Když zlobivé holčičky fackují své hodné maminky

Nedávno v metru proklela jedna rozlícená dáma dnešní poměry. Prý jakého excesu byla tuhle svědkem. Fajn, jenže já jsem něco podobného zažil mnohem dříve ...

Kapitola třetí - pokračování    

Rudnohorské kratochvíle  

(Sochy z písku 3.4.)

Zatímco část skupiny prožívá nezapomenutelné chvíle v Rudné Hoře, zbytek se nachází ve společnosti ředitelky Pecháčkové. S Paulem Pancakem tu zůstali ještě sir Wilson, kterému je sedmdesát, a o osm let starší profesor Reachmen. Na prohlídku nejeli; jsou spokojeni, že se dnes nemusí hýbat.

  Kolem sedmé se program v domově překulil do své druhé poloviny. Teď besedují s hosty pedagogičtí experti z Prahy. Nejprve vystoupí mladý asistent, jenž působí na sportovním institutu. Vysvětluje význam pohybových aktivit pro zdárný vývoj mládeže ve speciálně-výchovných zařízeních.

  „Pane kolego, kriket, ragby, šerm a box, to jsou sporty, co formují dětský charakter,“ přeruší referát Wilson.

  „My Britové to tak děláme v elitních internátních školách. Kam se na nás hrabe Evropa,“ doplní ho Reachmen.

  „Pánové, vřele s vámi souhlasím, snad jenom ten výběr sportů. Nevím, ale v Čechách dáváme přednost atletice, gymnastice a plávání. Hodně se také věnujeme míčovým hrám,“ namítá tělocvikář.

  „Mladý muži, box a ragby udělají z kluků opravdové chlapy. Skok o tyči nebo soupaž na kruzích jsou dobré pro cvičené opice. A viděl jste někoho plavat v řece motýlka? – Já tedy ne,“ stojí si za svým názorem plukovník Wilson.

  „Tyhle disciplíny jsem explicitně nezmiňoval,“ brání se pedagog.

  „Dejte na nás, příteli. V Anglii s tím máme zkušenost dvě stě let a systém se osvědčil. Tak proč trápit děcka basketem nebo házenou?“ podpoří kolegu profesor Reachmen.

  Diskuze se zasekla, což ředitelce neušlo. Nechtěla dovolit spor, a tak naznačila učiteli, aby opustil diskuzní fórum. Dal na její radu a stáhl se do ústraní. V podobném duchu proběhly další přednášky. Pánové si je pozorně vyslechli a vznesli kritické připomínky. Protistrana se bránila a hádka byla na obzoru. Pecháčková nemíní riskovat blamáž, a proto se lektoři během hodiny vypaří jako pára nad hrncem. Senioři jsou potěšeni – vždyť měli poslední slovo. Jen ten čas se vleče, postěžovali si. Když se dověděli, že je čeká poslední příspěvek, ožili. Tím spíše, že se po čtyřech mužích chystá vystoupit žena. A jaká!

  Slovo si vzala docentka Ema Buchcarová, doyen pražské pedagogické fakulty. Mohutná pětasedmdesátiletá žena s velkým srdcem a nekonečnou mírou empatie pro své blízké. Mezi ně sama řadí tisíce studentů a studentek, kteří prošli její výukou. Nadace si docentku hýčká a léta s ní spolupracuje na mnoha projektech. Je tu ale ještě jedna okolnost, proč této dámě věnujeme tolik prostoru ve vyprávění.

  Na jaře osmašedesátého se nevrátil z vídeňského kongresu její manžel, jaderný fyzik Emanuel Buchcar. Když jí to z Rakouska zavolal, dostala hysterický záchvat. Následující měsíc strávila na psychiatrii, kde se seznámila s mladým medikem. S ním prožila krátký, leč bouřlivý románek. Jenže to nebylo vše. Ve stejném období potkala na Národní třídě kamaráda z kročehlavské měšťanky. Švarný nadporučík ji pozval do Slavie, aby oslavili jeho třicetiny. Večer zakončili u něj doma a milovali se až do rána. Za pár dnů si to zopakovali. V létě jí na gynekologii sdělili, že je těhotná. Okamžitě přerušila oba vztahy. Se studentem a také s Alexem Drábkem, politrukem oddělení propagandy generálního štábu v Dejvicích.

  Narodila se jí holčička, které dala jméno Ema. Otce do rodného listu neuvedla a na věky vymazala chlapy ze svého života. Jenom Drábkovi povolila jednou za čas navštívit malou. Nikdy ale neprozradila, je-li otcem on, doktůrek nebo fyzik Buchcar, se kterým se na dálku rozvedla. Když na počátku normalizace přešel Drábek do diplomacie, situace se změnila. Ona začala učit na katedře a on si brával holčičku každý víkend. Šušká se, že Emička je jediným člověkem, kterého má Alex rád. Asi v pěti letech mu začala říkat „táto“, a tak to už zůstalo. Lidé, co je znají, tvrdí, že Buchcarová mladší je celý Drábek. Jenže potvrdit to může jedině docentka, a ta zarytě mlčí. V našem příběhu se matka s dcerou ještě objeví, a tak předkládáme dvě momentky, které o nich hodně napoví.

  Když chodila Emička do druhé třídy, zašly obě před Vánoci do masny v Lazarské. Zařadily se ukázněně do fronty. Ta je ale nekonečná a prodavačky pomalé. Holčičce brzy dojde trpělivost. Tahá maminku za kabát a dožaduje se odchodu. Velká Ema se ji snaží uklidnit, ale bez úspěchu.

Děvčátko dojde na kraj prosklené vitríny a zaječí: „Já se na to vykašlu! Ty báby jsou jako ve zpomaleným filmu!“

  Popadne košíček s rohlíky a hodí ho na nejlínější prodavačku, paní Bobíčkovou. Pečivo se rozprskne kolem tělnaté řeznice, ale oranžová ošatka trefí upocenou tvář a zůstane na vlhkém čele.

  „Já tu malou bestii zabiju! Tohle tady udělala už loni. Pane vedoucí, pane vedoucí, kde jste?!“ vykřikne žena v umaštěné zástěře.

  Košíček po chvilce spadne na zem a Bobíčková jej odkopne pod pult. Pak vezme hadr položený na plechu se syrovým masem a chvatně si setře maková zrníčka. Místo drobečků ozdobí baculaté tváře šmouhy od prasečí krve. Odhrne strakatý závěs a vejde do miniaturní kanceláře, kde sedí obrovitý řezník. Ten nevěří tomu, co vidí. Slzy smíchané se šminkami, potem a krví upravily obličej do podoby velké barevné kraslice.

  „Ženská, umyjte se. Tady máte mýdlo a ručník. A přestaňte mi tu řvát.“

  „Když já, pane vedoucí…“

  „Klid, Mášo, já to vyřídím. No tak, uklidněte se.“

  Za chvíli se šéf masny vynoří s umytou matrjoškou za zády. Postaví se mezi řeznice, které právě nadávají nevychovanému dítěti, a hlubokým hlasem pronese: „Moje prodavačka, paní Bobíčková, si stěžovala, že nějaká školačka po nás hází rohlíky. Tak kdepak máme tu zlobivou holčičku?“

  Řezník se nakloní přes vitrínu a hledá mezi dospělými drzé dítě. Dav se rozestoupí kolem výtržnice.

  „Šéfe, tamhle vpravo – to je ona, ta malá,“ ukazují řeznice na vzpurné děvče.

  „A ta ženská vedle ní je její máma,“ zakuňká Bobíčková a levou rukou si nervózně jezdí od tučné brady k objemným ňadrům a zpět. Vedoucí poslouchá a nestydatě zírá podřízené do velkého výstřihu. Pak zase otočí hlavu k Emičce.

  „Tak to jsi ty? A nepřišla jsi sama, ale s mamkou, co?“

  „A kdo jinej by to asi měl bejt než moje mamka, řezníku?“

  Vyzývavě se na něj podívá a udělá dlouhý nos. Vedoucí vytřeští oči. Dítě přidá grimasu napodobující opičku. Tu, při níž si natahujete ouška. Řezník ztuhne. Holčička nadzdvihne červený kabátek a vystrčí na něj zadeček, schovaný v modrých kamaškách. Plácne se přes něj a uteče k mamince. Pevně se k ní tiskne. Ví, že je v bezpečí. V prodejně byste slyšeli spadnout špendlík.

  „Pane vedoucí, to je drzý dítě! Co, vy si na něj nepamatujete?“ poznamená do ticha Bobíčková.

  Davem to zašumí, což řezníka probere. Nemá rád v prodejně zákaznice, jako je ta malá. Jsou s nimi problémy, a to škodí kšeftu.

  „Kdybych měl doma takovýho fracka, tak mu jednu vlepím a bude pokoj,“ řekne a pohledem si změří velkou paní. Ta však stále mlčí. Proto se uzenář vzdálí za plentu. Tam vezme sekáček na maso a vší silou ho zatne do řeznického špalku. Pak se vrátí zpět.

  „Pane vedoucí, moc se omlouvám, ale to víte, dcerka nemá ráda dlouhé fronty a doma ji samotnou nemůžu nechat. A k vám tak ráda chodím, protože máte nejlepší maso v Praze,“ promluví konečně maminka.

  Holčička zaslechne z rádia známou koledu a hned se začne na všechny usmívat. Ladně se pohybuje v bocích, brouká si vánoční píseň a přitom vytleskává rytmus. Pak se podívá ven přes vyzdobené výlohy. Zase hustě sněží. Přestane zpívat, obleče si rukavičky a velitelsky řekne: „Mamko, tady je špína a divně to smrdí. Pojďme pryč.“

  Prodavačky na ní visí zlostnýma očima. Řezník přemýšlí, co dělat, ale nic ho nenapadá. Ema se chopí slova: „Jako pedagožka vám musím říci, že násilím na dětech nic nezmůžete. Než bych dala svému dítěti facku, radši bych ji dostala místo něj!“

  Zákazníci na ni zírají s otevřenými ústy. Je ta ženská blázen, nebo světice? Maminka, která pronesla řeč výchovným, ale laskavým tónem, se nakloní k holčičce. Něco jí pošeptá do ouška. Vzápětí holčička mamince jednu ubalí. Šokovaní lidé nevěří svým očím. Buchcarová popadne dceru za ruku a rychle opouští masnu. Ještě dlouho je slyšet vrzavý zvuk zavírajících se dveří.

  Prosím, nepodléhejte depresi – čtěte dál. Vše se vysvětlí.

(pokračování za tři týdny)