. Najednou ji zabolí u srdce. Další vztah končí jinak, než chtěla. Rozpláče se. Paní jí půjčí kapesníček.

  „Jen se vyplačte, slečno. Já vím dobře, jaké je to, odletět bez rozloučení. Proto se do Anglie tolik těším.“

(další příběh za tři týdny)