Jak svět přichází o talenty

Pád z piedestalu slávy někdy nabere  rozměru antické tragédie. To se také stalo jedné noci nadanému mladíkovi, kterého lze bez nadsázky zařadit do kategorie tzv. V.I.P. Ale každá ztráta, díkybohu, časem přebolí. 

Kapitola patnáctá - pokračování  

Na prahu dospělosti

(Miláček Anglie 15.3.)

Ráno v devět se Patricie probudí a je jí zle. Pomalu si vybavuje, co včera zažila. Kenny ji před všemi znemožnil, když se na parketě líbal s Bonnie. To neměl dělat. Tímhle způsobem se mnou žádný kluk jednat nebude. Ještě dnes mu zavolám, že je mezi námi konec. Převaluje se v posteli, třeštící hlavu má zabořenou do polštáře. Nevydrží to ticho. Vstane a jde k oknu. Odhrne závěsy a otevře okenice. Zapne rádio. Hrají smutnou skladbu. Na tu nemá náladu. Rozhodne se naladit jinou stanici, ale než se jí to podaří, vstoupí do vysílání hlasatel s důležitou zprávou.

  „Vážení posluchači, od časného rána vás informujeme, že ve dvě hodiny v noci došlo na řece Temži k vážnému neštěstí. U jednoho z mostů v centrálním Londýně narazil říční tanker do malého výletního parníku, kde se v tu dobu bavila stovka pasažérů. Náraz byl tak silný, že se loď převrátila. Doposud se pohřešuje asi třicet lidí. Dalších patnáct těl bez známek života bylo nalezeno londýnskými požárníky a záchranáři. Vyčkejte dalších zpráv.“

  Pat se sevřelo srdce. Podvědomě cítí, že se tragédie dotýká jí samé. Jackie přece mluvila o nějaké lodi, o nějakém parníku. Chystalo se tam několik přátel z Jasmine Baru.

  „Proboha, i Kenny!“ vykřikne zoufale.

  Vykloní se z okna a dívá se přes ulici na dům naproti. V pokoji kamarádky jsou vytažené rolety. To znamená, že je vzhůru. Pat vezme do ruky telefon a pomalu vytáčí číslo. Pak se zarazí. Vrátí sluchátko na místo. Na takový rozhovor nemá odvahu. Chodí sem a tam. Bojí se vyjít na chodbu. Také si připomene včerejší pití. Do spánků jí buší kovadlinkami tisíc malých kovaříků, a ne a ne přestat. Všude je podezřelé ticho. Je sice nedělní dopoledne, ale ten klid ji znervózňuje. Zaslechne kroky. Někdo je za dveřmi. Ozve se slabé zaklepání. Vejde matka.

  „Pat, holčičko, pojď ke mně, pojď sem, zlatíčko.“

  Patricii se sevře srdce. Zná ten výraz očí i způsob mluvy. Ví, že přijde strašlivá zpráva. Zažila to jako malá, když jí ředitelka Mooreová oznamovala, co se stalo s babičkou.

  „Maminko, Kenny je po smrti, viď?“ pronese takřka neslyšně.

  „Drahoušku, je nám to všem moc líto,“ přitaká Henriette a pevně obejme dceru.

  „Proč tam chodil? Proč šel na tu loď a nezůstal raději se mnou?“ vzlyká.

  „Holčičko, o čem to mluvíš? Na jakou loď měl jít?“

  „No přece na ten parník, jak o tom mluvila Bonnie. Vím, že se loď v noci potopila.“

  „Ne, Patricie, tam nebyl, ani na žádné jiné lodi nebyl.“

  „A jak teda víš, že zemřel?“

  „Před chvílí telefonoval otci starý Brochard, že ve čtyři ráno někdo přivolal policajty ke dvěma mrtvým. Hned poznali toho tvého fotbalistu a vedle něj ležela nějaká Skotka. Našli je u bývalých hollowayských jatek na dvorku za hernou Parník. V té ulici Bobickovi bydlí, nebo ne?“ Pat mlčky pokývá a s vytřeštěnýma očima sleduje matku.

  „Přimotali se do přestřelky mezi gangy ze Západní Indie. Šlo o drogy. Ten kluk i ta holka v tom byli namočení. No, nekoukej se tak na mě. Tohle nám sdělil Brochard. Já jen opakuji jeho slova. Pat, varovala jsem tě už na podzim, že to není chlapec pro tebe.“

  Patricie se od matky prudce odtáhne. Ta ji chvíli pozoruje, pak bez rozloučení odejde. Děvče se složí na postel a začne plakat. Brzy pláč přejde ve velkou zlost: hněvá se na sebe, na matku, na Bonnie, na Kennyho, na celý svět. Uklidní se až večer. Přesto celou noc probdí.

  Další týden proběhly v Londýně smuteční obřady za čtyřicet obětí lodního neštěstí. Mezi nimi byl také milánský fotograf Pepe. Jeho přítelkyně Jesabel Oghurková se jako zázrakem zachránila. Jackie s Aishou uklidňovaly Pat, že si nemá co vyčítat. Zmýlit se v partnerovi může každá žena. Plakala ještě několik dnů. Ve čtvrtek šla do školy, kde zjistila, že složila výtečně druhou půlku maturity. Dosáhnout na samá áčka a devadesát sedm procent zrovna na Westminsterské má svou váhu. Úspěch jí zvedl náladu. Cestou na Pelham si připomněla, že stáž v New Yorku se blíží. Doma se naposledy podívala na fotografii Kennyho. Dostala ji od něj na začátku prázdnin. Obrázek pohledného, usmívajícího se chlapce v modro-bílém dresu a s míčem v ruce položí pod vzácný dopis z Cambridge.

 Až později bude vídat v televizi tým Tottenhamu, vždy se jí vybaví její Kenny, talentovaný anglický fotbalista, který zemřel tak mlád.

(pokračování za dva týdny)