Jak si u žíněnky pokecala s královnou

Říkáte, že je to nesmysl? Že se k tak významným lidem nikdo nedostane? A když ano, tak rozhodně ne v tělocvičně? Vidíte, a já znám jednu roztomilou průšvihářku, jíž se to podařilo. Jak je to možné? No, seběhlo se to následovně...

Příběh devátý - dokončení

Za Larisou do Oxfordu

(Miláček Anglie 9.3.)

  Ráno před odjezdem na slavnostní setkání musel George využít veškerého šarmu a vyjednavačského umění, aby uklidnil Marjorii Robertsovou.

  „Slečno učitelko, těch několik polibků přece nestojí za řeč; vždyť jsme nebyli jiní,“ opakuje poněkolikáté.

  „Vy možná, pane Gregore, ale já taková opravdu nebyla,“ odpovídá nakvašeně.

  „Slečno, v pokoji k ničemu nedošlo. Luck i Zeus se mi svěřili a já jim důvěřuji. Prosím, alespoň tohle vezměte v potaz.“

  „Pane Gregore, přimhouřím obě oči. Ale jen díky mé víře v to lepší, co v mladých lidech je. Vy na oplátku zařídíte, že se ode mě dneska Patricie nehne ani na krok.“

  „Spolehněte se, slečno Robertsová.“

  „Víte, jak mi bylo, když jsem si spojila westminsterské dívčí svetry, pokojový balkon, záhony pod ním, ty jejich zamazané kalhoty a zablácené boty? Scéna jak z Chaplinova filmu, nemyslíte? Ne, k smíchu to není. Vždyť si mohli zlomit nohu. A zase u toho byla vaše Patricie.“

  „Ujišťuji vás, že se bude chovat vzorně, a nemyslete si: také ji mrzí, jak to skončilo.“

  „To doufám. Ten včerejšek v hotýlku skousnu, ale dnešní ostuda by byla moje profesní smrt. Vždyť mám pár let do penze… To jistě chápete, pane Gregore.“

  Po tomto nepříjemném rozhovoru je odvezl George k malé vesnické škole nacházející se na druhém konci okresu. Vzdělávací zařízení slouží dětem do deseti let, a tak organizátoři zvažují, co s londýnskými středoškoláky, kteří připomínají studenty z blízké univerzity. Na poslední chvíli padlo moudré rozhodnutí: rozptýlí je coby pedagogické asistenty mezi učitelský sbor zdejší školičky. Proto se  Patricie, Rebeca a slečna Robertsová připojily k ostatním učitelkám. Nic naplat, i tak je studentka Westminsterské mezi nimi nejvyšší.

  Na malé školní prostranství přijela skupina deseti limuzín s britskými a sovětskými vlaječkami. Následují projevy ministra, starosty a ředitele školy. Květiny, dárky, potřásání rukou, potlesk. Je tu hlava na hlavě. Televizní štáby jedou ostošest a fotoaparáty bzučí jako v úle. Mezi davem se proplétají nenápadní muži, kteří, ač nejsou hluchoněmí, dávají přednost znakové řeči. Na střeše blízkého domu se objevili ostřelovači, i když se tady válčilo naposledy za Cromwella.

  Patricie s ostatními čeká v tělocvičně. Mrkne na Rebecu, kterou má po pravé ruce. Vlevo nervózně přešlapuje Robertsová. Ta pohledem zpraží Nuckyho za vzdušný polibek vyslaný směrem k nim. Znenadání se otevřou velké létací dveře. Čtyři maníci podrží pohyblivá křídla. Do místnosti vstoupila ona. Patricie zatají dech. Ne, není dětinská. Ví, že nikdy nebude středověkou královnou, před kterou klečí na kolenou její dvůr. Přesto i dnes existují mocné ženy, jimž leží svět u nohou. A jednu z nich právě vidí. Kéž bych někdy patřila k nim, zasní se.

  Larisa Rostovová, symbol změn ve velké zemi. Příjemná, oduševnělá tvář, tolik odlišná od těch, co doposud znali. Patricie se zajímá o otcovu práci. Už párkrát doma mluvil o této paní a vždy moc hezky. Teď ji vidí na vlastní oči. Rostovová je pár kroků od ní. Zastavila se u drobounké copaté holčičky a na něco se ptá. Přejde na druhou stranu a mluví s ušatým klukem. Pak se obrátí na jeho učitele. Překladatelky mají napilno. Delegace se blíží k nim. Pět metrů, čtyři, tři, dva. Larisa se rozhlédne.   Všimne si krásné vysoké modrooké dívky s rozpuštěnými černými vlasy. Obličej je kulatější, tělo mladistvě štíhlé. Udělá další krok a ocitne se před Patricií. Robertsové zatrne. Tak, a je to tady, tohle nepřežiju, pomyslí si.

  „Larisa Rostovová,“ řekne kouzelná dáma a podává Patricii ruku.

  „Já jsem Patricie Gregorová a můžeme klidně hovořit rusky, madam.“

  „Vy opravdu umíte rusky?“

  „Ano, madam, umím rusky,“ a rychle, aby upoutala její pozornost, pronese několik vět.

  „Výborně, Patricie Gregorová, vyslovuji vaše jméno správně?“

  „Ano, paní Rostovová.“

  „Skutečně, mluvíte moc hezky. Kde jste se tak dobře naučila?“

  „Hodně mi pomohla paní profesorka Robertsová,“ ukáže na vedle stojící učitelku. Rostovová si ji důkladně prohlíží. Pak jí podá ruku a prohodí s ní několik zdvořilostních frází. Slečna Robertsová je tak zaskočená, že celá zrudne. Její tváře připomínají rozkvetlé pivoňky.

  „Patricie, mám dojem, že jste chtěla něco dodat,“ ozve se Larisa. V ten okamžik k ní přistoupí statný muž a ukazuje na hodinky.

  „Pět minut navíc, dejte mi ještě pět minut, Sergeji,“ špitne, aniž by si toho někdo všiml.

  „Učím se rusky, abych udělala tatínkovi radost. Víte, on se zná dobře s Arkadijem Ivanovem. Pan Ivanov už byl u nás na Pelhamu,“ využívá Pat svou šanci. Robertsová do ní lehce strčí. Mírni se děvče, pomyslí si. Jenže Gregorovic holka se rozjela a teď už je to její představení.

  „Opravdu, madam, pan Ivanov. Ten, který radí vašemu manželovi.“

  Rostovová nic neříká, jen lehounkým pohybem ruky naznačí Sergejovi, aby zjistil, o co tady jde. Svalovec přivolá kolegu s hlavou holou jako vejce a položí tichý dotaz. Plešoun se přitočí k Larise a něco jí horlivě vysvětluje. Ta přikyvuje, pak se začne usmívat, stejně jako lidé z její delegace.

  „Já vám věřím, Patricie, a hádejte, co jsem se teď dověděla. Vím, že váš tatínek radí zase paní premiérce, která jedná s mým mužem nedaleko odtud.“

  „Ale proto jsem to neříkala. Vždyť o tom ani nevím.“

  „Patricie, jste chytré děvče, co dokáže chytnout příležitost za pačesy. Vy se určitě ve světě neztratíte. Třeba jednou budete radit premiérům sama, co říkáte?“

  „Ještě nevím, paní Rostovová – snad, někdy…, ale teď se musím dostat na univerzitu.“

  „Tady vedle? Do Oxfordu?“

  „Já bych raději zkusila Cambridge.“

  Na Rostovovou dorážejí poradci, ochranka, lidé z doprovodu.

  „Už je opravdu čas, Lariso,“ slyší tajemníka Sergeje.

  „Milá Patricie, je hezké slyšet v cizině, že někdo mluví tvojí řečí tak výtečně jako vy. Slíbíme si, že až dostudujete, tak se přijedete do Moskvy podívat. Ano? Ruku na to.“ Rostovová k ní natáhne útlou ručku, kterou dívka bez meškání stiskne.

  „Vidíte, už musím zase jinam, ale moc hezky jsme si popovídaly. Až dneska potkám Arkadije, řeknu mu, že jeho londýnský kolega má úžasnou dceru. Na shledanou, Patricie.“

  „Na shledanou, paní Lariso.“

  Rostovová odchází. Dívka je jako omámená. Poprvé v životě mluvila se skutečnou královnou. Sotva delegace zmizela, otočila se k ní Robertsová a objala ji.

  „Za tohle ti ten včerejšek odpouštím,“ slyší dojatou učitelku, která se cítí jako v ráji.

  „Jsi dobrá, Pat, fakt jsi dobrá, a vůbec se nebojíš. Na mě Rostovová promluvit, tak je ze mě solnej sloup,“ zaslechne odněkud Lucka.

Dav novinářů e vrhnul na Patricii Gregorovou (zdroj Pixabay)

  „Pat, podívej na ty novináře. Jdou sem, určitě jdou za tebou. Holka, z tebe se dneska stane hvězda,“ ozve se Rebeca.

  A skutečně, večer spatří na obrazovce miliony televizních diváků půvabnou studentku, jak rozmlouvá s Larisou Rostovovou. Jejich fotografie se objeví další ráno na titulních stránkách britských novin. Celá Anglie si opět připomene existenci Patricie Gregorové, pozoruhodné dívky, občas jednající v naprostém rozporu s konvencemi, které na ni klade doba a prostředí, odkud pochází.

  Pan Gregor se opravdu zúčastnil souběžné akce nedaleko školy, aniž by tušil, co se tam událo. Na Pelham dorazil kvečeru. Sotva se vysvlékl, zazvonil telefon.

  „Charlesi, to je generál Blunt,“ šeptá Henriette a podává mu sluchátko.

  „Co mi může Pupíček Sammy chtít? Nikdy na tohle číslo nevolal,“ zamumlá.

  „Zdravím vás, Charlesi, říkali mi bezpečáci, že jim to vaše holka v té škole zavařila.“

  „Samueli, vůbec nevím, o čem to mluvíte. Domů jsem se dostal až teď.“

  „No, odchytla Rostovovou a málem jí rozbourala program. Buďte v klidu, kolego, to bylo míněno jako fór. Vážně je dobrá, a když uvážím věk, musím smeknout před její kuráží. Tohle se povede málokomu. Zakecat se s Rostovem, to ano – ale s jeho paní? Tak ode mě slečnu pozdravujte.“

  Charles neví, co si má o tom myslet. Pochválí dceru, nebo jí to vytkne? Než se rozhodne, zvoní další telefon.

  „Tady Mac, BBC. Charlesi, pusťte si zprávy. Ano, ty hlavní, začínají za pět minut; budete zírat.“

  Posadí se před televizor. Znělka, krátký sestřih zpráv. Vidí premiérku s Rostovem na vojenské základně, kde dnes byl také. Pak ještě odlet Rostovových do Ameriky. Po nich se objeví v záběrech Larisa, jak v nabité škole debatuje s pedagogickou asistentkou. Dívka je snímána z boku. Není jí vidět pořádně do tváře. Konečně kamera zabrala celý obličej.

  „Proboha, Charlesi, to je přece naše Patricie, ty jsi to věděl?“ zvolá Henriette.

  „Henri, opravdu ne. Něco mi naznačil před chvilkou Mac, ale že tím myslel Pat, to mi nedošlo.“

  „Podívej se na ni, jak jí to sluší. Vždyť úplně zastíní paní Rostovovou. Charlesi, já jsem na svou dceru tak hrdá.“

  Vezme dojatou manželku za ruku. Mlčky sledují obrazovku. Občas na sebe pohlédnou. Když za chvíli zprávy skončí, zvedne se a jde za Patricií. Ta je doma už několik hodin. Hned jak přijela, zavřela se do pokoje. Matce sdělila, že je z výletu unavená a potřebuje si odpočinout. O tom, co se stalo v tělocvičně, neřekla ani slovo. Sedí na posteli a myšlenky na dnešní den se jí neustále vracejí. V ruce drží obálku, kterou dostala od Sergeje těsně před odjezdem sovětské delegace.

  Otec zaklepe. Pustí ho dál. Podívá se na něj a podá mu obálku. Charles si všimne, že jsou na ní zlatým písmem vytištěny ozdobné iniciály „L. R.“. Vyndá list papíru, na kterém je úhledným rukopisem napsán krátký vzkaz.

  Milá Patricie, dnes jsem měla možnost seznámit se s báječnou dívkou, která má před sebou skvělý život. Věřím, že se jí splní všechny její sny. Larisa Rostovová.

  „Hezké, že jo, tati?“ Vstane a jde k němu. Otec ji obejme.

  „Patricie, dnešek mě přesvědčil, že nastal čas, aby ses posunula o krok dál. A proto se mnou začneš jezdit po světě. Nejdříve Evropa, Francie, Německo, zkusíme Čechy, kde máme příbuzné. Taky tě vezmu do Ruska a vypravíme se dál: do Japonska, Ameriky, Austrálie. A do Indie, ať vidíš, kde jsem se narodil.“

  Prásk! Něco proletělo oknem. Je slyšet řinkot skla. Patricie se hrozně poleká. Kousek od ní dopadl kámen zabalený v papíru. Charles se pro něj shýbne. Je omotán provazem. Uvolní uzel a rozbalí pomačkaný papír. Uvidí nepříliš vyvedené obrázky: rudou pěticípou hvězdu a vedle ní černou fašistickou svastiku trčící v bílém kruhu na červeném pozadí. Do pokoje dorazí Henriette. Všimne si vysypaných střepů pod oknem.

  „Co se to tu děje? Co to bylo za ránu? Rozbili okno? Charlesi, proč nevoláš policii?“

  „Henri, uklidni se, někdo z ulice hodil kámen. To se občas stane, nebo ne? Policii to nahlásíme, ale nechytnou ho – ten už je dávno pryč. Jdi si lehnout, hned budu u tebe,“ odvětí unaveným hlasem, drže čmáranici za zády.

  „Dobře, Charlesi, já jdu, ale policii zavolej ještě teď večer.“

  „Tati, no tak, co si to před mámou schovával? Ukaž mi to – chci vidět, co sem hodili.“

  „Podívej, Patricie, to kvůli lidem, co vyznávali tyhle kříže, se moji rodiče nevrátili v devětatřicátém do Čech. Dorazili sem, do Anglie. A kvůli téhle hvězdě neodjeli domů ani po válce. A takové svinstvo nám bude někdo házet do pokoje,“ řekne sklesle.

  „Neboj se, mně strach nenaženou – tímhle teda ne. Ale mrzí mě, že mi pokazili hezký den.“

  „Uvidíš, brzy na to zapomeneme. Třeba tě rozptýlí jedna návštěva.“

  „Tak to bych chtěla vědět jaká.“

  „Po letech uvidíme otce Grimsbyho z farnosti Nickley. Má se tu stavit před Vánoci.“

  „To je ten fousatej tlusťoch od Consettů? Ten, co mě jako malou na Duncanglennu vždycky strašil a jednou mě štípl do zadečku?“

  „Ano, Patricie, ten. Já jsem ho taky dlouho neviděl. Maminka ho pozvala. Uvidíme, co mají ti dva za lubem.“ Otec a dcera se na sebe podívají a začnou se hlasitě smát.

  Té noci se Patricii nezdálo o setkání s Larisou Rostovovou ani o Luckovi nebo Frankovi. Nezbylo místo ani pro George a jeho tajemnou kolegyni. Ani syčáci, kteří vhodili kámen do okna jejího pokoje, ji nerušili ve spánku. Ne, do jejího snu se vkradl obraz supícího pátera, který honí v zámeckém parku malou vlasatou holčičku. Čiperné děvčátko kličkuje mezi stromy a on je nemůže chytit. Snaží se ji dostihnout. Už ji skoro má! Natahuje po ní velké ruce, ale zakopne o kořen vysokého cedru. Holčička se mu vzdaluje a za sebou slyší prosebné volání.

  „Slečno Patricie, no tak, Patricie, vraťte se, máme přece věrouku. Jestli mi budete pořád utíkat z hodiny, tak to oznámím paní baronce! Slyšíte? Neutíkejte mi, jinak to na vás řeknu vaší mamince…“

(další příběh za týden)

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Luboš Vermach | sobota 26.5.2018 16:59 | karma článku: 22,76 | přečteno: 560x
  • Další články autora

Luboš Vermach

Studna

Tahle kamenná studna skrývá jedno velké tajemství. Aby bylo odtajněno, musela se policie dostat až na její dno. Tam pod hromadou dek objevili...

11.5.2024 v 16:59 | Karma: 5,11 | Přečteno: 208x | Diskuse| Poezie a próza

Luboš Vermach

Mám rád trávu ze svýho políčka

Tímhle popěvkem známého feťaka započala tragédie, na jejímž konci bylo několik mrtvých, ale také zatčených jednoho z vlivných obchodních seskupení...

20.4.2024 v 16:59 | Karma: 6,00 | Přečteno: 341x | Diskuse| Poezie a próza

Luboš Vermach

Silnice plné kliftonů

Připravuje-li se zátah na nebezpečné živly, je třeba hodně policejních sil. Ne vždy to dopadne tak, jak se plánovalo. Pak ovšem vzniknou situace, které málokdo předpokládal...

6.4.2024 v 16:59 | Karma: 11,53 | Přečteno: 416x | Diskuse| Poezie a próza

Luboš Vermach

Když zelináři pašují sexuální otrokyně

Zdánlivě nesmyslnou činnost provozuje gang, který vypadá jako solidní zelinářská firma. Jenže zvyky z minulosti je neopustili ani dnes. Proto nepřekvapí, když policie otevře dodávku s kapustou a zelím, a najde mezi zbožím...

16.3.2024 v 16:59 | Karma: 25,49 | Přečteno: 777x | Diskuse| Poezie a próza

Luboš Vermach

Polyamorikem proti své vůli

Začalo to tím, že manželský pár poskytnul podnájem krásné mladé ženě. V průběhu let se v domě utvořil zajímavý trojúhelník. Potíž je v tom, že se vztahy v trianglu povážlivě vychýlily jedním směrem

22.2.2024 v 11:37 | Karma: 25,26 | Přečteno: 815x | Diskuse| Poezie a próza
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma

18. května 2024  12:02

Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Mají rakovinu, metastázy a nic nezabírá. Léčba je, ale pacienty by stála miliony

22. května 2024

Premium Muži s metastazující rakovinou prostaty, na kterou už nezabírá jiná léčba, se upínají k poslední...

Zvedneme minimální mzdu o tisíce, drtí predikce Zaorálek

22. května 2024

Sociální demokracie, kdysi nejsilnější strana, vypadla ze Sněmovny a teď se snaží proniknout...

Proč se malým Němcům nedaří v matematice. Ve školství nefunguje integrace

22. května 2024

Premium Vypadá to, jako by němečtí žáci najednou ztratili schopnost počítat. Podle nové studie německé...

Vyhrajte vstupenky na finále MS v hokeji. Máte jedinečnou šanci s iDNES Premium

22. května 2024

Je tady ještě jedna šance, jak získat vstupenky na finále hokejového mistrovství světa! Dvě místa v...

  • Počet článků 135
  • Celková karma 14,68
  • Průměrná čtenost 841x
Ekonom, účetní, dělňas, skladník, zástupce ředitelky, fotbalista a dopisovatel. Tak za tohle všechno jsem  dostával peníze. Dnes jsem spokojený a skromný rentiér, proto se mohu věnovat tomu, co mě baví. Třeba vyprávět  příběhy o lidech, které jste určitě někde potkali. Já kupříkladu ve svých románech "Miláček Anglie" a "Ta naše nadace česká". Chcete-li vědět více o této "everlasting story", neváhejte a pište na machvr@seznam.cz

Hezký den všem přeje V .R. Mach

Seznam rubrik