Hlavně že si slečinka v tý tramtárii pořádně užila

Někdy může mít nevhodná výčitka takové následky, že osoba, která ji vyřkla, by se nejraději do země propadla. Bohužel, často se stává, že už je pozdě. Přesto i tady zbývá jiskřička naděje. Jako se to stalo na Tři krále u Gregorů.    

Kapitola osmnáctá - pokračování

Čas kruciálních rozhodnutí

(Miláček Anglie 18.4.)

Jsou čtyři hodiny. U stolu v Malém sále zasedlo osm lidí. Patricie se rozhlíží po obrazech s výjevy ze slavné anglické historie. Jedenáctý, ten od strýce, tu stále není. Mrzí ji, že nedodržel slib, který dal předloni na silvestra. Nestihl to kvůli nemoci, nebo se nedokázal rozhodnout mezi Eduardem Vyznavačem a Jindřichem Tudorem? Proč je tomu tak, lorde z Duncanu? láme si Patricie hlavu. Zaslechne jeho hlas.

  „Sezval jsem vás, abychom se poradili o jedné záležitosti, která mě trápí.“

  „Ale, Richarde, dnes vypadáš jako zamlada,“ ozve se Henriette.

  „Milá sestřenko, děkuji za laskavou poklonu, ale tohle se týká někoho jiného.“

  „No, to by mě zajímalo koho? – Snad ne mě?“ uchechtne se a pohlédne na ostatní. „Proč jste všichni tak vážní? Měli byste mít radost, že je lord zase fit!“ řekne bojovně.

  „Přesvědčit ji nám dá zabrat,“ zamumlá pro sebe Richard. Hned ale vznese naléhavou žádost: „Henriette, pojď se mnou a Charles také.“

  V místnosti zůstala Patricie, gynekolog Hart, Lawieovi a notář Poupe. Všichni vědí, co zazní v lordově pracovně. Nikdo ale netuší, co se bude dít dál.

  „Drahoušku, dneska se to vyřeší, a neboj, my tě nedáme,“ uklidňuje Patricii teta Anne.

  „Slečno, udělala jste správnou věc, když jste se rozhodla pro miminko. Jako lékař to jednoznačně schvaluji,“ praví Hart a lehce se ukloní.

  „Patricie, jsi statečné děvče,“ slyší povzbudivá slova od strýce.

  „Lady Pat, oni to vaší matce vysvětlí. Víte přece, že je na oba spol –“

  Poupe větu nedořekl, neboť se rozletěly dveře a do sálu vtrhla rozlícená Gregorová. Pár kroků za ní pospíchá Charles. Richarda vyhlížejí marně.

  „Cos to provedla?! Takhle si zpackat život. Ty náno hloupá!“

  „No tak, Henri, prosím tě,“ domlouvá jí Anne, která se postavila mezi běsnící matku a její dceru.

  „Anne, nepleť se do toho. Tohle je mezi mnou a jí. A já chci, aby slyšela, co všechno tou svou lehkovážností zavinila.“

  „Henriette, probereme to bez emocí, ano?“ nabádá manželku Charles a pokouší se ji zatlačit na židli.

  „Charlesi, nech mě být. To ti nevadí, že pro všechny bude děvka s parchantem? Já pro ni měla takové partie! Nemysli si, že to byla moje aktivita. Vnucovali se sami. Prý jak je Pat krásná, bohatá a inteligentní. Navíc z rodiny, jejíž předci psali historii země. Mohla být vévodkyně, a teď po ní neštěkne pes!“

  „Ale, Henriette, ještě není všem dnům konec,“ konejší ji Richard, který už také dorazil.

  „Richarde, prosím tě, zmlkni. Dobře víš, jaký jsem o ní měla od jejích patnácti strach. Jó, týkalo se to přesně toho, co se stalo. A k čemu mi to bylo? Hlavně že si slečna prožila románek v té Charlesově tramtárii. A výsledek? – Dítě bude mít dítě!“

  V místnosti se rozhostí rozpačité ticho. Jeden se dívá po druhém, ale jako by ztratili odvahu baronce odporovat. Ta se opět chopí slova.

  „Podívejte se na naši princezničku. Ona si myslí, že to tak má být, nebo jí to dokonce vyhovuje. Já ti, Charlie, neměla dovolit, abys ji tam pouštěl. Já vůbec neměla dovolit tvoji změkčilou evropskou výchovu. Měla projít britským systémem: neosobním, ale účinným. Hezky od dvanácti na internátní školu, jako my s Elspeth. Tvoje holčička byla pořád doma, nevytáhla paty z Londýna – a takhle to dopadlo. No, nekoukej tak na mě, káčo!“

  Patricie další příval urážek nevydrží. Zvedne se a stejně rychle jako Henriette vběhla dovnitř, vyrazí ven.

  „Nechte ji, ať si běží, třeba až na konec světa!“ zaslechne za sebou sípavý hlas matky, která se vzápětí sesune na židli.

  To už ale Pat nevidí. Má v hlavě jedinou představu: Chce utéct, chce někam zmizet, chce být pryč od peskující mamá. Na rozdíl od pocitů, které měla před Vánoci v ordinaci doktora Harta, jí dnes nohy náramně slouží. Bezmyšlenkovitě proběhne zámeckým parkem. Otevře si vstupní bránu a vydá se po příjezdové cestě do potemnělé krajiny. Po několika stovkách metrů odbočí na polní cestu lemovanou z jedné strany lesem a z druhé zasněženou loukou. Podvědomě směřuje k místu, kam se uchyluje vždy, když potřebuje být sama. Na Warwickovy kameny, asi padesátimetrovou vyvýšeninu posetou velkými skalními balvany. Tady pobýval před skotským tažením Richard Neville, XIV. hrabě z Warwicku, nejvlivnější aristokrat v čase válek mezi růžemi. Pat se škrábe vzhůru. Zbývá posledních pár kroků. Konečně je nahoře. Posadí se na oblý placatý kámen.

  Pat věděla, že se matka bude zlobit, ale takový výbuch ji zaskočil. Je z toho zoufalá. Sedí bez hnutí dobrých dvacet minut. Všimne si, že začalo drobně sněžit. Kolem poletující vločky ji trochu zklidní. Přimhouřenýma očima hledí do tmy a zvažuje co dál. Uvědomuje si, že útěkem nic nezíská. Převládne pocit zodpovědnosti za dítě. Rozhodne se vrátit navzdory všemu, co si musela vyslechnout.

  Venku je už skoro hodinu. Celá vymrzlá se s obtížemi postaví a provede několik dřepů. Pak opatrně udělá první krok, následuje druhý. Při třetím se noha nekontrolovaně sveze po mokrém listí, které sem navál vítr. Patricie neudrží rovnováhu a padá k zemi. Snaží se něčeho chytit, ale rukou mávne do prázdna. Náraz o zem je nezvykle tvrdý. Hlavou zavadí o rozeklaný výstupek kamene. Ucítí hroznou bolest. Z rány na čele, v místech, kde začínají růst její  havraní vlasy, se řine krev. V ten moment ztratí vědomí. Bezvládné tělo pomalu klouže po zasněženém svahu, nechávajíc za sebou krvavou stopu. Uvízne v polovině kopce. Všude kolem je mrtvolné ticho.

  Jakmile se hlasitě oddechující Henriette usadila na židli, rozpustila si nepochopitelně drdol, jehož úprava zabrala kadeřnici přes hodinu času. S vlasy rozprostřenými přes celá záda netečně zírá skrz otevřené dveře.

  „Je úplně mimo. Jediné, co jí pomůže, je pár facek – ale přeci jenom tady? Charlesi, nechceš to vzít na sebe?“ pronese doktor Lawie před ostatními.

  „Roberte, udělám to,“ řekne a stylově manželku propleskne. Ta se probere, několikrát zamrká a začne úpěnlivě bědovat.

  „Kde je Patricie? Kam se poděla moje dcera? No tak, Charlesi, kde je naše děvčátko? Já s ní musím mluvit – já jí tolik ublížila.“

  „Henri, to se spraví, za chvíli se vrátí. Pojď, půjdeme do tvého pokoje – no tak, pojď,“ konejší ji Anne, která po chvíli odvádí vyděšenou švagrovou z místnosti.

  „Přátelé, moc se za ni omlouvám. Všichni víte, že to tak nemyslela; sami jste slyšeli, jak toho lituje.“

  „Charlesi, to je v pořádku. Anne se o ni postará. Henriette prodělala šok, a jak ji znám, brzy se z toho dostane,“ odpoví mu Lawie.

  „Pánové, ale slečna Patricie na tom byla podobně. Jestli utekla ven do té zimy, neměli bychom ji nechat samotnou. Zvláště když je těhotná,“ vmísí se do debaty Hart.

  „Anselme, kde jsi?!“ zvolá lord Duncan. Do místnosti vstoupí dvoumetrový majordomus. „Sežeňte Affery a zjistěte, zda je slečna Patricie tady nebo ne.“

  Za chvíli přinese Anselm znepokojivou zprávu: Patricii vidělo několik lidí, jak vyběhla ze zámku.

  „Anselme, svolej všechny chlapy. Ať prohledají panství. Já jdu volat do Harrogate o další pomoc.“

  „Richarde, počkejte s tím. Nejspíš je u Warwickových kamenů. Tam chodívá, když je jí nejhůř.“

  „Máte pravdu, Charlesi, to je její místo. Přesto se spojím s klinikou a pro každý případ také s mládenci od hasičů. Slyšels, Anselme? – Nejdřív k Warwickovým kamenům.“

  „Richarde, jdu s nimi. Vždyť je to moje dcera. A, prosím, Henriette ani slovo.“

  K Charlesovi se připojili Hart a Lawie. Doplnili skupinu lordových sloužících. Sedm mužů má před sebou nesnadný úkol: Co nejrychleji nalézt mladou dívku. Nebudou to mít snadné. Na Warwickovy kameny to jsou dva kilometry a cesta je samé bláto. Myšlenka na auto či motocykl je ztrátou času. Vybaveni svítilnami a vysílačkou vyrazili do mrazivé tmy po svých. Dobře že sebou vzali psy. Po půlhodince se Juggy a Duggy zuřivě rozštěkají. Muži se rozběhnou vpřed. Od cíle je dělí tři sta metrů. Tempu stačí i Charles. Táhne mu na šedesát, ale i tady dokazuje, v jak skvělé je kondici.

  „Bude nahoře, jinak by psi tolik nevyváděli!“ vykřikne Lawie na ty, kteří se už dostali pod kopec.

  „No tak, Juggy, Duggy, najděte moji Pat!“ povzbuzuje psiska Charles.

  Pronikavý štěkot, který se ozývá seshora, věští naději. Lezci zdolávají opuštěný vrch několika směry. Všude se míhají paprsky světla. Pak Hartova svítilna objeví ve tmě psí hlavu a pod ní ležící tělo.

  „Chlapi, rychle sem! Je to ona, je to Patricie!“ vykřikne Eugene Hart a jeho hlas se nese mezi skalami kilometr daleko. Za moment se nad ní sklánějí ostatní. Všimnou si, že má obličej celý od krve.

  „Pat, no tak, prober se! Doktore Harte, co je s ní? Vůbec se nehýbá. Roberte, proboha živého, zachraň moji holčičku!“

  „Charlesi, dýchá, naštěstí dýchá!“ křikne na něj švagr.

  „Nejspíš ztratila vědomí, ale z toho ji dostaneme,“ doplní ho Hart.

  Po několika oživovacích pokusech se děvče probere. Otevře oči a zdá se, že je poznává. Něco se snaží říct. Charles se nakloní až k ní.

  „Táto, viď, že se nic nestalo?“

  „Neboj se, zlatíčko, je tu se mnou Hart a také strýc Robert, ti už na tebe dohlédnou.“

  „To je dobře,“ zašeptá a zavře oči.

  „Klid, Charlesi, to je následek vyčerpání, bolesti a šoku. Pat je zachráněna – ale tamto? Vážně nevím…“

  „Musíme dostat Patricii na otcovu kliniku. Tak, chlapi, udělejte z rukou nosítka a opatrně ji sneste,“ přikazuje gynekolog a někam volá vysílačkou. Pak spolu s Charlesem naviguje kolonu dolů.

  „Doktore Harte, má její těhotenství šanci?“

  „Pane Gregore, šance existuje, ale jen když ji odtud co nejrychleji převezeme k nám.“

  „A když ne?“

  „Tak buď k Patricii Bůh milostiv.“

  Jen co sešli na cestu, zahlédli v dálce rozsvícená světla. Hýbe se to a směřuje rovnou k nim. Po chvíli poznali, o co jde.

  „Charlesi, tenhle dáreček nám seslalo samo nebe!“ vykřikne Robert.

  Vozidlo podivných tvarů, něco mezi malým džípem a pásovým traktůrkem, řídí Anselmův bratr Lemuel Hirsh. Zastaví rovnou před Charlesem.

  „Pane Gregore, můžu ji odvézt? Nebojte, jenom k duncanovskému zámku, tam už čeká sanitka z Hartovy kliniky,“ praví čahoun v tlustém vaťáku, který má na hlavě ruskou ušanku.

  „Drahý Lemueli, jak bych mohl být proti?“ řekne a pomáhá ostatním s dcerou. Podaří se ji položit pod provizorní plachtu na podlahu korby. Většina mužů svlékla kabáty, které teď poslouží jako lehátko nebo přikrývky. Ke zraněné přisedne doktor Hart. Víc lidí se do křížence auta a pásáku nevejde. Lemuel otočí koráb do přístavu Duncanglenn. Charles s úlevou sleduje, jak se od nich vzdalují pozoruhodnou rychlostí dvaceti mil za hodinu.

  Na staršího z Hirshů si vzpomněl notář Poupe hned, jak majordomus po odchodu zachránců ohlásil, že se venku čerti žení. Okamžitě si vybavil sbírku roztodivných zemědělských strojů jeho bratra, který je největším nájemcem půdy lorda Richarda.

  „Anselme, má Lemuel ještě pásák, s kterým jezdí v zimě do lesa? Toho žabáka z války nebo jak mu to říkáte.“

  „Doktore, pokud myslíte pásový polotraktor Ljaguška, co náš tatík dostal od Rudé armády, tak ano.“

  „Jo, Anselme, přesně tohle myslím. Hned zburcujte Lemuela, ať s ním zajede na Warwickovy kameny. Vidíte, lorde Richarde, k čemu se hodí, že jsme byli za války Spojenci.“

  „Milý Poupe, já přece znám tu historku, jak lidé maršála Tolbuchina odměnili kapitána Hirshe. V pětačtyřicátém jim dal tip na esesáckýho generála, který se skrýval s židovským zlatem v hotýlku v Alpách, kam chodil kapitán za kelnerkou. Další léto mu poslali tu úžasnou ljagušku sem do Yorkshiru. Tak nám to vždycky vyprávěl,“ pronesl dojatý lord.

  Vše klaplo na jedničku. Žabák přivezl Pat na Duncanglenn. Odtud pokračovala ječící sanitkou do nemocnice. Okamžitě po příjezdu absolvovala několik vyšetření. Ta odhalila těžký otřes mozku, naštípnuté zápěstí a silný výron v kotníku. To sdělil Hart Charlesovi, který sem mezitím přijel s Robertem Lawiem. Nebohou dívku čeká poslední, ale nejdůležitější prohlídka. Uteče nekonečná hodina, než vyjde Hart z ordinace. Pomalu se blíží ztichlou chodbou k oběma mužům. Charles vstane a jde naproti. Panebože, ať je zpráva příznivá! bleskne mu hlavou.

  „Pane Gregore, nezjistil jsem nic, co by nasvědčovalo, že Patricie potratila. Měla obrovské štěstí. Po takovém pádu a v těch podmínkách, co jsou venku, jde o malý zázrak. Pacientku si tady týden necháme, souhlasíte?“

  „Doktore, to je samozřejmé a děkuji vám: za sebe, za ni, za nás všechny.“

  „Dobře, pane, ale počkejte s tou zprávou den dva, než ji sdělíte manželce. Baronka je emocionální člověk a počítám, že se teď pere s výčitkami svědomí, tak proč ji trápit ještě víc.“

  „Charlie, je to tak. Henriette řekneme, že se Pat venku nachladila a doktor trvá na tom, že si ji tu pár dnů nechá,“ dodá Robert Lawie.

  „Ano, to by mohlo zabrat,“ souhlasí Charles.

  Na chvíli se zastaví u Patricie. Lampička na stěně matně osvěcuje nemocniční pokoj. Je rád, že spí. Co by jí řekl? Když vidí obvázané čelo a sádru na předloktí, cítí se provinile. Uvědomí si, že stačilo málo a zažíval by peklo na zemi.

  „Charlesi, musíme jet, a buď bez obav, tady se ti o Patricii postarají,“ zaslechne Robertův hlas.

  Vyjde ven z kliniky a podívá se k oknu, kde leží jeho dcera. Uvnitř svítí slabý paprsek světla. Na takovém kousíčku dnes visel jeden nenarozený život. Zařekne se, že tohle se nesmí opakovat. Už nikdy nedopustí, aby se něco podobného u Gregorů stalo.

  Hart měl pravdu, když nabádal Charlese, aby byl před manželkou opatrný. Henriette pojala podezření hned, jak zaslechla kvílení sirén odjíždějící sanitky. Šla do dívčina pokoje, ale našla ho prázdný. Charlesova odpověď o nachlazení ji nepřesvědčila. Dorážela na něj celý večer. Před půlnocí se chtěla vypravit na kliniku. Bláznivý nápad jí rozmluvil. Vše se opakovalo další den. Tentokrát s větší intenzitou. Charles ji udržel na uzdě do oběda. Potom kapituloval a o všem manželce pověděl. Dopadlo to přesně, jak předpokládal. Včerejší nával vzteku vystřídala bezbřehá lítost, exponované sebemrskačství a nutkavý pocit vysvětlit všem, že jí nechtěla ublížit. Měli co dělat, aby Henriette udrželi v budově. Uklidnil ji až telefonát od Harta seniora.

  „Lady Duncanová, dcera se úspěšně zotavuje ze včerejšího úrazu. Noc proběhla v klidu. Je vidět, že má zdravý yorkshirský fundament. Nebojte se, za pár dnů bude fit.“

  „A to malé, doktore?“ ozve se plačtivý hlas plný výčitek.

  „Svěřili jste budoucí maminku do péče mého syna. Garantuji vám, že je vše v nejlepším pořádku.“

  „Já Eugenovi důvěřuji, opravdu. A, prosím, povězte Patricii, že ji mám moc ráda a že se na ni nezlobím. Chci, aby to cítila stejně.“

  „Tohle vyřídím rád, baronko.“

  Henriettina změna nálady dává tušit, že se rychle vyřeší problém, kvůli kterému tady jsou. Odpoledne se sešli ve stejném složení jako včera. Chybí jen ta, o jejíž budoucnost jde především. Je to zvláštní, ale vzhledem k sobotním událostem přišla absence zraněné přítomným vhod. Dohoda byla na světě během hodiny. Až se zítra Patricie doví, na čem se domluvili, bude spokojená. Jak by ne. Vždyť je to pár týdnů, kdy se jí svět převrátil naruby a ona nevěděla kudy dál. Jako mnohokrát předtím si rodinný klan poradil i nyní. Nebylo to jednoduché a bez následků. Mnohým zůstanou šrámy na duši, které se budou dlouho hojit. Ale takový je život.

(pokračování za tři týdny)